34. KAPITOLA
Český kancléř Wolfgang z Reuthu vešel do klenuté síně nového biskupského paláce, který si Jaromír nechal postavit hned za zdí svatojiřského kláštera. Stál v místech, kde se cesta stáčela k brance v boční hradbě nad svahem. Stavba nebyla ještě hotová. Zatím byla dokončena jen velká síň a několik komnat. Ostatní bylo pod lešením, na němž se mrštně pohybovali zedníci a tesaři.
S úklonou uměřenou svému postavení pozdravil Wolfgang pražského biskupa. Pak si se zájmem prohlížel jeho tvář.
Jaromír se tvářil přísně a vlažný Wolfgangův pozdrav mohl brát jako urážku. Host zastupoval nenáviděného knížete. Teprve po chvíli zabručel vlídněji, než měl v úmyslu: „Tak se opět setkáváme!“
„Opět,“ potvrdil kancléř klidně. Byl zvědavý, proč ho biskup pozval.
„Co má znamenat to všechno kolem Vyšehradu?“ vyštěkl Jaromír, teď už s netajeným vztekem.
„Jaké dění máte na mysli, vznešený biskupe?“
„Jaké?“ zuřil Jaromír. „Copak se nezvyšují hradby? A nerozšiřuje se opevnění? Staví se nový palác. Jak mi tohle vysvětlíš?“
„Nijak. Není to vaše věc. Vám se nemusím zpovídat!“ klidně odpověděl pán z Reuthu. „Kníže má právo budovat, co uzná za vhodné. Pokud však máte nějaké otázky, optejte se raději Vratislava. Jste přece jeho bratr!“ dodal ironicky.
Jaromír vyskočil z křesla rudý hněvem. Ruka mu bezděčně sjela k opasku, kde měl nádhernou dýku. Ale udivené pohledy jáhna a dvou kněží, kteří se účastnili slyšení, ho trochu uklidnily. Sedl si a pokračoval ve výslechu. „Minulý týden se konala na Vyšehradě slavnost. Účastnil se jí papežský legát. Kníže prý s nůší na zádech vynesl od úpatí kopce až nahoru dvanáct nákladů kamenů. To bych rád viděl. Určitě funěl jako nákladní mezek. Snad proto mě nepozval.“ Ušklíbl se, ale mluvil už klidně. „Říká se, že na Vyšehradě hodlá založit kostel a novou kapitulu. To je věc, která se mne týká. To snad uznáš?“
Wolfgang energicky zavrtěl hlavou. „Odpusťte, vznešený biskupe, ale ani to se vás netýká. Zřejmě nevíte, že papež Alexandr vydal bulu, v níž souhlasil se žádostí knížete Vratislava. Nová vyšehradská kapitula se vyjímá ze správy pražské diecéze a ve všech věcech bude podřízena přímo papežské kurii. Je mi líto!“ dodal s lehkým úsměvem.
Biskup Jaromír nevěřil tomu, co se právě dozvěděl. Papež, který ho neustále ujišťoval svou podporou a vybízel ho ke křesťanské horlivosti, pomohl jeho největšímu nepříteli. Taková nespravedlnost! Samozřejmě, že mu hned došlo proč. Pokud bude vyšehradská kapitula podřízena papežské kurii, nebudou se odevzdávat příjmy z desátků a dalších platů do pokladnice pražského biskupa, ale římského papeže. I když měl Jaromír s pokrytectvím světa zkušenosti, nechtěl uvěřit, že by byla papežská kurie tak chamtivá. Pro pár stříbrňáků papež veřejně pošlapal práva domácího biskupa. „Jidáš také zradil Krista pro třicet stříbrných,“ zabručel polohlasně. Aniž se rozloučil, Wolfganga z Reuthu propustil.
Wolfgang z Reuthu rychle stoupal úzkou stezkou, která se mezi šedavými skálami vinula od Vltavy vzhůru k Vyšehradu. Blížil se večer, ale podzimní slunce ještě příjemně hřálo. Měl hlad a už se těšil na svou misku kaše. Těžce oddechoval a jak spěchal, zakopl o vyčnívající kámen. Hlasitě zaklel, protože se přes koženou škorni bolestivě uhodil. Zastavil se, ohnul a mnul si naražený palec. V tom zaslechl smích. Zvedl hlavu a na skalním výčnělku nad sebou uviděl sedět knížete Vratislava.
„Kleješ jako sprostý sedlák,“ vrtěl káravě hlavou. Pokynul Wolfgangovi, aby k němu po travnatém svahu vylezl.
„Vidíš tu krásu,“ řekl, když se k němu kancléř se supěním vyškrábal. Rukou opsal široký oblouk. Řeka zpěněná po dlouhé cestě úzkými soutěskami se rozlévala do klidné a majestátní šíře. Přes klidné zátočiny plynula dál na sever. Dole pod skálou byly slyšet údery seker a skřípění pil. Tesaři tu zpracovávali dřevo, dopravované voraři z lesů v dalekých horách na rakouských hranicích. Dřeva se na stavbu paláce i na rozšíření opevnění spotřebovalo neuvěřitelné množství. Kolem Prahy rostlo pořádného má…
