Podpořte LD sdílením:
Anotace
Kozlík měl 8 synů a 9 dcer. Všichni byli loupežníci. Patřila jim tvrz Roháček, ale protože byli stíháni králem, skrývali se po lesích. Na nedaleké tvrzi Obořiště přebývala rodina rivala Lazara. I oni byli loupežníci, ale občas vypomáhali vojsku proti Kozlíkovi. Kozlíkův syn Mikoláš chystá pomstu na Obořišti, ale dojde mezi ním a Lazarem k bitce, kvůli dceři Markétě, kterou miluje. Tichou lásku prožívají i Alexandra (jedna z Kozlíkových dcer) se zajatým říšským hrabětem Kristiánem. Připravují se na obranu proti královskému vojsku, ve kterém je zahlédnuta družina Lazarova a Kristiánův otec. Markéta si chce vzít kvůli svému otci život, ale sebevražda se nezdaří. Do Kozlíkova zajetí se dostává německý šlechtic, otec Kristiánův a Lazar, který je k vůli Markétě propuštěn. Vojsko se vydává po stopách Mikuláše, dojde k bitvě při které padne na 50 bojovníků. Loupežníci se dají na útěk, ale Kozlík je zajme. Kristián opouští Alexandru a odchází do vojska. Zbylí loupežníci chtějí pomstít Lazara a proto jedou za vojskem. Mikoláš posílá Markétu na Obořiště, ale ona jede s ním. Potkají Alexandru, která pohřbívá šíleného Kristiána. Markéta s Alexandrou se vrací na Obořiště. Alexandra je kvůli smrti Kristiána odvlečena do vězení a Markéta je poslána do kláštera. Markéta se vyznává otci ze své lásky k Mikolášovi. Podniknou útok na Boleslavskou pevnost, při níž jsou zajati a Kozlíkovi sťata hlava. Ostatní jsou pověšeni. Markétě i Alexandře se narodili synové, které Markéta po smrti Alexandry oba vychovala.
— 1 —
V této povídce se autor zaměřil na 13. Století. Děj se odehrává na hradě Roháčku, kde bydlí Kozlík, vůdce zbojníků se svou družinou, ženou s všemi sedmnácti dětmi.
Král pošle hejtmana Piva s oddílem vojáků, aby zbojníky zneškodnili. Kozlík, který vidí, že sám proti královskému vojsku moc nesvede, pošle svého syna Mikoláše na hrad Obořiště požádat o pomoc Lazara. Lazar byl také vůdce jedné bandy, ale uznával krále, a tak nejen, že nepomohl, ještě Mikoláše těžce zranil a přidal se k Pivovým vojákům.
Kozlíkovi se podaří zatknout Němce Kristiána a Reinera, který ho pronásledoval. Kozlík se chtěl od nich dozvědět důležité zprávy o Pivově vojsku. Jako zajatci, kteří nemají na vybranou, se Reiner s Kristiánem spřátelí. Kristián si oblíbí Kozlíkovu dceru Alexandru, která se za něj u otce přimlouvá.
Kozlíkova družina se přesunuje z hradu Roháčku, který by stejně asi neubránili, do blízkého lesa a Kozlík posílá Mikoláše, aby zajal Lazara. Mikoláš však neuposlechne rozkazu, Lazara pouze zbije a místo něj přivede jeho dceru Markétu. Ta byla odmalička vychovávána v klášteře a nenávidí Mikoláše za to, co udělal jejímu otci. Později však se oba do sebe bláznivě zamilují.
Právě před připravovanou rozhodující bitvou jsou zajati Kristiánův otec a Lazar, kteří oba bojují na králově straně. Kozlík je však propustí i s Kristiánem.
Bitva nedopadla podle kozlíkových představ. Je zajat a uvězněn v Boleslavi. Jeho synové se pokoušejí otce vysvobodit. Mikoláš pošle Markétu s Alexandrou na Obořiště za otcem, aby ho uvědomila o jejich touze se vzít. Cestou však potkají Kristiána šíleného ze stálého pátrání po Alexandře. Ta v nerozvážnosti Kristiána zabije. Nato jsou ve vesnici zatčeny Kristiánovým otcem s vojáky. Nešťastná Alexandra všechno přizná a je uvězněna. Markéta musí ukázat Kristiánovu otci, kde pohřbily jeho syna, a poté odchází na Obořiště. Její otec se velmi rozhněvá a dá ji zpět do kláštera. Její přítelkyně po zjištění, že Markéta stále miluje svého Mikoláše, ji pošle do Boleslavi, kde byl on a jeho bratři uvězněni.
