VI.
Jiří Adam z Dobronína odcházel z malostranské radnice s hlavou plnou starostí. Měl zlost, ale věděl, že musí jednat velice obezřetně. Potřeboval si v klidu srovnat myšlenky, proto zamířil do prvního šenku, který byl po ruce. Nesl lákavý název U Spokojeného jedlíka.
Hostinec nebyl veliký a všechny stoly byly obsazené. Nerozhodně se zastavil na prahu a uvažoval, zda by nebylo lepší otočit se a odejít. Potřeboval klid na přemýšlení a ne hlučnou společnost. Ale než se rozhodl, objevila se u něho usměvavá a příjemně baculatá šenkýřka. Zdvořile se uklonila: „Jen dál, urozený pane. Pro vás místo najdu.“ Houkla na mladíka v nevýrazné šedivé kazajce, aby sebral džbánek a sedl si k jinému stolu.
Královský písař zaslechl, že ho oslovuje jako Petra. Sevřelo se mu srdce obavami a mladíkovi navrhl, aby zůstal sedět, že se na lavici vejdou oba. Pak u šenkýřky objednal víno. Důrazně upozornil, že chce nějaké dobré.
„Ale jistě, urozený pane. Sklep mého šenku je vyhlášený vynikajícími víny,“ ukláněla se ochotně. „Máme mělnické z biskupských vinic, ale také klášterní z rakouského Melku… Chcete sladké, nebo raději suché?“
„Suché, ale ne trpké! A dones mi něco k jídlu,“ nařídil Jiří Adam z Dobronína a pak se zvědavě zadíval na mladíka u stolu. Měl pohublou nezdravě bledou tvář, ale byl urostlý a nepůsobil špatným dojmem. S překvapením si všiml, že se v obličeji podobá dobromyslné šenkýřce. I mladík si ho zvědavě prohlížel, pak se k němu naklonil a s veselými jiskřičkami v očích poznamenal: „Teta má ve všech sudech jenom vlastní. Má pěknou vinici v Tróji… Ale chutí si její víno s cizími nezadá ani v nejmenším. Nemyslete si, že vás chce okrást. Budete platit stejně jako ostatní, kteří si objednali domácí víno. Teta se jen někdy trochu vytahuje. Nebožtíka mého strýce nemilovala tolik jako tenhle hostinec. Ale abych nezapomněl… Jmenuji se Petr Bílek a jsem student.“
„Proč žaluješ na svou tetu?“ optal se královský písař spíše ze zdvořilosti, než aby ho to doopravdy zajímalo. Musel myslet na svého uvězněného pomocníka.
„Jenom jsem žertoval… Někdy jsem zbytečně prostořeký, i když studuji práva,“ odpověděl pokorně mladík. Napil se a pokračoval: „Teta Barbora má zlaté srdce. Původně jsem bydlel v koleji na Starém Městě pražském. Jenže grošů není nikdy nazbyt, a tak jsem se přestěhoval sem. Pomáhám a nemusím nic platit. Víte, kolik peněz dneska stojí škola? Jenom za lekce…“
„Nenechte se od něj balamutit, urozený pane,“ přerušila svého synovce šenkýřka a na stůl postavila hnědou mísu s několika kusy pečeného kuřete, ošatku s chlebem a džbánek vína. „Student? Jó, bejvávalo! To by nesměl mít palici po mém bratrovi! Teď mi zůstal na krku. Ale já si nestěžuji… Budete si přát ještě něco?“
Jiří Adam z Dobronína zavrtěl hlavou, a sotva odešla, zadíval se trochu vyčítavě na mladíka. Ten se nejdřív tvářil vzpurně, ale pak se začal rozpačitě omlouvat: „Teď zrovna nestuduji, to je pravda, ale po vakacích budu určitě zase pokračovat!“
„Neudělal jsi zkoušky?“
„Mám přece palici po otci,“ zasmál se suše. „Je písař v Táboře a druhého tak chytrého člověka nenajdete. Ne, zkoušky jsem složil všechny… Jenže dneska není důležité, kolik toho víte, ale jak se chováte. A já měl smůlu. Nedávno mě malostranský rychtář nachytal v trochu choulostivé situaci. Prý kontrola počestného spaní… A jako z udělání ta dáma byla vdaná. Naštěstí to bylo v zahradě za domem. Nechtěl jsem, aby ji potrestali za mou špatnost. Snažil jsem se je zdržet, aby mohla utéct. Vrhl jsem se na ně a začal se prát. Jeden biřic upadl, ale chytil mě za nohavice. Tak jsem ho kopl do obličeje a přerazil mu nos. Pak mě přemohli. Rychtář mi nabídl, že mě propustí, jako by se nic nestalo, pokud prozradím jméno té roztomilé bytůstky, která jim zatím zmizela. Je to lotr a chtěl ji vydírat, to je jasné. Neprozradil jsem ji, tak mi vysázeli deset ran holí a postavili mne na pranýř. Konšelé navíc žalovali rektorovi. Vyloučil mne ze školy, ale je to slušný chlap. Slíbil, že mne na podzim přijme zpátky …
