KAPITOLA 41
Do Cividale, sídla akvilejského patriarchy, svolal na začátek léta císař Fridrich sněm, o kterém všichni hovořili jako o říšském, i když se z hlediska německých rytířů konal za Alpami. Pro většinu německých velmožů byla říše u nich doma a za Alpami se rozkládala Itálie. Ovšem Cividale leželo mezi Benátkami a územím meranského vévody, a tak bylo po formální stránce vše v pořádku.
Na sněm se tentokrát vydal král Václav osobně, i když mu to povinnost neukládala. Jeho diplomacie předběžně dojednala jistou dohodu, ovšem nezbytné bylo osobní setkání s císařem. To už měl Václav nového kancléře, neboť stařičký Benedikt při cestě z Řezna spadl z koně a zlomil si vaz. Jeho nástupcem se stal probošt vyšehradské kapituly Jan, který býval Václavovým vychovatelem.
Do Cividale cestoval Václav oklikou přes Uherské království. Tentokrát ho doprovázela matka Konstancie, která se chtěla setkat se svým bratrem králem Ondřejem. S ním se potřeboval důvěrně setkat i Václav, aby dohodl další postup proti rakouskému vévodovi. V královské družině cestovala rovněž sestra Anežka, která si prosadila, že po skončení sněmu navštíví Assisi.
Konstancie však zůstala v Uhrách, neboť její bratr na sněm do Cividale nakonec neodjel. Ukázalo se totiž, že císař Fridrich nebude hájit zájmy vyhnané rakouské vévodkyně Sofie. Už proto, že druhá manželka rakouského vévody Agnes pocházela z rodu Andechsů, stejně jako akvilejský patriarcha Berthold Meranský. A v jeho diecézi se sněm konal.
Václav věděl od svého kancléře dost, aby se do téhle záležitosti nemíchal. Rodinné spory panovníků byly vždycky ožehavou záležitostí, protože každý byl příbuzný téměř s každým. V tomto případě vycházela navíc jeho zdrženlivost z faktu, že na té záležitosti mohl vydělat. Nikomu však nic neprozradil, aby se to nakonec ještě nezhatilo. Ani své manželce Kunhutě nic neřekl, i když se to týkalo jejího věna, které mu císař Fridrich stále dlužil. Nebyl sice pověrčivý, ale na druhou stranu si říkal, že jeden nikdy neví.
Říšský sněm v Cividale patřil k těm, na něž se sjela většina významných německých velmožů. Jednalo se v paláci akvilejského patriarchy, což byla přízemní kamenná stavba snad ještě z časů císaře Karla Velikého. Někteří tvrdili, že je ještě starší. Vchod tvořila široká hala podepřená dvěma řadami mramorových sloupů, za ní byl veliký sál s malými okénky, který se podobal bazilice. Budova měla nízkou plochou střechu krytou zeleně glazovanými taškami, od nichž se sluneční paprsky odrážely jako od zrcadla. Protože palác stál na návrší těsně nad mořskou zátokou, tvrdili lodivodové, že se podle ní orientují. Palác akvilejského patriarchy obklopoval rozlehlý sad s pokroucenými olivovníky a piniemi. Vše působilo starobyle a důstojně, jako by se tu zastavil čas a křesťanství stálo teprve na začátku své dlouhé poutě.
Důvod, proč se sem sjelo tolik významných mužů, byl prostý. Císař Fridrich nutně potřeboval podporu německých rytířů. Jenže tentokrát nevystačil jen s obratně formulovanými sliby. Všichni od něj čekali konkrétní čin. Císař byl ochotný k ústupkům, protože měl stejně jako jeho předchůdci veliký sen. Chtěl dobýt Itálii. Tomu byl ochotný obětovat i část svého vlivu za Alpami. Proto už druhý den říšského sněmu stvrdil svou pečetí zákon Statutum in favorem principum, kterým přiznal německé šlechtě stejná práva, jaká měli do té doby jen němečtí arcibiskupové. Mohli na svých panstvích vybírat daně a razit mince. Moc říšských knížat se tím ještě více upevnila. To bylo něco, co se sice českému králi Václavovi příliš nelíbilo, ale nijak to ovlivnit nemohl, a proto se jednání o tomto zákonu okázale nezúčastnil. Přijel kvůli jiné záležitosti.
Na tu došlo až za týden. Když vstoupil Václav do honosně vyzdobeného sálu, císař Fridrich vstal ze svého trůnu a vyšel mu v ústrety. Václava srdečně objal a vyjádřil velikou lítost nad smrtí jeho slavného otce Otakara, který mu byl podle jeho slov učitelem a téměř druhým otcem. Václav zpozorněl. Předpokládal samozřejmě přáte…
