23. KAPITOLA
Vrátili se do kaple. Oldřich z Chlumu se ostražitě rozhlédl, zda tu náhodou není nějaký věřící, který nemohl dospat. Ale kostel byl prázdný a tichý. Skrze okna pronikal dovnitř slabý svit ranního slunce a na stěnách kreslil podivuhodné obrazce. Ve dvou svícnech prskaly voskovice, které již skoro vyhořely. Plameny zápasily z posledních sil o existenci na konci ohořelých knotů.
„Posaďme se,“ řekl tiše královský prokurátor a pokřižoval se.
„Já myslel, že spěcháme,“ opáčil trochu rozmrzele panoš Ota. Potom uhasil lampu a ukryl ji zpět za oltář. „Třeba se nám bude ještě hodit.“
„Teď se musíme rozdělit,“ začal vysvětlovat Oldřich z Chlumu. „Já se postarám o kryptu a ty o bratra Beata.“
„Je ve vězení a určitě je tam v bezpečí, na rozdíl od nás dvou. Co je s ním?“
„Pomůžeš mu utéct,“ usmál se Oldřich z Chlumu a trochu zlomyslně si měřil panoše Otu.
„Jenom to,“ opáčil mladík ironicky. „Něco trochu nebezpečnějšího pro mě nemáte? Už jsem se začínal nudit.“
„Musíš to ale udělat tak, aby si toho nikdo nevšiml. Alespoň do snídaně,“ pokračoval královský prokurátor. „Nejjednodušší bude, když pořádně opiješ vojáka, který vězení hlídá. To by mělo jít snadno.“
„Proč jste tedy bratra Beata do vězení posílal, když má zase utéct? Tomu nerozumím. Vůbec tam přece nemusel. Sám pan Sezama se zdráhal ho uvěznit.“
„O to právě jde,“ vysvětloval Oldřich z Chlumu. „Až budeš ve vězení, osvobodíš také toho lupiče.“
„Copak má on něco společného s naším případem?“
„Samozřejmě,“ přikývl královský prokurátor. „Ve vězení zjistíš, že ten lupič není nikdo jiný než náš ztracený student. Vsadím svou čest rytíře a úřad královského prokurátora, že to tak je.“
„Ten? Jakže si říká? Jindřich?“
„Ano, studentům se tak představil. Jenže já už teď vím, jak se jmenuje ve skutečnosti,“ pokračoval Oldřich z Chlumu tlumeně. „Toho osvobodíš také.“
„Umíte čarovat?“ zamračil se panoš. „Jak jste pro Boha živého přišel na to, že je právě tam? Ale hlavně, jak víte, kdo to opravdu je?“
„To by bylo dlouhé vyprávění. I když je to vlastně hrozně jednoduché. Krašov je rozlehlý hrad. Jenže zase ne tak veliký, aby se v něm mohli ztratit tři lidé. Pokud by po nich pátrala celá hradní posádka, několikrát by prolezla všechny díry a zákoutí a nikoho nenašla, pak je to divné. Stráž u brány tvrdila, že nikdo Krašov neopustil. Ale i kdyby se voják zmýlil a třeba na chvíli usnul, kam by v noci utíkali? Pamatuješ, jak vypadala cesta, když jsme šli dneska ráno k řece? Sníh byl netknutý. Sněžit přestalo včera večer a od té doby po cestě nikdo nekráčel. Jestliže by někdo opustil hrad, musel by zanechat stopy. Bylo jasné, že ztracený student, paní Guta a Sezamův syn zůstali na hradě. Rovněž bylo jasné, že se nemohli ukrýt tak, aby na ně vojáci nenarazili. Co z toho vyplývá?“
„Nejsem si jistý,“ opáčil panoš Ota a rychle dodal: „Neměl jsem ovšem tolik času jako vy o tom přemýšlet. Dobrá, Jindřich, nebo jak se ten student jmenuje, sedí ve vězení. Ale kde je rodina pana Sezamy?“
„Řekl bych, že ji zamkl ve své ložnici. Manželce i synovi zakázal hlasitě hovořit a odpovídat na klepání z chodby. Mají se skrývat, dokud je on sám nepustí ven. Napadlo mě to, když jsem s ním chtěl mluvit. Před mší mne srdečně zval do své ložnice, později mu to najednou vadilo. Ložnici pečlivě zamkl a šel raději ke mně. Přitom to bylo vlastně mimořádně nezdvořilé.“
„Jaký by to mělo všechno smysl?“ vrtěl panoš Ota nechápavě hlavou.
„Jak jsem řekl,“ usmál se Oldřich z Chlumu, „je to na delší vyprávění. Vysvětlím to později. Teď je důležité odvést Beata a toho druhého z vězení. Dej ale pozor. Náš ztracený student ti bude chtít zmizet. Hlídej ho! Oba dva nenápadně odvedeš do své ložnice v purkrabství. Toho studenta spoutáš. Bratr Beatus si ho vezme na starost. Vysvětli oběma, že mi musí věřit.“
„To bude ten student nadšený. Z jednoho vězení do druhého,“ ironicky vrtěl hlavou panoš Ota.
„Neprávem. V hradním vězení by mu šlo o život, ale v mém se nakonec dočká spravedlnosti. Jako ostatně každý. Sám …