V Boleslavi ji však nečeká nic dobrého. Je zajata, ale souzena nebude. Kozlíka a všechny jeho syny i Mikoláše a Alexandru čeká poprava, ale Markéta může jít. Alexandra je sice těhotná, ale to pouze na chvíli oddálilo její popravu.
Markéta se nakonec vrací k ovdovělé Kateřině a má s sebou dvě děti - jedno svoje a jedno Alexandřino, které se narodilo nedlouho před smrtí své matky. Markéta zůstává po popravě Alexandry pouze s dětmi. Ztratila skoro všechny své blízké ve velmi krátkém období.
— 2 —
Baladický román českého klasika je inspirovaný morálkou a drsnými zvyklostmi rytířského středověku.
Autor v jedné ze svých nejpoetičtějších próz vypráví příběh předem ztraceného boje středověké loupeživé bandy s královským vojskem. Do popředí dramatického střetnutí položil Vančura sugestivní příběh velké osudové lásky krásné a něžné Markéty a syna loupeživého rytíře.
Jako celek je kniha barvitým a neobvyklým obrazem krvavé epizody z dávné minulosti, jehož posláním je potvrzení jistot, které poskytují nenahraditelnou cenu individuálnímu lidskému životu.
Děj se odehrává ve středověku v pustých českých lesích. Autor nás seznamuje s Kozlíkem a jeho loupežnickou bandou, po které pátrá královské vojsko pod vedením hejtmana Piva. Mikoláš odchází do tvrze Lazara, kde se s ním chce spojit. Pokus je neúspěšný, ale odnáší jeho dceru Markétu do zajetí. Ta se stává jeho milenkou. Kozlíkova banda zajme německého hraběte Kristiána, který se do dcery Kozlíka zamiluje.
Lazarovi lidé se spojují s vojskem a pomáhají loupežníky polapit. Do Čech přicestuje otec hraběte Kristiána s družinou. Chce nalézt svého syna. První Pivův útok je odražen a loupežníci berou dalšího rukojmího - Lazara a hraběte. Po druhé se jim už tolik nedaří. Mikuláš s Markétou a několika dalšími loupežníky unikají.
Kristián se vydá hledat Alexandru do lesa. Paní Kateřina a zbylí Kozlíkovi synové se scházejí v lese. Domluví se, že Kozlíka osvobodí ze zajetí. V lese najdou Kristiána a Alexandra ho zabije.
Starý Lazar najde Markétu a přikáže jí, aby vstoupila do kláštera. Markéta chce být ztrestána za své hříchy.
Kozlíkovi synové jsou při posledním útoku na tvrz poraženi a zajati. Kozlík je popraven a Mikoláš pověšen.
Markéta nakonec byla přijata Lazarem zpět do rodiny a za devět měsíců se jí narodil syn Václav.
— 3 —
Ukázky
Lidé ustávají v práci a dívají se, kdo to přichází. Ach, oči starců vidí předaleko. Lazar ji zhlédl a již ji poznává.
Zdaližpak se hněvá? Zdaližpak ji přijme, zdali se usmířil?
Již se ozývá její jméno, lidé udeřili prací a hrnou se k vrátkům, služky vybíhají, ale Lazar se obrací. Nechce svou dceru viděti. Zavře se ve světnici, jejíž krb je pobořen, a káže všechněm, aby mlčeli.
"Buďte zticha," praví čeledi a svým synům, "buďte zticha, neboť se nevrací ten, před nímž se zavírá, ani nepřichází ten, jemuž bych mohl poslati někoho v ústrety. Buďte zticha, ať činí ta žena to, co si žádá."
Ruce služek klesají a leckterá mezi nimi pláče. Ti, kdo se rozběhli, nemají, co by učinili.
Ach, návraty ztracených synů, ach, návraty dcer! Markéta padne na kolena. Je viděti její zedrané střevíce a šaty plné bláta. Přikloň se, Lazare, k úpěnlivým prosbám svém dcery, kéž bys ji slyšel, kéž bys přikývl hlavou. Ale nestalo se nic podobného. Lazar nevyšel.
