KAPITOLA 11
I bavorský vévoda Ludvík Kelheimský se ubytoval se svou družinou ve městě. Když se druhého dne vydal Přemysl spolu s Konstancií na návštěvu, oba pobavil název zájezdního hostince, který si Ludvík vybral. Nad širokými vraty do dvora vlály dva praporce, které hlásaly, že dvorec se jmenuje U Bavorského vévody.
Zastihli však jen Ludmilu, s jejím manželem se těsně minuli, neboť odjel na hrad. „Jsme tu už po třetí,“ vysvětlovala jim, když se usadili ke stolu. „Proto šenkýř přejmenoval svůj zájezdní hostinec na počest mého vznešeného manžela.“
„Jistě,“ popichoval ji Přemysl. „A až odjedete, prapory sundá a vyvěsí jiné podle toho, kdo se tu ubytuje příště.“
„Závidíš, viď?“ šklebila se Ludmila. Šenkýř přinesl tři džbánky s vynikajícím burgundským vínem. Připili si a Ludmila pokračovala: „Abys věděl, nic šenkýř nemění. Všichni bavorští kupci, kteří tudy projíždějí, se ubytovávají tady. Vím od nich, že se to tu jmenuje U Bavorského vévody stále. Inu, můj milý, musíš si zvyknout na to, že se tvá neteř dobře provdala.“
Konstancie ji poslouchala trochu shovívavě. Od Přemysla věděla, jakou lstí kdysi donutila svého manžela, aby se s ní oženil. Kdyby nebyla Ludmila přemyslovské krve, možná by na ni žárlila. Musela totiž uznat, že i přes svůj věk je to stále nesmírně žádoucí žena a má navíc zvláštní jiskru. Chovala se bezprostředně a úplně jinak než většina urozených žen. Z narážek svého muže však pochopila, jak cenná je pro jeho politiku.
„Vraha Filipa Švábského už taky zabili,“ libovala si Ludmila. „Nemusím vám vykládat, že jsme se tak trochu obávali, co bude dál. Byl ze stejného rodu jako můj manžel. Naštěstí všichni věděli, že se s Otou nesnášel. A pokud s ním musel hovořit, pak nikdy mezi čtyřma očima. Bylo štěstí, že podezření padlo na rod Andechsů. Jak je v Praze?“
„Chce mi vzít Václava,“ postěžovala si Konstancie. „Že prý má věk na to, aby z něj začal vychovávat rytíře.“
„Nejvyšší čas,“ souhlasila Ludmila. Konstancie po ní loupla nepřívětivě pohledem, ale neodporovala. Věděla, že Ludmila vychovala svému prvnímu manželovi tři syny a další tři bavorskému vévodovi. Jí se to mluvilo.
Na dvoře se ozval hluk a vzápětí do prostorného šenku vstoupil Ludvík Kelheimský. Objal se s Přemyslem a Konstancii zdvořile pozdravil úklonem hlavy. Podotkl, že si jejich vznešené a krásné manželky mají jistě o čem povídat, objal Přemysla důvěrně kolem ramen a odvedl ho k vedlejšímu stolu. Ludmila se zamračila, protože ji nebavily historky z fraucimorů. Obvykle se účastnila důvěrných politických jednání svého manžela a byla mu v mnoha rozhodnutích velice prospěšná. Pochopila však, že to neudělal kvůli ní. Nechtěl zřejmě otevřeně mluvit před Konstancií. Povzdechla si a zdvořile se optala, jak se daří dětem.
„Zdá se, že lantkrabě Heřman je stejného názoru jako my dva,“ vykládal polohlasně Ludvík Kelheimský. Choval se rád důležitě. „Myslím, že se dohodneme. Před měsícem jsem jednal s rakouským vévodou Leopoldem. Neřekl jsem mu samozřejmě, o co nám jde, ale z různých náznaků jsem pochopil, že by ani jemu nebylo proti mysli veřejně odmítnout Otu Brunšvického. Zvláště teď, když se císař ocitl v klatbě.“
„Na naši stranu se přidá i uherský král Ondřej,“ přidal k výčtu stejně tiše Přemysl. „Záleží tedy na tom, zda se snesou ti dva. Vévoda Leopold přijal před časem na svůj dvůr ve Vídni Ondřejova synovce Ladislava. To mu uherský král nemohl dlouho odpustit.“
„Jenže Ladislav naštěstí zemřel,“ liboval si bavorský vévoda. Pak se provinile ohlédl přes rameno, zda ho nezaslechla Konstancie. Věděl, jaké vztahy mezi sourozenci panovaly dříve. A považoval za mimořádně chytré, že Přemysl donutil svou manželku, aby se smířila s bratrem Ondřejem.
„Uherský král potřebuje mít zabezpečenou hranici s rakouskými zeměmi,“ vysvětloval Přemysl, který byl o uherských záležitostech zpraven podstatně přesněji. Věděl hodně i o záležitostech rakouských. Pro jeho záměry však bylo zbytečné, aby se k tomu bavorskému vévodovi přiznal. Neměl ve zvyku mluvit příli…
