KAPITOLA 49
Navzdory pochybnostem, zda nedělá něco v rozporu se zákony božími, Anežka se dál stýkala s manželkou svého bratra Markétou Meranskou. Občas jezdila za ní na Moravu, ale častěji se Markéta objevovala v Praze. Zvláště tehdy, pokud manžel Přemysl opustil Olomouc. Markéta se živě zajímala o vše, co Anežka dělala. Ráda pomáhala ve špitále a vydržela celé dlouhé hodiny diskutovat o utrpení Ježíše Krista.
„Jaké to je být jeho nevěstou?“ ptávala se Anežky.
„Není na světě nic krásnějšího,“ odpovídala s nepatrným úsměvem na rtech. „Ovšem tahle milost není dopřána všem ženám. Jen ty, které zůstaly pannami, se mohou těšit z jeho lásky.“
„A proč ne ty, které panenství ztratily?“ divila se pokaždé Markéta.
„Protože Kristus sám se nikdy nedopustil hříchu, proto i jeho nevěsta musí být neposkvrněná,“ vysvětlovala jí s přesvědčením.
„Jenže sama jsi říkala, že největší radost má Kristus, pokud se hříšník napraví, a pak ho přijme do svého království. Jak se může napravit žena, která není neposkvrněná?“
„Musí mít čistou duši.“
„Já o panenství přišla, ale mám duši čistou. Tedy i já mohu být nevěstou Kristovou!“
„Ne,“ bránila se té představě žárlivě Anežka. „Odpustit je věc jedna, ale milovat věc druhá. Tobě Kristus jistě odpustí, ale mne miluje.“
„To není spravedlivé,“ protestovala hádavě Markéta. S manželem Přemyslem se sice smířila a občas spolu lehávali v manželském loži, ale rozkoš to Markétě nepřinášelo nikdy. Nakonec to byla ona, kdo se začal manželským povinnostem vyhýbat. A Přemysl nikdy neprotestoval. Až jí to bylo podezřelé. Několikrát ho nechala sledovat svými služebníky. Ani jednou ho nepřistihli. Pokud si našel konkubínu, musel to šikovně skrývat. Pravda však mohla být také taková, že o podobné kratochvíle neměl zájem.
Markéta Meranská nikdy nezapomněla na jejich první setkání, kdy se Přemysl jako muž nezachoval. A právě to v ní budilo zájem o všechno, co říkala a dělala Anežka. Bylo totiž zřejmé, že lze mít manžela jiného, vznešeného a nekonečně dobrého. Měla občas na Anežku zlost, že jí nechce dovolit, aby se k Němu přiblížila.
Pak ji ale napadlo něco jiného. Pokud byla pravda, že Kristus opravdu odmítal ty, které se oddaly už dříve jinému muži, pak možná není tak dobrý a shovívavý, jak se o něm tvrdí. Přemysl nebyl manželem, který by dokázal Markétinu vášeň uspokojit. A Kristus ji odmítal. Začala se proto nenápadně rozhlížet okolo sebe. Nikoli doma na Moravě, tam to bylo příliš nebezpečné, ale v Praze.
Sama Anežka ji seznámila s bratrem Gervasiem, kanovníkem vyšehradské kapituly. Byl to učený muž a vynikající kazatel. Jak o něco později Markéta Meranská s potěšením zjistila, stejně vynikající byl i jako milenec. O to častěji začala vyhledávat duchovní útěchu v Praze. A protože Anežka nic netušila, ráda poskytovala Markétě ubytování ve svém špitále. Králi Václavovi pak vyprávěla, co se od manželky jejich trucovitého sourozence dozvěděla. A Markéta, aby nevzbudila podezření, jí občas i něco prozradila. Vyšehradský kanovník Gervasius začal současně projevovat chvályhodný zájem o Anežčin špitál na Poříčí.
Navzdory protestům svého bratra Přemysla a přes výtky matky Konstancie si Václav ponechal vládu nad Znojemskem. Nemínil ztratit vliv na Moravě, ale druhým důvodem, možná ještě důležitějším, byl fakt, že rakouské události zjevně ukončené nebyly. Rakouský vévoda Fridrich se totiž nadále choval pošetile. Jednal, jako by byl nejsilnějším panovníkem křesťanského světa. Neustále na někoho útočil, a pokud zrovna nemohl válčit se svými sousedy, vedl spory s pasovským biskupem nebo se svými rytíři, kteří přestávali být ochotní neustále ustupovat jeho rozmarům a nadutosti.
Na Fridrichovu vládu si stále hlasitěji stěžovali i vídeňští měšťané, neboť jim v důsledku neklidné situace doma klesaly zisky. Vydělával naopak Václav, protože se kupci při cestách do Uher a do Slezska začali vyhýbat dunajské silnici a jeli raději oklikou přes české země.
Znojemsko bylo nástupní bránou pro případný útok na Vídeň, a přede…