Markéta měla tři bratry a tito bratři měli opět ženy a dítky. Nuže, zotaví se jejich láska? Dají maličkým, aby objali svoji přítelkyni?
Nikoliv. Nádvoří je prázdné, nikdo jí nedbá, nikdo k ní nepřišel a dítky váhají vidouce tvář zcela nepodobnou blažené tváři Markétině. Kdyby měla nešťastnice matku, zajisté by jí přinesla plášť a nádobu s vodou, zajisté by mluvila, a kdyby to bylo slovíčko pláče, Markéta by přece naslouchala plna útěchy, neboť i výčitka bývá ojíněna láskou.
Prvou noc probděla Markéta kdesi v přístěnku domu, tam, kde líhají nečistí tuláci. Modlila se, ale z koruny, kterou jí láska vstavila na hlavu, nevypadl ani jediný kámen. Markéta milovala Mikoláše a Bůh si zajisté přál, aby ho milovala. Nedal ochabnouti tomuto citu a živil jej.
K ránu, když zdřímla, zdálo se jí, že je opět v lesích loupežníků. Spala s Mikolášem a cítila jeho objetí, ach, objetí, jež otřásá vědomím a způsobuje, že naše myšlenky padají, jako padá ze stromu ovoce. Byla prokleta!
Blížil se k ní ďábel? Ach nikoli, uvykli jste nazývati věci příliš přísnými jmény a zdvojnásobujete tuto přísnost, jde-li o děvčátko v otcovském domě. Po soudu rozumných lidí má Markéta pravdu, myslí-li na miláčka. Nechť i na něho myslí, či lépe, nechť se k němu vrátí! Bůh věru nestojí o závoj fňukalek, jež komolí modlitby a nepřivedou na svět živého tvora. Pravíte, že byl tento sňatek na posměch otci, na posměch lidem a na posměch Bohu, neboť nevěsta volila již dříve, než se shledala s Mikolášem?
Chtěl bych namítnouti, že vedle skutků jsou sliby málo závažné. Je tím, čím se stala, přijměte ji.
Jak ji máme přijmouti, když sama sebe zatracuje, když se nazývá nestoudnicí a fenou?
Praví se, že život je nepřátelský těm, kdož jej odmítají. Markéta je z počtu těch nešťastníků, Markéta je nejnešťastnější, neboť nemá sil, aby mu přitakala, a nemá sil, aby se postavila na odpor. Strach a milost vedou o ni válku. Zmítá jí děs a milování, zmítá a bije ji, jako okeán bije pobřežní skálu. Markéta umře. Markétu sežehlo peklo!
Po dvou dnech hněvu a pohrdání, jemuž se nic nevyrovná, jedna ze služek donesla Markétě šaty a zavolala ji k Lazarovi. Chudinka se oddává naději a vzápětí je opět zděšena, co uslyší? Je Mikoláš v Obořišti? Nepotkalo jej nenadále neštěstí?
Stojí třesouc se a krev jí zalévá vnitřek hlavy. Slyší šuměti bystřinu zkázy.
"Markéto," praví Lazar, "zavolal jsem tě, abych se otázal, jaké si uložíš pokání; čeho jsi hodna, Markéto?" A dceruška mlčí a po chviličce mlčení odpovídá přirdoušeným hlasem:
"Ty máš klíče od všech trestů. Rozkaž mi, co se ti líbí."
"Anděl vyhlazovatel, který má šest rukou a v každé drží tesák, ten anděl má přístup do tvojí duše a bodá ji, až ji ubodá. Kdybys setrvala v mém domě, shoří. Budeš-li choditi mezi poli, úroda ztrouchniví. Pas stádo, a stelné krávy budou zmetati a nepřibude mi telátek. Jsi prokleta, neboť jsi zrušila sliby, které složil tvůj otec. Zrušila jsi slib daný Bohu. Bohu, nešťastnice! Nemám odvahy, abych se díval, jak se propadáš a jak se obracíš v troud a hnis. Táhni mi z očí! Nepřipustím, abys byla v mém domě služkou, která dává píti vepřům. Vezmi své smilné tělo a nes je z domu, jako se nosí mrtvý. Proč ještě stojíš, proč se nehýbáš? Tvoje tvář je tvář zjevence a lítost, kterou předstíráš, přitěžuje můj hněv a ruce mého hněvu. Vyjdi, prostopášnice! Ukládám ti dojíti do kláštera, který jsi zhanobila. Vrhni se na jeho mříž a vykřikuj, mluv o své zradě a pros, aby tě uvrhli do vězení."
