IX.
Jiří Adam z Dobronína právě vstával, když do jeho komnaty vrazil starý Jakub, který se před příchodem Rozárky staral o domácnost. Poslední dobou však trochu špatně chodil, proto mu královský písař svěřoval jen snadné úkoly. Všechnu práci v domě zastala Rozárka.
Starý sluha byl zadýchaný a vypadal nesmírně pobouřeně. Hned ve dveřích hlásil, že v mázhauzu přešlapuje staroměstský rychtář s několika biřici. Prý přišli uvěznit bakaláře Petra.
„Opravdu? To si ale pospíšili. Ani nenechají člověka dospat,“ zasmál se královský písař pobaveně.
„Ale urozený pane, oni chtějí odvést Petra,“ opakoval zděšeně starý Jakub a rukou si stíral pot z čela.
„Neboj se, nikoho neodvedou. Vyřiď jim, že přijdu hned, jen se obléknu. A nemusíš pospíchat. Kvůli nim opravdu ne… Když se něco vážného děje a člověk by potřeboval pomoc, o biřice nezavadíš. Ale jak jde o hloupost, připochoduje celý oddíl.“
Královský písař si oblékl svůj černý šat zemského úředníka, zastavil se v kuchyni a vypil číši medoviny. Teprve pak sestoupil po schodech do mázhauzu. S ironií v hlase se optal, čemu vděčí za tak vzácnou návštěvu. Se staroměstským rychtářem Prokůpkem se znal spoustu let. Věděl, že to je hodný, ale v myšlení trochu těžkopádný muž.
„Omlouvám se, urozený pane Adame,“ začal rychtář, jemuž bylo tohle poslání zjevně nepříjemné. „Mám příkaz pana purkmistra, abych odvedl do vězení bakaláře Petra!“
„Jsem královský úředník a nemám důvod protivit se spravedlnosti! Chci jen vědět, co můj pomocník provedl!“
„To mi pan purkmistr neřekl.“
„Ale to by měl… Tak je to podle zemského práva. Nemůžeš někoho uvěznit, pokud nevíš proč. Ale i kdybys to věděl, zklamu tě. Tebe i pana purkmistra. Bakalář Petr tu není.“
„Urozený pane Adame, známe se léta a vy víte, že jen plním příkazy,“ rozpačitě se bránil rychtář Prokůpek. „Nechtějte po mně, abych s nepořízenou odešel! Strážný od brány dosvědčil, že jste se v noci vracel se svým pomocníkem z Menšího Města pražského. Brána byla zavřená a on vás pouštěl postranní brankou. Z domu nikdo neodešel a v komnatě vašeho pomocníka se ráno svítilo.“
„Vy sledujete můj dům? Dům královského písaře? Kdo to nařídil?“ rozzlobil se Jiří Adam z Dobronína.
„Není to tak… Jen si toho kdosi všiml…,“ koktal rychtář Prokůpek zmateně. Měl jasný úkol přivést bakaláře Petra. Víc nevěděl.
„Pak ten kdosi, co je tak všímavý, určitě ví, že tu můj pomocník není. A teď mne omluv, mám důležitou práci. Zemské záležitosti, rozumíš?“
Rychtář Prokůpek se nehnul ani o píď. Chvíli váhal, jak dál. Pak si představil purkmistra, jak na něj křičí, že je neschopný, a vymění ho za někoho chytřejšího. Musel něco udělat. Jenže moc na vybranou neměl. Křikl proto na biřice, aby prohledali dům. Ale Jiří Adam z Dobronína jim zastoupil cestu ke schodišti. Upozornil, že jeho dům mohou prohledat pouze v případě, že dostanou souhlas od nejvyššího purkrabího. Biřicové se tázavě podívali na rychtáře a pak se ochotně vrátili k vratům na ulici. Hádat se s královskými úředníky nebyla jejich povinnost.
Jiří Adam z Dobronína si chvíli prohlížel nešťastný obličej rychtáře Prokůpka. Pak smířlivě řekl: „Dávám ti slovo šlechtice, že v mém domě bakalář Petr není. Ale aby tě purkmistr neplísnil, pojď se mnou. Provedu tě po domě. Jen tebe, biřici počkají tady!“
S potměšilým úsměvem, kterého si ovšem staroměstský rychtář nevšiml, ho odvedl do komnaty pod schody. Petr Bílek ještě ležel. Ukázal rukou na něj a optal se, zda už mu věří. Prokůpek znal bakaláře Petra dobře.
Rychtář rozpačitě souhlasil, že tohle opravdu není mladík, jehož má uvěznit. Jako by chtěl upozornit, že jeho není tak snadné ošidit, přísně dodal, že dosud ovšem neviděl zbylé místnosti. Třeba je bakalář Petr jinde.
Když prošli celý dům a sestupovali po schodech zpět do mázhauzu, rychtář Prokůpek hledal rozpačitě vhodná slova, aby se omluvil. Vrtěl nechápavě hlavou, jak je možné, že se pan purkmistr mohl tak splést. Sotva i s biřici odešel, oznámil královský písař starému Jakubovi, že teď musí do města. Aby vy…
