63
Mesier de Vernois souhlasil s rozhodnutím městské rady, že se jeho rytíř vloupal do domu zemřelého ševce a chtěl paní Envievu znásilnit, takže není důvod kohokoli kvůli jeho smrti obviňovat. Nálada v Amiensu se však obrátila proti vojákům. Měšťané se tvářili výhružně, v hostincích se ostentativně zvedali a odcházeli od stolů, k nimž se rytíři chtěli posadit. Občas na jejich hlavy padala i ostrá slova, ale vždy z bezpečné vzdálenosti.
„Měl by ses i s Francoisem odstěhovat zpátky do naší věže,“ navrhl Mesier de Vernois Martinovi ze Stvolna. „Bylo by to pro vás oba bezpečnější. I když uznávám, že méně pohodlné. Slíbil jsem, že do dvou týdnů Amiens opustíme. Je nejvyšší čas podívat se, jak přes zimu ztloustli naši přátelé v Normandii.“
„Já vím, že nás ve městě zrovna moc rádi nemají. Jenže Mercial de Charmes je mrtvý, tak co s tím mám společného já? Pasíř Coubin mi řekl, ať pohostinství jeho domu užívám, dokud to budu s Francoisem potřebovat.“
„To není rozumné. Před několika lety jsem zažil cosi podobného. V jednom městě na jihu nás ti břichoprdi napadli jenom proto, že muž z mé družiny obtěžkal jakousi holku. Prosekali jsme se sice ven, ale dva rytíři padli. Úplně zbytečná smrt. Když budeš bydlet ve věži, hrozí ti menší nebezpečí.“
„Poradím se s Francoisem,“ přikývl Martin ze Stvolna roztržitě. Chvíli bylo ticho. Stál a neměl se k odchodu, až se ho zjizvený velitel zvědavě zeptal, co má ještě na srdci.
„Včera jsem v hospodě potkal dva rytíře, kteří tudy projíždějí. Nesou poselství císaře Karla,“ začal Martin ze Stvolna.
Mesier de Vernois přikývl.
„Mluvil jsem s nimi.“
„No a?“
„Přišli z českého království. Tam jsem se narodil. Neumíte si představit, jaké to je, slyšet po tolika letech svou rodnou řeč. Chci se vrátit domů,“ řekl pevně.
„V Čechách se bojuje?“ zeptal se Mesier de Vernois zvědavě.
„Pokud vím, tak ne.“
„Tak co tam chceš, u všech čertů, dělat?“
„Císař Karel založil v Praze univerzitu. Chtěl bych pokračovat ve studiu.“
Mesier de Vernois vrtěl nechápavě hlavou a rukou si mnul bradu. Pak přísně řekl: „Francii čekají těžké časy. Král Filip zemřel a Angličani drží veliký kus pobřeží. Princ Jan nemá žádné zkušenosti. Bojovat s nepřítelem bude mnohem těžší než dosud. Dostal jsi strach, proto utíkáš.“
„Jako rytíř bych vám měl na takovou urážku odpovědět mečem,“ zabručel zlostně Martin ze Stvolna. „Jenže pokud bych vám opravdu chtěl dokázal, že strach nemám, musel by jeden z nás dvou zemřít. To se mi zdá v tuhle chvíli neobyčejně pošetilé.“
„Jen zbabělci mohou čest považovat za pošetilou,“ opáčil chladně Mesier de Vernois.
„Zřejmě se bít chcete,“ povzdechl si Martin ze Stvolna. „Nakonec, proč ne? Buď přijde pražská univerzita o nového žáka, nebo Angličani o nebezpečného nepřítele. Ale běh světa se kvůli tomu nezastaví. Urozený pane, přijímám výzvu k souboji.“
„A kdo tě vyzval?“ rozesmál se Mesier de Vernois pobaveně. „Ty opravdu strach nemáš. Nechce se mi ale věřit, že bys byl tak hloupý a opravdu chtěl jít studovat. Co v tom ve skutečnosti je?“
Martin ze Stvolna pokrčil rameny. Vlastně to sám pořádně nevěděl. Chtěl jen někam patřit. Ve Francii nikde doma nebyl. Pokud by se vrátil na univerzitu, začal by nový život. Tam, kde se ten dosavadní zhatil. Jak měl ale tohle vysvětlovat Mesierovi de Vernois? Nakonec se rozhodl, že lež bývá v podobných situacích nejlepší řešení. Jako by sděloval veliké tajemství, začal si vymýšlet: „Jeden z těch českých rytířů mi řekl, že slyšel o smrti mého otce. Doma mne čeká slušné dědictví.“
„V tom případě tě propustím ze svých služeb,“ přikývl chápavě Mesier de Vernois. „Proč jsi to neřekl hned? Vystavím ti na cestu glejt. Je mi ale líto, že odcházíš. Kdyby ses chtěl někdy vrátit, v mé družině máš místo stále.“
Večer pozval Martin ze Stvolna Francoise do šenku, aby s ním svůj záměr probral. Věděl, že v pasířově domě nebudou mít klid. Pobavilo ho, jak se Veronika zamračila, když odcházeli. Přísně je napomínala, aby se vrátili brzy a pokud možno střízliví. Přitom…