Markéta naslouchá a ve vedlejší světnici naslouchají její přátelé. Maličká děťátka nakukují do komnaty hněvu a výmluvy, zvedajíce stanové plátno, jež visí mezi pažením dveří.
Hrome, vše, co je uděláno ze dřeva, shořelo na prach. Všechno je vymláceno, prší do světnice, a my máme přechovávati milostnici žhářovu? Milostnici zbojníka, která obrátil Obořiště v poustku a který zabil pět našich lidí? Dobře jí tak! Ať si jde, ať jde pod šibenici svých miláčků!
Je to sestra vašich manželů, paní. Je to Markéta, nejmladší z Lazarových dětí, táž, kterou jste volávali, aby čtla a zpívala písně!
Vy prachaso zlodějská, vy se věru nemáte proč vynášeti nad tuto hříšnici. Vy posměváčci, vy početní kapsáři, vy jalůvky zločinu, vy šejdíři, vy směšní herci, kteří strašíte mečem a bojíte se rány, vy duchové z kozy, kteří se ženete na poutníčka a před vojskem popotahujete ze slzavého nosu, vy chcete souditi zbojníky a milenky zbojníků? Nic dál, nic dále! Vyjdi, Markéto! Výš hlavu, výše! Jdi, jako chodívá ta, jež zná cenu svého přítele.
— 1 —
"Nemám nic na svoji obranu a jsem vám vydána, nemám na pomoc leč boží hrůzu. Můžete ze mne učiniti kuběnu svých pacholků či mě zabíti, můžete naložiti s mým tělem podle libosti, má duše bude však znovu krváceti před Bohem. Má hříšná duše bude jísti prach Jeho nádvoří jako všechny duše, které zemřely z křivdy a neočištěny, má hříšná duše bude míti na krku pásek jako hrdlička, má hříšná duše bude obletovati vaše hlavy, má duše způsobí, že se Vševidoucí oko pootevře, abyste trnouce v nesmírných straších se obraceli v zříceném hrobě a bez přestávky mřeli."
— 2 —
Někdy nás milost boží spaluje. Dopřála Markétě lásky, díky za horoucí křídla, díky za proud dechu, v němž se zachvívá její duše. Díky a žel! Její láska má ozubí pekelníkovo, má ve sličné hubě psí tesák! Vidím pootvírati se propast a strašný dráp drásá její okraj. Slyším hvizd, který zaléhá uši. Nešťastnice, za tvými zády skučí ďábel. Neblahá nevěsta, tajila dech, byla polomrtvá, a strach roztřásal její milostné rozkoše. Láska a zoufání se strašily v její duši, strašily se jako dvě děti v temném sklepení.
Vzácní pánové, dohadujete se již, jaké byly Markétiny noci? Hnusí se sama sobě, hnusí si své tělo, své hříšné tělo, své ruce a nohy, své nohy, svá stehna, jimiž objímá pekelného milence. Obviňuje svoji duši, že je malátná, obviňuje duši, že zapadá do rozkoše jako slunce do moře.
— 3 —
„Ty máš klíče od všech trestů. Rozkaž mi, co se ti líbí.“
„Anděl vyhlazovatel, který má šest rukou a v každé drží tesák, ten anděl má přístup do tvojí duše a bodá ji, až ji ubodá. Kdybys setrvala v mém domě, shoří. Budeš-li choditi mezi poli, úroda ztrouchniví. Pas stádo, a stelné krávy budou zmetati a nepřibude mi telátek. Jsi prokleta, neboť jsi zrušila sliby, které složil tvůj otec. Zrušila jsi slib daný Bohu. Bohu, nešťastnice! Nemám odvahy, abych se díval, jak se propadáš a jak se obracíš v troud a hnis. Táhni mi z očí! Nepřipustím, abys byla v mém domě služkou, která dává píti vepřům. Vezmi své smilné tělo a nes je z domu, jako se nosí mrtvý. Proč ještě stojíš, proč se nehýbáš? Tvoje tvář je tvář zjevence a lítost, kterou předstíráš, přitěžuje můj hněv a ruce mého hněvu. Vyjdi, prostopášnice! Ukládám ti dojíti do kláštera, který jsi zhanobila. Vrhni se na jeho mříž a vykřikuj, mluv o své zradě a pros, aby tě uvrhli do vězení.“
— 4 —
V tu dobu chodila již po vesnicích zpráva, že všichni loupežníci byli schytáni a pobiti. Převorka Blažena ji vyslechla pátého dne a vyslechnuvši ji šla k Markétě a vše jí vyjevila.
