16. KAPITOLA
Teprve když Oldřich z Chlumu skončil výslech, uvědomil si, že na stole nechal ležet zlatý řetěz, znamení svého úřadu. Zapomněl si ho v tom zmatku navléknout na krk. Rozpačitě ho zvedl, ale pak řetěz zase vrátil na desku stolu. Šlo to i bez něj. I když s úředními odznaky vypadal určitě lépe.
„Oto, dohlédni na něj,“ nařídil svému panošovi. Chvíli přemýšlel, ke komu z urozených hostů si sedne. Ale všichni mu byli krajně protivní. Nakonec si vybral místo vedle svého panoše. Převor Severýn si toho všiml a neopomněl alespoň povytáhnout obočí na znamení údivu, proč si královský úředník sedá ke svému sluhovi, když kolem je taková spousta urozených a vážených mužů.
„Zdržel jsem se v kapli a pak jsem ještě mluvil s panem Sezamou,“ tiše vysvětloval Oldřich z Chlumu panošovi. „Bylo to nesmírně zajímavé, ale neměly by to slyšet cizí uši. Až nás Sezama pustí ven, povím ti víc. Jenom doufám, že to bude rychle. Poslyš, tys tu byl dříve než já. Viděl jsem jenom konec té trapné hádky. Skutečně obvinil rytíř Lauřím převora z vraždy?“
„Převor Severýn mluvil pravdu. Padala silná slova. Na obou stranách. Řekl bych však, že nezačal rytíř Lauřím. Všechno vyprovokoval převor. Alespoň se mi to zdálo. Je vůči všem strašně povýšený a arogantní. Mám už ho plné zuby.“
„Já také,“ přikývl Oldřich z Chlumu.
Hosté se zatím v hodovní síni rozesadili kolem stolu a zamlkle jedli a pili. Jen občas si polohlasně vyměnili nějakou poznámku. Jídlo bylo výtečné. Žitné placky se sýrovou pomazánkou a cibulí, kousky pečeného divočáka ve švestkové omáčce a placky pomazané medem a sypané skořicí. Většinou však nevnímali, co jedí. Jejich zamračené tváře dávaly tušit, že se každý věnuje spíše svým myšlenkám. Pouze mnich Beatus se usmíval a mastnými prsty si s mlaskáním cpal do úst kousky masa. Nepřátelské ticho trvalo nesnesitelně dlouho.
Konečně se ozvalo zaskřípání dveřních pantů. Vstoupil Sezama z Krašova. Na čele měl hlubokou vrásku a ve tváři únavu. Došel pomalu ke stolu. I když ho všichni zvědavě pozorovali, nedal ani náznakem najevo, jak pátrání dopadlo. Uchopil džbán a napil se vlažného ječného piva, polkl a hřbetem ruky si otřel rty. Pak se rozhlédl a tiše řekl: „Nic!“
„To není možné,“ vyhrkl nečtinský zeman Johanides. „Hrad není přece tak veliký, aby se v něm mohlo ztratit několik lidí. A hlavně, aby je vaši služebníci neobjevili.“
„Jistě ne,“ opáčil s roztrpčením Sezama. Pak se pokřižoval a dodal: „Pokud by v tom měl prsty člověk.“
„Co o tom únosu vlastně víme?“ zvědavě zvedl hlavu převor Severýn. Pozorně si krašovského pána prohlížel. „Pokud snad naznačujete, že na hradě řádí temné mocnosti pekla, pak bych snad mohl i já…“
„To netvrdím,“ opáčil Sezama z Krašova chvatně. Jeho gesta i hlas ztratily na živosti. Skoro jako by rezignoval. „Ale na hradě má žena a syn prostě nejsou. Bránou ven neodešli. Jediné, co jsem objevil, bylo otevřené okno v komnatě mé manželky. Jinak žádná stopa.“
„Oknem je nikdo unést nemohl,“ střízlivě připomněl Oldřich z Chlumu.
