9. KAPITOLA
Když sbíhal po schodech do přízemí paláce, narazil na tepelského převora. Hubený prelát byl nervózní. Právě zavíral dveře kuchyně a mířil ke vchodu do hodovní síně. Otevřel, ale jakmile zjistil, že je sál prázdný, se vzteklým prásknutím dveře zase zavřel.
„Koho hledáte, bratře Severýne?“ přátelsky ho zastavil Oldřich z Chlumu.
„Ztratil se mi bratr Lutold,“ žaloval hubený převor. „Je čas připravit mši.“
Oldřich z Chlumu polkl poznámku, že kdyby převor podnapilého mnicha neodvedl, on by se o něj postaral určitě lépe. Současně ho trochu překvapilo, že bratr Lutold zmizel. Myslel si, že hubený převor má mnohem větší autoritu. Jenže pak si řekl, že to platí o střízlivých lidech. Vykládejte něco opilci o autoritě!
„Třeba někde usnul,“ dodal shovívavě.
„Hledal jsem ho všude, kde se dalo,“ vrtěl starostlivě hlavou převor Severýn. „Jenom na chvíli jsem ho nechal samotného. Nikde není. Už začínám mít strach!“
„Říká se, že opilci mají štěstí. Pokud neusnul někde venku na mraze, nemůže se mu nic stát. Nejvýše do rána nastydne. Při mši vám může asistovat místní kaplan. Jak se vlastně jmenuje?“
„Bohuslav. Samozřejmě bude asistovat. Jenže při celebrování svatobarborské mše nutně potřebuji pomoc dvou mužů. Jeden nestačí! Proto jsem souhlasil, aby se mnou jel bratr Lutold. I když jsem tušil, že s ním budou problémy. Není to poprvé, co se opil do němoty.“
„Už je to s ním lepší,“ ozval se za jejich zády Sezama z Krašova.
„Vy jste našel bratra Lutolda?“ obrátil se s nadějí v hlase převor.
„Toho jsem nehledal,“ bručel krašovský pán. „Já myslel, že hovoříte o mém synovi. Dal jsem mu vývar z kopru a cibule. Do mše bude schopný stát na nohou.“
„To je dobře,“ nepřítomně přikyvoval převor Severýn. Oldřich z Chlumu využil krátké odmlky a rychle se rozloučil. Neměl náladu hledat opilého mnicha. Měl své práce dost.
Panoše Otu našel na nádvoří. Seděl na kameni u hradební zdi, zády opřený o trám, který podepíral ochoz. I když byl silný mráz, vichřice ustala a vzduchem jen ojediněle poletovaly drobné sněhové vločky. Tmavé nebe se trochu rozjasnilo, místy dokonce probleskovaly hvězdy.
„Víš, kam šli ti studenti?“ nedočkavě vyhrkl Oldřich z Chlumu.
„Bylo skoro zbytečné je sledovat,“ vrčel panoš. „Kam by mohli v takové zimě jít? Do šenku. Je to jediné stavení v předhradí, které je otevřené. Řekl bych, že tam teď sedí celá hradní posádka. Mluvil jste s paní Gutou?“
„Po cestě ti o všem povím. Ale nic moc jsem se nedozvěděl,“ přikývl Oldřich z Chlumu a rychle mu řekl o podivných úmrtích. „Protože je vyšetřoval plzeňský hejtman Rutger, nepřekvapuje mne, že nic nezjistil,“ končil s ironickým úsměvem. „Znám ho. Je to jeden z těch úředníků, kteří se dostali vysoko díky své nevšímavosti. Někdy se mi zdá, že hloupost je hlavní předpoklad pro to, stát se královským úředníkem. Správně bych se vůbec neměl starat o případy, které uzavřel. Krašov neleží v mém kraji. Jenže copak mohu zavírat oči nad tím, že se tu vraždilo? Jsem vlastně také hloupý. Protože jinak bych se staral jen o Bezděz, který mi král svěřil, a nikoli o spravedlnost. Jenže to nejde! Do rána máme spoustu času. Snad na to přijdeme.“
„Také bychom se mohli jít vyspat. Dneska jsme vstávali před svítáním,“ opáčil bez úsměvu panoš Ota.
„Možná. Ale já si myslím, že mi ještě budeš vděčný, když ti nedovolím jít si lehnout. Jak jsem si všiml, je děvečka Magdalena docela chytré děvče. Vyšetřování ti dá určitě méně práce, než kdybys jí měl poděkovat. Před ní se jen tak neschováš. Číhá na tebe a proti ní vypadá vlk na lovu mnohem mírumilovněji. Radím ti dobře, vyhni se jí!“
Panoš Ota královskému prokurátorovi některé názory nevyvracel. Znal jeho upjatost vůči nezávazným vztahům. Proto raději mlčel.
Teď, když přestalo sněžit, nebyl problém krčmu najít. Její okna svítila do tmy a spolehlivě ukazovala cestu. Mohli si ji lépe prohlédnout, než když tudy bloudili s purkrabím a hledali lázeň. Hradní krčma ležela přímo u cesty od spodní brány ke hradu. Byla sroubená z masivních klád a ve s…