„Milenec, který tě roznítil takovou láskou, leží raněn a umře. Býval uchvatitelem, kéž by si nyní dobyl nebe! Slyším však, že je vzpurný a že se posmívá svým strážcům. Markéto, není mu třeba ani přísahy lásky, ani polibků, ale připomínky soudu."
„Převorko, převorko!" vykřikla Markéta a její ústa a tvář pozbyly barvy živého těla. „Převorko! Nemám síly, abych mluvila, leč o poselství, kterým překypuji. Má duše zarostla listovím lásky. Nevěřím ve vypravování, nevěřím v hnusnou porážku! Nikoliv! Ne a ne! Jméno manželovo zrcadlí jen sílu. Dobude zpátky vladařství světa. Vidím jej. Je zdráv! Je zdráv!"
„Bezbožnice," pravila převorka, „tvoje zpronevěra je horší nežli smrt! Učinila jsi mě svědkyní svého pádu, nuže vzápětí tě učiním svědkyní své moci."
Řkouc to, vyšla a rozkázala, aby sestry odvedly Markétu do komůrky, jež nemá okno.
Byla uvězněna, napodobovala osud milencův.
Převorka procházela zahradou. Byl vlahý večer. Prášek první tmy se sypal jako mír. Bylo již jaro. Ba, to je vratký důvod k shovívavosti se souložnicí vrahů, jež se nekaje. Děvka! Je slyšeti snad pláč či zavzlykání? Ne, věru nic, je ticho. Ticho a hořký mír.
Učiňte, lidé, v závrati svojí moci vše, a učinili jste jen maličko. Nic, neboť poroučíte ubohému tělu. Vy poroučíte, ale Bůh vládne. Vodí duši po nepřístupných cestách a káže jí vykonati skutky začasté nevyličitelné a přehrozné. Domníváte se, že jste porozuměli světu, o pýcho, což neslyšíš sykot hada, který je blízko?
Převorka se modlila, aby jí Bůh skytl pokory a moudrosti. A tu se stalo, že ji přiměla jakási myšlenka, snad božská a snad z vnuknutí nečistého, aby šla a otevřela Markétino vězeni. Zastihla nešťastnici na kolenou. Převorka ujala ji za ruku a pravila:
„Odkud přichází lidská myšlenka? Ty ani já nic o tom nevíme. Zabodávají se jako šípy do naší mysli, kdo však je vypouští, kdo je ten lučištník? Má milá přítelkyně, nesmím si osobovat přísnost bez pokory. Kdyby Bůh chtěl, uchýlil by myšlenku, která tě posedá, a padla by do hlavy berana či psíka. Nemám práva ptáti se, proč to neučinil, nemám práva překážeti skutkům, jimž Bůh pokynul, aby se udaly. Nač ještě váháš? Vstaň a jdi, kam tě vábí tvé srdce. Cítím, že se blíží chvíle, aby se naplnilo neštěstí tvoje i neštěstí Mikolášovo. Snad tě volá Bůh, aby vás přikryl rouchem pokání, snad ustanovil, abyste oba k němu volali jediným hlasem."
Řkouc to, otevřela dveře.
Markéta ji poděkovala a vše, co řekla, bylo tak jímavé, že se převorka nezdržela slzí. Plakaly jako sestřičky.
Potom se dala nešťastnice na pochod a šla jiskřící nocí až k městské bráně. Když docházela, právě svítalo. Bylo jí čekati, až vyjde branný a až se jí otáže, co přišla prodávat či co si žádá. Byla oděna jako venkovanka, plakala, její spanilost byla porušena a její břicho bylo těžké těhotenstvím. Jakž by mohl branný vpustiti tuto chudinku bez otázky?
Již se sjíždějí povozy a sedláčkové z blízka i z dáli si vypravují o svých pracích a o bezpečí, neboť král vysmejčil silnice tak dobře, že malé děvčátko donese krajáč dukátů z města do města.