„Démon by to dokázal. Nezapomeňte, máme advent! Tolik jsem se ho bál. Nakonec byla má opatření stejně zbytečná,“ povzdechl si mrzutě Sezama.
„Nepochybuji, že jste dobrý křesťan. Proto jsem vaše slova přeslechl,“ káravě zvedl hubený prst převor Severýn. „Démoni patří do světa pohanů, nikoli do našeho. Veškeré zlo pochází od ďábla.“
„Není to jedno?“ zlostně odsekl Sezama z Krašova. „Rodinu mi to stejně nevrátí!“
„Až nás pustíte ven,“ dodal konejšivě tepelský převor, „půjdu se za vaši manželku a syna pomodlit do kaple. Bůh vám jistě pomůže.“
„Pokud dovolíte, pane Sezamo,“ ozval se rytíř Lauřím, „vezmu si pár mužů a prohledám ještě jednou celé předhradí. Na služebnictvo se spolehnout nedá, jak sám říkáte. Třeba vaši lidé něco přehlédli. Ukrýt dvě spoutaná těla nevyžaduje moc místa. Skrýší tu může být spousta. Nesmíme zanedbat vůbec nic.“
„Udělejte to,“ vděčně přikývl velmož. „Byl jsem se také podívat na přístupovou cestu před hradem. Všude leží tolik sněhu, že odejít odsud by byla hotová sebevražda.“
„Půjdu se svým přítelem,“ řekl nečtinský zeman Johanides. „Rád pomohu.“
„Jděte,“ přikývl opět Sezama z Krašova. „Nemá cenu, urození pánové, abych vás tu déle držel. Ke vchodu do paláce jsem postavil stráž. Měl jsem to udělat už včera. Moje chyba. Pokud se vám nebude chtít spát, přijďte si se mnou ještě vypít číši vína. Budu tady.“ Pak si unaveně sedl do křesla a hlavu složil do dlaní.
„Co teď uděláme my?“ tiše se optal panoš Ota svého pána.
„Půjdeme do mé ložnice, jak jinak. Tam budeme mít klid. Pokud máme paní Gutu a jejího syna najít, nemá cenu běhat po hradě a prohlížet kůlny a stáje. Všechno, co se na světě děje, má svou logiku. Jenže události dnešní noci mi zatím na Krašově připadají jako řádění šílence. Musíme nejdřív pochopit, o co tu vlastně jde. Pokud přijdeme na tohle, bude všechno jasné. Pak najdeme i paní Gutu. Půjdeme.“
Panoš Ota sebral ze stolu zlatý řetěz a pečetidlo královského prokurátora. Do druhé ruky vzal malý černý džbánek s medovinou. Pak se vydal za svým pánem.
Když vystoupili po schodech do patra, Oldřich z Chlumu nejdříve zamířil ke komnatě, kde bydlela paní Guta. Odsunul závoru a otevřel dveře. Byly odemčené. Zběžně dveře prohlédl a pak vešel. Očima přejel po místnosti, ale hned se vrátil na chodbu. Zato ložnice pana Sezamy byla pečlivě zamčená. Spokojeně přikývl a pokynem ruky vyzval panoše, aby šel za ním.
Jeho vlastní komnata nebyla příliš veliká. I když oheň v krbu skoro vyhasl, zůstalo v ní příjemné teplo. Oldřich se posadil do křesla. Panoš Ota nalil do dvou pohárků hořce vonící medovinu, přiložil do krbu a pak si sedl na truhlici u stěny.
„Čím začneme, Oto?“ usmál se Oldřich z Chlumu a napil se.
