KNIHA ČTVRTÁ
1219-1230
Pokud jsem si nebyl v předchozím vyprávění v některých detailech jistý, musím přiznat, že o letech, která následovala po návratu biskupa Ondřeje do českých zemí, nevím vůbec nic. Nikoli proto, že by byl můj slovutný předek Častolov nedbalý, ale proto, že se jeho zápisky z těch několika let nedochovaly. A víte proč? Je totiž známá pravda, že pokud se chcete něčeho s definitivní platností zbavit, půjčte to svým příbuzným. Jeden ze strýců mého otce, taky prelát jako já, sepisoval jakési pojednání o biskupu Ondřejovi a Častolovovy zápisky z oněch let si půjčil. Prý na měsíc. To bylo ještě za vlády krále Václava. Nikdo nikdy už je pak neviděl.
Dlouho jsem přemýšlel, jak se s tímto nepříjemným faktem ve svém kronikářském snažení vyrovnám. Hledal jsem u jiných kronikářů, ale ty zprávy byly tak rozporuplné, že jsem se nakonec vzdal. Za jediné věrohodné mohu považovat kratinké glosy, které se zachovaly v naší kapitule. Skoro všechny se bohužel týkají sporu mezi biskupem Ondřejem a králem Přemyslem. Jsou tak stručné, že se neodvažuji říci, kdo byl tehdy v právu.
Biskup Ondřej obviňoval českého krále, že nedodržuje dohody, Přemysl zase prohlašoval, že biskup žádá víc, než bylo dohodnuto. Pravda byla zřejmě někde uprostřed, jak to obvykle bývá. Všechna ujednání, uzavřená pod dozorem papežské kurie, byla totiž formulována tak šikovně, že svým způsobem měly pravdu obě strany. Záleželo na tom, jak si kdo chtěl dohodu vykládat. Na chvíli se proto z kronikáře změním v prostého analistu a předložím budoucím čtenářům pouhý výčet událostí, o kterých vím. Nic jiného mi bohužel stejně nezbývá. Zkuste složit chorál, když máte k dispozici pouhé dva tóny!
Počátkem roku Páně 1219 se v kladrubském klášteře setkaly obě strany sporu. Na jedné stál Přemysl, česká šlechta a preláti pražské diecéze, na druhé legát papeže Honoria a učení znalci kanonického práva, vedení řezenským biskupem. Ondřej se odmítl zúčastnit. Zde byla uzavřena dohoda, že církevní beneficia, tedy místa farářů, bude obsazovat biskup. Bude mít soudní pravomoc nad všemi preláty, ovšem jen ve věcech duchovních. O desátcích se pravilo, že budou placeny všeobecně a podle dosavadního zvyku. Nu řekněte, co si pod tím představíte? Pravda totiž je, že kardinál Řehoř de Crescendo stranil spíše českému králi než pražskému biskupovi. Podle dohody z Kladrub měl biskup Ondřej dostat zpět veškerý svůj majetek a měla být obnovena jeho biskupská pravomoc.
V létě se tedy Ondřej vrátil do Prahy, ale nikdo ho nevítal s otevřenou náručí. Čeští preláti se k němu točili zády a český král neviděl důvod, aby mu jeho zbožné konání jakkoli usnadňoval. Stav biskupových statků byl žalostný a většina prelátů ho odmítala respektovat. Po několika měsících biskup Ondřej zhrzeně znovu České království opustil a vyhlásil nad ním podruhé interdikt.
To už bylo i na Svatého otce příliš. Honorius opravdu nebyl jako Inocenc. Hájil sice autoritu římské kurie, ale chápal, že existují hranice jisté slušnosti i v zápase o moc. Osobně proto biskupa Ondřeje napomenul, aby se choval smířlivěji, jenže ten, obluzen svým svatým posláním, se odmítl řídit jeho radami. Trval na svém. A tak zůstalo České království v klatbě, ale papežská kurie dělala, jako by o tom snad ani nevěděla. V českých zemích se sloužily mše a podávaly se svátosti oltářní. Nikdo se Čechám nevyhýbal. Papežovi legáti dál jednali s českým králem a nakonec se s ním na počátku roku Páně 1221 dohodli.
Ujednání z Kladrub bylo podrobeno revizi a jednotlivá ustanovení byla přesněji formulována. Protože si však Ondřej nezískal papežovu přízeň, byly mnohé články formulovány tak, že spíše oslabovaly pravomoc pražského biskupa, než aby ji posilovaly. Zvláště v osobních záležitostech. Výměnou za to Přemysl souhlasil, že bude desátky odvádět do Říma.
K definitivnímu smíru došlo na Sacké hoře, což je pahrbek v krajině na území rakouského vévodství hned za moravskou zemskou hranicí, o kterém místní hrdě tvrdí, že je to hora. Hostitelem byl…
