17. KAPITOLA
V hradní kapli byla skoro tma. Téměř všechny svíce zhasly, hořelo jen několik ve stojanu na oltáři svaté Barbory. Mihotavě osvětlovaly otevřený vchod v podlaze do podzemní krypty. Panoš Ota přinesl z paláce lampu naplněnou olejem. Od jedné ze svící zapálil knot a dlaní ho na chvíli zakryl, aby studený průvan, který čišel z podzemí, neuhasil rozhořívající se plamínek.
„Připraven?“ optal se s povzbudivým úsměvem Oldřich z Chlumu. „Může to být nebezpečné. Ale jinak nezjistíme, zda jsme uvažovali správně.“
„Půjdu první,“ přikývl panoš Ota klidně. Opatrně začal sestupovat po příkrých schodech. Teď, když byli sami dva, vypadala skalní rozsedlina mnohem větší. Každý zvuk se dutě rozléhal mezi holými kamennými stěnami. Na hlavu jim občas skanula kapka vody, neboť skála byla stále vlhká. Zdálo se, že schody nikdy neskončí. Krašov ležel na skále vysoko nad Berounkou a nyní museli sestoupit až na úroveň hladiny řeky. Konečně kamenné stupně skončily a před nimi byla krátká rovná chodba do krypty.
„Teď sice není na strop vidět, ale pamatuji si všechny značky přesně,“ začal vysvětlovat královský prokurátor. Vzápětí ztišil hlas, aby se nerozléhal tak hlasitě. Šikmé stěny, ztrácející se ve tmě nad jejich hlavami, vyvolávaly pocit stísněnosti. Bylo těžké mu nepodlehnout.
„Přímo před námi stojí Hroznatova tomba. I na ní je mimochodem připomínka našeho příběhu. Na čelní stěně sarkofágu jsou tři reliéfy. Ty postavy po stranách nejsou zajímavé. Rytíř vpravo je Hroznata a žena vlevo svatá Barbora. Poznáš ji podle věže u nohou. Zajímavý je ale text uprostřed. Úryvek z Mojžíšovy knihy o útěku Židů z egyptského zajetí. Rozestoupilo se před nimi Rudé moře a když přešli po jeho dně, voda se vrátila a utopila faraónovy vojáky, kteří je pronásledovali. Kryptu také pravidelně zatopí voda. Ale nemyslím si, že právě tohle chtěl Hroznata citátem z bible naznačit. To vidí každý. Má určitě jiný smysl. Zatím ale netuším, jaký.“
„Na to snad přijdeme,“ odpověděl panoš Ota. Pozorně poslouchal svého pána.
„Musíme být opatrní. Hroznata určitě poklad zabezpečil. Nerad bych, aby se nad námi zavřela voda jako nad faraónovými vojáky.“
„To jste neměl říkat, urozený pane,“ otřásl se panoš Ota. „Já už mám takhle strach, že bych se nejraději otočil a utekl. Pokud mne postavíte proti pěti chlapům, ukážu jim, zač je toho loket. Ale tady si připadám nicotný a úplně bezmocný. Když si představím, že nám přímo nad hlavami stojí celý hrad. Kdyby něco povolilo a tahle puklina se zavřela…“
„Necháme planých řečí,“ řekl Oldřich z Chlumu přísně. „Začneme hledat. Nalevo od tomby je první z oněch čtyř znamení. Najdeš ho přímo nad kanálem s mříží. Je tam vyrytá spirála. Nakreslil jsem si to, abych nezapomněl,“ řekl a vytáhl z váčku, přivázaného k opasku, složený útržek pergamenu. „Nad tombou jsou tři oblouky, napravo kruh a za námi kříž.“
„Kříž by mohl znamenat, že tady je východ z krypty do kaple,“ uvažoval panoš Ota.
„Správně,“ přikývl královský prokurátor. „Znamení se zdá jasné. Co dál?“
„Kruh by mohl napovídat, že vpravo od nás není nic. Když jsem si ještě jako dítě hrával s kamarády na lovce, kruh vždycky znamenal konec stezky.“
„Mohlo by být,“ přikývl opatrně Oldřich z Chlumu. „Stejně by se dala vysvětlit spirála. Biskupská berla je na horním konci spirálovitě zakroucená. Pokud měl Hroznata na mysli tohle, znamenalo by to, že biskupovy peníze jsou právě pod touhle značkou. Zřejmě v podzemním kanálu, kudy se sem přivádí voda.“
„Brrr,“ otřásl se panoš Ota. „Ale nechcete tam lézt?“
„Jinak je nenajdeme,“ zavrtěl hlavou královský prokurátor. „Já myslel, že s podzemními štolami máš zkušenosti. V Jílovém ses vydával za horníka. Tam šlo taky o pěkné peníze, vzpomínáš?“
„Ale to bylo něco úplně jiného,“ bránil se mladík. „Tohle je mnohem horší.“
„Takový už je život,“ pokrčil rameny Oldřich z Chlumu. „Čemu však nerozumím, jsou ty tři oblouky nad tombou. Náhodou tam určitě nejsou. Když k tomu ještě připočítáš text z Mojžíšovy knihy o Rudém moři…“
„Tři oblou…