„Určitě únosem paní Guty. Jí a jejímu synovi hrozí největší nebezpečí. Vždycky jste mě učil, že musíme nejdříve pomáhat živým, mrtví počkají.“
„V tomhle případě uděláme výjimku,“ zavrtěl hlavou Oldřich z Chlumu. „Všude jako by se kolem nás vznášeli duchové mrtvých příbuzných pana Sezamy. Ať uděláš, co chceš, vždycky o ně zakopneš. Adventní prokletí!“
„To je pravda. Během dvou let se tu staly tři záhadné vraždy. Zemřeli všichni, kteří stáli panu Sezamovi v cestě k dědictví. Co když je to jeho práce?“
„Neukvapuj se, Oto. Nemluvme zatím o jeho dědictví. Příběh má totiž kořeny mnohem hlouběji v minulosti, než jsme si mysleli. Nejde jen o poslední dva nebo tři roky. Vraždění během adventu nezačalo navíc smrtí Racka z Krašova. Již před ním zemřel kaplan Jan. To byl strýc současného hradního kaplana.“
Pak Oldřich z Chlumu řekl v rychlosti svému panošovi o podezření, že kaplana Jana zavraždili v tepelském klášteře.
„Ale ještě dříve,“ pokračoval ve výčtu, „asi před patnácti lety, zmizel za záhadných okolností starý pan Jetřich, zakladatel hradu a Sezamův otec. Také o adventu. Jeho těžko mohl zabít ten samý vrah, který tu řádí dnes. Ani to však ještě nebyl začátek. Co třeba zakladatel rodu blahoslavený Hroznata? Jeho přece také zabili. Kdysi se totiž stalo tady na Krašově něco, co jakýmsi způsobem ovlivňuje ještě dnešní události. Jenže stále nemohu přijít na to, co. Nicméně,“ dodal a podle tónu hlasu bylo zřejmé, že se chce pochlubit, „přece jen jsem něco objevil.“ Vstal a přinesl kroniku, kterou měl ukrytou pod polštářem.
„Co to je?“ zeptal panoš zvědavě. Od okna si přinesl malé a ne příliš pohodlné sedátko. Postavil ho ke stolu a posadil se na něj, aby lépe viděl.
„Co asi,“ ironicky opáčil Oldřich z Chlumu. „Vidíš sám, kniha.“
Panoš Ota spolkl peprnou odpověď. Často se s královským prokurátorem navzájem popichovali a Ota byl hrdý, že s ním zvláště v soukromí jednal téměř jako s rovným. Nicméně teď se mu zdálo, že replika jeho pána nepatřila k těm nejvtipnějším. Byla však hluboká noc a oba byli unavení.
„Ach tak. Už jsem si myslel, že to je něco k jídlu,“ opáčil stejně ironicky. Vzápětí se zastyděl, neboť ani on nezazářil.
„Nebuď drzý,“ pohrozil dobromyslně královský prokurátor. Rychle vysvětlil, jak ke knize přišel a co se v sakristii dozvěděl. „Neměl jsem čas si ji přečíst. Ale podle kaplana stojí za pozornost jenom několik listů. Jde o část v životopisu blahoslaveného Hroznaty. Začátek je běžná oslava, jako v každé legendě. Ale konec je zajímavý! Vidíš?“
„Vidím, ale nerozumím. Tohle písmo neznám,“ zabručel panoš Ota.
„Právě,“ přikývl vítězoslavně Oldřich z Chlumu. „Je to něco, čemu bývalý kaplan Jan přikládal mimořádný význam. Chtěl, aby text zůstal utajený i před těmi, kteří by náhodou uměli číst. Prolétl jsem ho zatím jen zběžně. Stará smlouva, ale velice zajímavá. Počkej chvíli, podívám se na ni a pak ti povím, o co v ní jde.“
Netrvalo to dlouho, protože Oldřich z Chlumu přečetl text rychle. Pak zvedl hlavu a povzdechl si.
