VI.
První den pobytu v konventu Rozárku nesmírně zklamal. Chápala, že se nesmí příliš vyptávat, aby nevzbudila podezření, ale přesto doufala, že zjistí alespoň něco. Jenže den se nudně vlekl a neměla vůbec příležitost prohlédnout si budovu, v níž byla zavřená, natož promluvit si v ústraní s některou ze sester. S upřímným zděšením sledovala jednotvárný chod dne. Litovala jeptišky při představě, že tohle je celý jejich život. Teprve tady pochopila, co znamená kontemplativní služba.
Uvnitř konventu se nacházela nevelká kaple, zasvěcená blahoslavené Ricoveře, spoluzakladatelce řádu. Tam se všechny řeholnice odebraly hned po společné snídani a ranní mši. Rozsadily se do lavic, jedna se postavila k pulpitu a monotónním hlasem předčítala nekonečnou pasáž z evangelia svatého Jana. Jeptišky mlčky naslouchaly.
Rozárka si je nenápadně prohlížela. Asi polovina z nich byly už starší ženy, zjevně smířené se svým osudem. Seděly s apatickým výrazem, některé měly sepjaté ruce a neslyšně pohybovaly rty. Mezi nimi vynikala bibliotékářka Hedvika. Chodila trochu shrbená a opírala se o hůlku. Ale hlavu nosila hrdě vztyčenou. Měla pravidelné rysy ve tváři a kdysi musela být krásná, stejně jako abatyše Marie. Jinak ale byla jejím pravým opakem. Většinou se laskavě usmívala, a snad proto ji měly skoro všechny řeholnice rády. Vyzařoval z ní klid a jistota.
Mladší členky konventu se v kapli chovaly stejně pokorně jako starší jeptišky, přesto Rozárka v jejich tvářích četla, že myslí na jiné věci, než je zvěstování o zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Sestra Placida se na ni několikrát vyzývavě podívala a jednou dokonce nenápadně přejela špičkou jazyka po rtech.
Rozárku to smyslné gesto neurazilo, Placidu litovala. Zachytila i pohled převorky Albíny. Tady v kapli se netvářila přátelsky. Tajená výzva ze včerejšího večera byla ta tam. Rozárka si původně myslela, že i převorka chová hříšné touhy. Ale teď je rozhodně neměla. Vyzařovala z ní zloba.
Rozárka se pokusila pohodlněji uvelebit na tvrdé dubové lavici. Bylo jí chladno a nenacházela tu nic, co by povznášelo duši. Chvíli roztržitě poslouchala monotónní četbu evangelia. Pak si všimla, že v poslední lavici sedí dvě mladé jeptišky a něco si šeptají. Abatyše Marie se po nich několikrát káravě podívala, ale nebraly to na vědomí. Když předčítání skončilo, napomenula je a uložila jim za trest půst až do večera. Trest přijaly pokorně s pohledem sklopeným k podlaze.
Z kaple se řeholnice společně odebraly k polední bohoslužbě. Na chodbě se k Rozárce přitočila otylá převorka. Chytla ji za ruku a stiskla tak silně, že se nehty zaryly do kůže. Polohlasně řekla: „Jsi tu nová a nic nechápeš. Varuji tě!“
„Před čím?“ překvapeně vyhrkla Rozárka a vytrhla ruku z bolestivého sevření. I když byla drobnější než převorka, měla určitě víc síly.
„Boj se především sama sebe! Opovaž se v noci opustit svou celu nebo kteroukoli ze sester pustit k sobě. Rozumíš?“
Než Rozárka stačila odpovědět, Albína sepjala ruce a se skloněnou hlavou pospíchala za ostatními jeptiškami, jako by se nic nestalo. Rozárka se téměř otřásla odporem při představě, že by se měla někdy s touhle odpornou ženskou střetnout. Téměř okamžitěji došlo, proč se k ní chová tak nepřátelsky. Vsadila by se, že jí šlo o Placidu.
Mši skoro nevnímala. Polední bohoslužba byla krátká a hned po jejím skončení se houf jeptišek odebral do refektáře. Podával se nesmírně skromný oběd, který sestával z řídké zeleninové polévky a tmavého chleba. Vedle Rozárky seděla postarší jeptiška, která jí celou dobu vykládala o tom, že měla již čtyřikrát zjevení. Navštívila ji Panna Marie a vyzývala k pokoře a zbožnosti.
Po obědě jeptišky zamířily do zahrady, samozřejmě opět společně. Vysvitlo slunce, i když stále foukal studený vítr. Převorka rozdala zahradnické nože a rozdělila práci. Řeholnice měly ořezávat zanedbané ovocné stromy a přerostlé keře, které lemovaly kamennou zeď. Rozárka si všimla, že záhony na podzim nikdo nezryl a většina byla zarostlá povadlým plevelem. Vyp…