Konečně se otevřela brána. Hle, stopy zápasu, hle, trysky krve, změnivší barvu. Markéta stojí jako očarována a bojí se slyšeti vše, co se vypráví. Ach, tu ji poznají, tu ji poznají zlí sousedé a vlekou ji před hejtmanský dům. Prokletí chlapi, prokletá horlivost! Po chvíli stojí mezi písaři a soudci a praví:
„Co jsem vám učinila? Neporušila jsem světských zákonů."
„Jakže," odpovídají, „neprotivila ses otci? Nesetrvala jsi s loupežníky,nestála jsi na jejich straně?"
Jali Markétu a ponechali ve vazbě pět dnů, dávajíce jí jísti chléb a píti vodu.
Ale tolikátého dne došel do Boleslave královský posel a oznámil to, co se má státi.
Kůň poslův byl bílý, jeho čabraka byla nachová a vše, co bývá na rytířských postrojích železné, třpytilo se zlatem. Před jezdcem jeli jiní jezdcové, držíce v rukách kopí s praporci. Posel králův nebyl ozbrojen a neměl helmice. Nesestoupil z koně, a dokud mluvil, sám hejtman držel uzdu jeho bělouše.
Tu se dají trubačové do slavného troubení, a když umlknou, vstane královské páže ve třmenech a praví:
„Král odměňuje věrnost a tresce bezpráví. Káže vám mír a pokojné časy! Nikdo, ať šlechtic, ať stavu duchovního, ať sedlák, nikdo ať nesáhne ke zbrani ve věcech neshody a pře! Nikdo ať nevychází, aby bažil po zboží kupců či po úrodě, která je cizí! Nechť je bezpečen sedlák platící desátek a kupec, který odvádí tržní peníz! Nechť je v bezpečí! Král káže volnost cest a smrt těm, kdo vystupují v zátočinách. Odtud budete choditi v závorách králova hněvu a zlato na odiv vystavené v lesích bude jisté. Král je rozhněván, že jste jej přinutili, aby opakoval, co byl již řekl. Rozhněván káže, aby šlechtici, kteří upadli do rukou vojska, byli zvěšeni na náměstí. Hlava nejstaršího pak padne sekerou."
Tu vyjmenoval sličný posel jména loupežníků, a když doznělo nové troubení, mluvil dále:
„Trest uložený ženám je tento: Buďtež přivedeny k špalku a k šibenicím a buďte učiněny svědkyněmi všech smrtí. Potom budiž vzat všechen jejich majetek a dáno jim místo, aby se svými dětmi žily po zemansku. Roháček nemá býti obnoven, jeho příkop zůstane bez vody a stavení rozvaleno. Bude obrácen v louky a v lesík a nikdo tam nebude bydliti. Dále pak praví král, aby ta z dcer zbojníkových, které je jméno Alexandra, byla utracena jako vražednice, a cizí pán, pro křivdy na něm spáchané, nechť zvolí způsob smrti a vhodný čas. Ta věc se odkládá. Žena samodruhá nemá býti dříve trestána, než slehne. Dále nechť rozsoudí šašky hrabě Kristián."
Řka to obrátil spanilý posel svého bělouše a vyjel z města. Nepřijal pokrmu ni odpočinku, ba ani jeho koni se nedostalo obroku. Odpočinul vně hradeb, pod stany a v samotě na znamení, že král je pohoršen.
Sbohem, vy kovová ústa, ty sokolníku hněvu, kéž bys byl nucen vykonati to, co jsi vyřkl. To by se ti, brachu, třásla ručička!
Z odsouzenců nemohl nikdo slyšeti králova posla leč Kozlík a Mikoláš. Starci spoutali ruce a vyvedli jej z vězení na boží slunce. Kozlík byl stár. Jeho oči zeslábly a mžikaly proti záři. V jeho kožiše hnízdila tma, v jeho vlasech a v keříčcích jeho vousů hnízdila tma, hnusná tma, kterou střásá. Zachvivá se jako nezkrocené zvíře, jako lvice, na jehož šíji vložili ruku. Zachvívá se a střásá tmu a slabost stáří, nemoci a mdlobu a strašení se. Držením těla prozrazuje pýchu. Jeho tvář nese stopy pohrdání. Je bled. Ta děsná jizva! Ta ústa vykroužená jako holubicí křídlo! Ústa, jediná pečeť krásy na tomto tygřím obličeji.
Když došel, poklonil se králi a naslouchal, pozorný na slovíčko. Slyšel, že zemře. Jaká hnusná smrt! Jaká podívaná pro tyto měšťany, jimž přebíhá po hřbetech mražení, již sykají, přitahujíce čelist k čelisti, již stěží drží moč a slzy!