„Je opravdu zajímavá. Ale netuším, jak souvisí s Krašovem. Kromě smlouvy jsou v kronice ještě části několika listin a jakýsi komentář. Všechny dokumenty se týkají pražského biskupa Jindřicha Břetislava. Toho neznáš, je už dávno mrtvý. Byl to rovněž Přemyslovec. Žil na konci minulého století. Jak možná víš, na konci 12. století panovaly v naší zemi neuvěřitelné zmatky. Tehdy žila více než desítka Přemyslovců a všichni navzájem mezi sebou bojovali o moc. Jindřich Břetislav se stal pražským biskupem, ale bylo mu to málo. Tady se vysvětluje pozadí dávných intrik, o kterých jsem ještě nikdy neslyšel. Ale listiny musí mít pravdu.“
Oldřich z Chlumu se napil a hned pokračoval: „Biskup se prý rozhodl, že se stane knížetem. Obvinil svého největšího soka, mladého Přemysla I. Otakara, děda dnešního krále, že se zúčastnil povstání proti císařovi. Současně tehdejšímu císaři Jindřichovi VI. nabídl, že od něho koupí za šest tisíc hřiven stříbra české knížectví. Císař byl lakotný, ostatně jako každý Němec. Proto dosadil na posvátný přemyslovský stolec Jindřicha Břetislava. Jenže biskup nikdy dluh nezaplatil a po pěti letech ho se souhlasem císaře svrhl právě mladý Přemysl I. Otakar. Nechápu ovšem, proč je to u Hroznatova životopisu. Snad proto, že se to stalo přesně v době, kdy on zakládal klášter v Teplé.“
Panoš Ota přimhouřil oči a bylo vidět, jak usilovně vzpomíná. Teprve po chvíli řekl: „Ten zavražděný mnich musel o té staré historii něco vědět. Všiml jste si toho divného verše hned v úvodu hry, při kterém zvrhl převor Severýn číši s vínem?“
„Já hru moc nesledoval,“ zavrtěl hlavou Oldřich z Chlumu. Chtěl ještě dodat, že na zábavu nemá čas. Ale uvědomil si, že cesty, kterými lze kráčet za spravedlností, mohou někdy vést nejpodivnějšími zákrutami. Ještě štěstí, že panoš podobnou zábavu tak miloval. Na jeho paměť se mohl zcela spolehnout. „Co tam bylo tak zvláštního?“ optal se přátelsky.
„Hned v úvodu říkal náš ztracený student v roli Hroznaty zajímavý verš:
Jednou biskup, jindy kníže,
za titul se draho platí, císařovi paty líže,
Hroznata však úklad zhatí!“
Oldřich z Chlumu si polohlasně verše ještě jednou pomalu přeříkal. Pak uhodil nadšeně dlaní do opěradla svého křesla, až staré dřevo zapraštělo. „Pokud se ti ještě někdy budu posmívat, že miluješ kejklíře a divadlo, dopředu se ti omlouvám. Konečně to totiž začíná dávat smysl.“
„Možná vám,“ opáčil panoš Ota a zvědavě na truhlici poposedl.
„Tak poslouchej! Jednou biskup, jindy kníže, tedy Jindřich Břetislav. On jediný ze všech Přemyslovců byl obojím. Za titul se draho platí, o tom píše bývalý kaplan Jan ve své kronice. Císařovi paty líže, to ani nepotřebuje komentář. A teď pozor – Hroznata však úklad zhatí. Tedy náš Hroznata hrál v té dávné historii s biskupem Jindřichem Břetislavem nějakou roli. A zřejmě mimořádně důležitou. Všiml jsem si totiž, že na konci hry němečtí rytíři Hroznatu zajali a mučili. Mluvili o jakési zradě. To se mohlo týkat právě boje o knížecí stolec! Je dokonce možné, že Hroznatova smrt nějak souvisela se zmařením plánů pražského biskupa. Mimochodem, svržený kníže a biskup Jindřich Břetislav zemřel právě v Chebu. V tomtéž městě věznili a umučili Hroznatu.“
