KAPITOLA 15
Do Palerma, hlavního města Sicilského království, dorazil posel z Norimberku až týden poté, co se o volbě dozvěděl Ota Brunšvický. Posel musel totiž cestovat oklikou a po vedlejších stezkách, neboť severní Itálii a také Neapolsko ovládali rytíři věrní Otovi Brunšvickému. Druhý posel, kterého vyslal říšský kancléř Einard, jel naopak nejkratší cestou, protože zpráva, kterou nesl, byla pro welfský tábor téměř katastrofou. Volba Štaufa, byť bezvýznamného, mohla doma za Alpami přinést nesmírné potíže.
Jenže Ota Brunšvický se od mládí pohyboval nad propastí a vždycky věřil ve svou šťastnou hvězdu. Zatím dokázal všechny katastrofy zvrátit ve svůj prospěch. A totéž musel udělat i nyní. K vítězství na Sicílii sice zbýval jen krok, jenže ten mohl trvat ještě mnoho měsíců. Nebo také let. Mladý Štauf držel jen nevelký kus území a mnoho jeho rytířů padlo, jenže zvíře zahnané do nory se brání nejodhodlaněji, to byla známá věc. A známá věc byla také to, že se na věrnost německých velmožů spoléhat nedalo. Ota Brunšvický stál jako už mnohokrát před rozhodnutím, zda odejít od nedokončené záležitosti nebo zůstat a riskovat výbuch jinde. V tomto případě však bylo rozhodnutí jasné. Musel se neprodleně vrátit domů do říše. A musel se stát jediným a nezpochybnitelným císařem.
O tak vážné věci se přesto chtěl poradit s předními veliteli svého vojska. Německým rytířům se příliš nechtělo opustit Sicílii. Bylo tu příjemné počasí, dobré víno, krásné ženy, bohatá kořist a vítězili. Co si mohl rytíř přát více? Jenže všichni měli za Alpami své hrady a rodiny a uznávali, že je nemohou nechat bez ochrany, pokud by došlo v německých zemích k válce. Po dlouhém dohadování, při němž nechyběla silná slova, výhrůžky a dokonce tekla krev, přijali plán, který měl s definitivní platností zničit prokletý štaufský rod.
Většina rozumných mužů souhlasila, že se musí rychle vrátit domů. Současně je třeba zabránit tomu, aby se dítě z Apulie spojilo se svými německými stoupenci. Proto je nutno obsadit všechny průsmyky přes Alpy, aby chlapec se svou družinou nemohl projít, pokud by se toho vůbec odvážil. Sám Ota Brunšvický o tom pochyboval a většina jeho rytířů rovněž. To však neměnilo nic na věci, že je třeba tvrdě potrestat zrádce, a v první řadě českého krále Přemysla. V říjnu, ještě dříve než se ochladilo a rozbouřené moře začalo ztěžovat cestování na lodích, němečtí rytíři opustili Sicílii. Většina putovala podél pobřeží, ale Ota Brunšvický s družinou vyrazil po moři. Pospíchal do severní Itálie. Musel tam zajistit klid, aby jeho oddíly prošly přes alpské průsmyky ještě před začátkem zimy. Chtěl s toskánskými městy uzavřít spojenecké smlouvy proti sicilskému vetřelci.
Poslední věcí, kterou bylo nutno bez odkladu zařídit, byl jeho sňatek s dcerou zavražděného Filipa Švábského Beatricí. Tím se uspokojí příznivci štaufského rodu a přestanou podporovat dítě z Apulie. Uvidí totiž, že Ota Brunšvický ctí i je. Ota byl s Beatricí zasnouben, ale dívce bylo teprve jedenáct let. I když se do té věci Otovi Brunšvickému příliš nechtělo, chápal, že pro legitimitu svého císařského titulu je podobný krok nezbytný. Sňatek musí být legální a plně konzumován v manželském loži. Za těchto podmínek si mohl udržet podporu švábských a bavorských rytířů.
Jenže měl smůlu, jako téměř ve všem, co dělal. Aby svatbu urychlil, opustil svůj vojenský tábor a v Nordhausenu se s Beatricí oženil. Po mši a krátké hostině s ní strávil svatební noc. Hned jak splnil svou manželskou povinnost, vrátil se k vojsku. Jenže jeho mladinká manželka po několika dnech zemřela. Nikdo se nikdy nedozvěděl, co se jí vlastně stalo. Ota Brunšvický tu skutečnost tajil skoro dva týdny, jenže jednou se to rytíři dozvědět museli. Jakmile se ta zvěst ve vojsku roznesla, švábské i bavorské oddíly jeho tábor opustily. Otovi Brunšvickému nezbylo tolik rytířů, aby mohl svému sicilskému sokovi zabránit v přechodu přes Alpy.
Mladý Fridrich si mohl oddechnout. I když měl krev císařů, kteří byli považováni za …