Kéž bys potlačil výkřik, kéž bys zadržel vzdech! Buď ti ku pomoci tvá pýcha! Kozlík složil ruce na prsou a přitiskl levou dlaň k lokti a pravici na své srdce. Neděl slova, nevykřikl a nebylo slyšeti leč zachřestění řetězů příliš volných. Tu zazní polnice, a shromáždění trne a ukazuje prstem na odsouzencovu tvář a na ruce prorvané ranami. Paní si utahují ňadra pláštíkem a poodstupují. Tu se zástup srazí, tu se rozptýlí, a vzniká hluk a ropotání.
Stůjte! Jen chvíli, malou chviličku. Otvírají se dveře vězení a tři pacholci na jezdeckém plášti vynášejí Mikoláše. Ach, hrůzo příliš zjevná! O divadlo příliš viditelné! Kam se obrátíte, kde najdete místo? Rada zešílevších diváků vás vrhá na toto tělo a vy jim odpíráte, nakročujíce nohou. Cítíte hlavu krejčího a loket lazebnice na svém rameni. Průvod jde blíž a blíž a zastaví se před Kozlíkem.
„Můj pane," praví Mikoláš, „udeřili jsme na vězení, ale milost boží při nás nestála.
Tu Kozlík přiklekne, a schýliv se nad strašného syna, odpovídá:
„Jakž by nestála? Bůh si přeje, abychom zemřeli společnou smrtí. Vy i já. Ale tvá matka a tvoje sestry budou žíti."
Pouto Kozlíkovo leželo na synových prsou a jeho ruce se opíraly o zem po jeho paži pravé a levé.
„Ty jsi můj nejmilejší syn," děl opět Kozlík po chvíli mlčení. Stráže stálynad tímto výjevem a příkaz držel jejich nohy. Toť příkaz příkazů a proti němu slovo královo platívá méně než slovo pohůnka. Vztek proti loupežníkům chrčel mnohým divákům v chřtánu, avšak nikdo se nepohnul, jen hejtman Pivo sňal svůj plášť a přikryl Mikoláše. Vykonav to, vstal a řekl vojákům:
„Vyveďte Markétu Lazarovou z vězení. Král jí odpustil."
To právě vnukl hejtmanovi Bůh, to byla odpověď na otázku, již šeptal Mikoláš. Nedořekl ji, slyše hejtmana, a jal ho úžas a blaženství nad spravedlivou správou boží.
Hle, vrata vězení jsou opět dokořán, hle, ostatní průvod. Ejhle Markétu. Správce vězení ji bére za ruku a praví:
„Jsi volna, jdi, kam chceš. Král buď zapomněl, anebo mlčky odpustil."
Ale Markéta Lazarova neodchází. Je jí lhostejno, co se s ní stane a kdo jí naslouchá. Rozhledné se a praví jasným hlasem:
„Veďte mě zpátky. Neodejdu před svým manželem. Chci čekati, a kdybyste mi odepřeli vejíti, chci čekat na tomto prahu, jako čekává žebrácká." Oblak ticha unáší tato slova. Jsou krásná? Nikoliv. Či snad vás jímají?
Ach ne, ach ne, nás jímá Markéta a Markétina láska.
Zděšené holubice a holubi pestrých hrdel vzlétli nad náměstí a kroužíce snesli se na vrcholky střech. Je krásný den, je krásný den a blažená hodina v polích, chvíle, kdy nasloucháte neviditelnému nástroji, který vyhrává ve světnici sousedčině. Chvíle jasu a slavné poledne. Tu se ozve klinkání zvonku. Vstaňte, na vašem okně skáče nezbedný vrabec. Kdež by to byla holubice! Vyhlédněte! Hle, Boleslav, hle, město našeho příběhu. Na tomto místě, označeném kamenem, se shledala Markéta Lazarova se svým milencem. Ach, časy netrvají, ale místo trvá. Zde slyšeli lidé její pláč a vášnivé přísahy. Na tomto náměstí byla oddána se svým Mikolášem za svědectví lidu, jenž zuřil a poplakával.“
— 5 —
Informace
Bibliografické údaje
- Autor: Vladislav Vančura
- Jazyk: Čeština
- Vydáno: 1931
- Žánr: historické, román