„Jenže jak biskupův úklad Hroznata překazil, o tom už hra nehovořila,“ dodal nespokojeně panoš Ota. „Toho bych si určitě všiml.“
„Divadelní hry nejsou od toho, aby za nás problém vyřešily,“ pokrčil rameny Oldřich z Chlumu. „Ale přiznávám, jsou užitečné, protože přinášejí náměty k přemýšlení. Nejen o hloupostech, jako je třeba láska, ale občas i o vážných záležitostech. Na to, jak mohl Hroznata překazit úklad ctižádostivého biskupa, musíme přijít sami.“
„Dozvěděl se o něm a prozradil ho jeho největšímu nepříteli, mladému Přemyslu I. Otakarovi.“
„Nesmysl,“ zavrtěl hlavou Oldřich z Chlumu. „Co by tím získal? I když byla smlouva s císařem tajná, v té době panovaly v zemi takové zmatky, že by nikdo neměl sílu rozhodnutí císaře překazit. Pokud by mu samozřejmě nenabídl více peněz. Jenže si neumím představit, jak by je sehnal.“
„Nebo pokud by nezabránil Jindřichu Břetislavovi, aby zaplatil,“ vyhrkl panoš Ota zaujatý svým nápadem. „Pokud by ten ctižádostivý biskup neposlal císaři slíbené stříbro, rychle by upadl v nemilost. Což se stalo, jak říkáte. Císař ho za trest po několika letech sesadil.“
„To by mohlo být ono,“ vykřikl Oldřich z Chlumu a vyskočil ze svého křesla. Rukou si uhladil vousy, což dělal vždy, když se potřeboval soustředit. Přimhouřil oči a chvíli zamyšleně přecházel po místnosti. Pak se zastavil a otočil se k Otovi.
„Co když to bylo takhle. Předpokládejme, že Jindřich Břetislav nějak peníze sehnal a poslal je císaři. Je to dokonce skoro jisté. Nebyl by přece tak hloupý, aby mu nabízel, co neměl. Musel si spočítat, jak by to dopadlo, kdyby lhal. Je rovněž možné, že Hroznata patřil k jeho důvěrníkům. Možná byl členem biskupovy družiny. To nevím a obávám se, že to nikde ve starých listinách nezjistíme. Vzpomínáš si ale na poznámku probošta pražské kapituly? Že Hroznata měl důvod se kát? To ale není v tuto chvíli podstatné. Co když se biskupových peněz zmocnil Hroznata? Proto nikdy nedorazily do rukou císaře. Hroznata mohl někde po cestě do Německa jeho poselstvo přepadnout a stříbro uloupit. A teď dávej pozor! Třeba se to stalo poblíž Krašova. Možná na svátek svaté Barbory. Třeba tady Hroznata nepovraždil vůbec žádné pohany, jak se tvrdí v mystériu. Co když tu ani pohanská svatyně nebyla? Nechal tu lež rozhlásit, aby se sem lidé báli chodit. Odvést najednou šest tisíc hřiven stříbra nemohl. Bylo by to podezřelé. Potřeboval by několik vozů.“
„Vy myslíte…“ Otovi se zadrhla slova a pouze překvapením vydechl.
„Ano, přesně,“ potvrdil vážně Oldřich z Chlumu. „Myslím si, že to tak bylo. Hroznata tady uloupené peníze ukryl. Možná je hned nepotřeboval. Nebo se bál prozrazení. Proto nechal vybudovat na skále kapli a v rozsedlině pod ní kryptu. Právě tam poklad ukryl. Třeba si později něco odvezl. Dodnes totiž nikdo nechápe, kde tehdy vzal najednou tolik peněz, aby ovládl rozsáhlé území a ještě založil v Teplé klášter.“
„Takže to stříbro už je pryč?“ zklamaně si povzdechl panoš Ota.
