12. KAPITOLA
Z paláce se dalo jít do hradní kaple dvěma cestami. Jedna vedla přes nádvoří a sloužila všem návštěvníkům. Druhá byla vyhrazená jen pro majitele Krašova, jeho rodinu a přátele. Vedla z prvního patra paláce po krytém dřevěném můstku na tribunu v kostele, kde při mši urození lidé sedávali. Místa nad hlavami věřících měla poddaným zdůraznit, že nejen v běžném životě, ale i před Bohem stojí šlechta výše než oni.
Oldřich z Chlumu váhal jen chvíli.
„Venku už není po vichřici ani stopa. Půjdeme přes nádvoří. Než obřad začne, chtěl bych se na něco optat kaplana. Při hostině jsem si všiml, že se na mě tak zvláštně díval. Jako by chtěl něco říci. Měl jsem z něj divný pocit. Uvidíme, co za tím je.“
Před vchodem do hradní kaple potkali purkrabího Hanuše. Tvářil se vyděšeně, jako ostatně celý večer. Zdvořile se uklonil a nervózně oznamoval, že mše za chvíli začne a on teď pospíchá, aby přivedl hradní posádku a čeleď.
„Nebude těžké najít je,“ ironicky opáčil panoš Ota. „Stačí zajít do hospody.“
„Jistě, jistě,“ drmolil hubený purkrabí.
„Počkej,“ zastavil ho přísně Oldřich z Chlumu. „Hledám jednoho z těch studentů, kteří vystupovali na hostině. Toho nejurostlejšího, říká si Jindřich. Hrál blahoslaveného Hroznatu, pokud si vzpomínáš. Musím s ním mluvit.“
„Nejasně si ho vybavuji. Já divadlu moc nerozumím. Určitě bude s přáteli v šenku. Řeknu mu to,“ sliboval purkrabí horlivě, až se zajíkal.
„Řekl bych, že v šenku není. Někde se ukrývá. Dej prohledat hrad. Musím s ním mluvit za každou cenu. Možná je to vrah.“
„Odpusťte, urozený pane,“ poděšeně koktal purkrabí Hanuš, „ale to nepůjde. Pan Sezama jasně řekl, že mám rychle přivést všechno služebnictvo do kaple na mši. Snad po skončení mystéria…“
„Aby nebylo pozdě,“ opáčil zlostně královský prokurátor. Rukou přitom držel hubeného muže, který už chtěl odběhnout za svými povinnostmi. „Ještě něco. Až budeš dole v hospodě, optej se šenkýře Jakuba, kde vzal maso, které dneska vařil v kotli. Optej se i jeho hostů, jak jim chutnalo. Pokud něco zbylo, ochutnej sám. Abys měl jistotu, že tě nebalamutí. Teď už jdi. Mše začne za chvíli!“
Zmatený purkrabí se uklonil a chtěl se rozběhnout. Ale na zamrzlém povrchu nádvoří uklouzl a upadl na koleno. Zasakroval, vůbec ne vyděšeně a pokorně. Pak vyskočil a se zlostným klením pospíchal k bráně. Držel široce roztažené ruce a opatrně našlapoval, aby zabránil dalším pádům. V plášti vypadal díky dlouhému špičatému nosu jako podvyživený pták.
„Tak, to bychom měli alespoň jednu věc vyřízenou,“ unaveně se usmál Oldřich z Chlumu. „I když purkrabí Hanuš není nijak zábavný, určitě není hloupý, aby nepoznal, co se v šenku děje. A hlavně, proč jsem mu to všechno říkal. Je z každého úkolu tak vyděšený, že se na něj dá spolehnout. Šenkýř Jakub bude mít asi dost práce, aby všechno panu Sezamovi uspokojivě vysvětlil.“
„Jen aby,“ pochybovačně vrtěl hlavou panoš Ota. „Šenkýř nevypadá jako člověk, který by se purkrabího lekl. Sám jste viděl, že mu lhaní nedělá žádné potíže.“
„Já udělal pro pana Sezamu, co jsem mohl,“ opáčil klidně královský prokurátor. „Dokonce víc, než jsem musel. Teď už je vše v rukou purkrabího. Tam by měla taková věc ostatně patřit. Hanuš odpovídá za pořádek na Krašově. To není povinnost královských úřadů. Pojď, podíváme se po kaplanu Bohuslavovi.“
Vešli do temného kostela, který byl sice nepřívětivě studený a vlhký, ale jinak příjemně voněl kadidlem. Od oltáře uslyšeli vzteklý pisklavý hlas, který zřejmě patřil hradnímu kaplanovi: „Kdes byl? Svíce už měly dávno hořet. Okamžitě je zapal.“
„Nemohl jsem najít křesadlo,“ bránil se hrubý mužský hlas. „Když je zapálím až teď, alespoň vydrží hořet déle. Je ještě čas.“
„Máš nějak moc řečí,“ ozval se jiný muž. Jeho hlas byl přísný a pánovitý. I když nebylo preláty ukryté za oltářem vidět, mýlit se královský prokurátor nemohl. Byl to tepelský převor Severýn.
„Počkej tady, Oto,“ řekl tiše Oldřich z Chlumu. „Pomoz tomu čeledínovi se zapalováním svící. Zkus z něj dostat, co ví o místním ka…