„Určitě ne,“ zavrtěl hlavou královský prokurátor. „Alespoň něco tu muselo zůstat. Náznaky jsou v jeho listině o založení hradní kaple. Vzpomínáš? Opis má u sebe purkrabí. Píše se tam něco v tom smyslu, že pouze člověk, který očistí duši pohledem k nebi, může zůstat bez obav o svůj život v podzemí. Má se v kryptě pomodlit za Hroznatovu duši. Pokud by se však jeho dědicům stalo během adventu nějaké neštěstí, pak prý jejich víra nebyla pevná. Pouze upřímně věřící má dostat odměnu.“
„Pokud je v té listině ukrytý návod, jak se k pokladu dostat, musel mít Hroznata o důvtipnosti svých potomků vysoké mínění,“ zabručel panoš Ota. „Začátek je jasný. Pouze během adventu se ze zaplavené krypty odvádí voda. Ale co dál?“
„Asi jsi nebyl při mystériu dostatečně pokorný,“ usmál se Oldřich z Chlumu. „Nevšiml sis nahoře pod stropem těch čtyř značek?“
Panoš Ota rozpačitě zavrtěl hlavou. Pamatoval si, že tam nějaké škrábance byly, ale nepřemýšlel o nich. „Stál jsem stranou a nebylo na ně pořádně vidět,“ omlouval se v rozpacích.
„Na všech čtyřech stěnách jsou symboly. Spirála, oblouk, kříž a kruh. I kdyby tam měli pohané skutečně svou svatyni, od nich nepocházejí. Těžko by užili znamení kříže. Značky tam tedy musí být až z časů Hroznatových. A nejsou tam náhodou! Proto má věřící obrátit oči k nebi, až vyjde slunce, jak se píše v listině. Tedy až prostor osvětlí zapálené svíce v lustru. Jen potom může člověk zůstat bez obav o svůj život v kryptě. Chytrá tajenka. Jakmile Hroznata rozhlásil, že se v podzemí objevuje démon, dala se znamení vykládat jako magická ochrana proti zlu. Jenže smysl byl jiný. Napovídají, co máš udělat, abys našel poklad a nepadl do pasti.“
„Do jaké?“ zaujatě vyhrkl panoš Ota.
„Jak to mám vědět?“ pokrčil Oldřich z Chlumu rameny. „Ale pokud se chceme dozvědět víc, měli bychom se jít do krypty podívat.“
„Ještě okamžik,“ prosil panoš Ota. „Proč si myslíte, že tady Hroznata peníze nechal? Kolik mohlo zbýt z těch šesti tisíc hřiven? Co když je všechno pryč?“
„Vyloučit se to samozřejmě nedá. Ale je to málo pravděpodobné. Pamatuješ si na závěr hry? Rytíři zajmou Hroznatu a chtějí po něm peníze. Když je nedostanou, umučí ho. Je pravděpodobné, že se nějak dozvěděli o stříbře pro císaře a pátrali po něm. Nezapomeň, že ten zrádný biskup Jindřich Břetislav zemřel v Chebu! Po letech rytíři konečně zloděje dopadli. Hroznata zemřel více než dvacet let poté, co se stala ta věc s pražským biskupem. Dosud neuměl nikdo přesně odpovědět, proč blahoslavený Hroznata zemřel. Tady máš odpověď!“
„Ale proč jim peníze raději nedal?“
„To nevím. Třeba proto, že ho chytili na jaře a k penězům se mohl dostat jen o adventu. Nebo prostě doufal, že ho nakonec pustí. Proto mlčel. Nevím. Ale je tu ještě jedna důležitá věc, která výmluvně svědčí, že poklad na Krašově zůstal. Někdo se o něm po letech dozvěděl. Vzápětí tu začali během adventu umírat lidé.“
„Pak by v tom musel mít prsty Lutold!“
„Samozřejmě,“ přikývl Oldřich z Chlumu a vstal. Protáhl se spokojeně a zamířil ke dveřím. Po cestě ještě dodal: „Nebyl ovšem sám. Měl nejméně jednoho pomocníka – toho ztraceného studenta. Sám jsi slyšel jeho druhy. Na hradě se vyznal, jako by tu už někdy byl. Když viděl, že se mnich opil a moc mluví, umlčel ho. Kvůli ukrytému pokladu je ochotný udělat cokoli. Ale v únosu paní Guty a mladého Buška prsty nemá. Já si totiž myslím, že pan Sezama o nich ví v tuto chvíli víc, než nám řekl. Všiml sis, že byl docela klidný, když uvážíš, že mu zmizela celá rodina?“
