Promluv, paměti (Vladimir Nabokov)

Vzpomínková kniha Promluv, paměti, která bývá některými "nabokology" považována za ideální vstup do autorova díla, nehlásá, nicméně vyjadřuje pravý účel umělcova estetického "hédonismu", totiž přesvědčení, že i takto, a právě takto se lze "propsat" a "provzpomínat" k transcendentnu, v němž přestávají platit časové a prostorové zákonitosti, že v konečné instanci zde nejde o krásu, nýbrž o spásu! V hyperrealistickém, hmatatelně plastickém podání detailů se povrch vlastně "vytrácí", světlo, teplota, tvar, pach, barva, pohyb či výraz se odloupnou, aby umožnily nerušený pohled na substanci atmosféry, stavu, děje. Přesný povrch je tu cestou k metafyzickým podstatám.

"Byl jsem tehdy zachvácen prudkou nákazou preciznosti... Touhu věci pochopit jsem stupňoval po krajní mez a pátral jsem v sobě po kritických bodech schopnosti soustředění... Domníval jsem se, že člověk má vyhledávat zážitek vypjatého úsilí," napsal v polovině 20. let francouzský básník a esejista Paul Valéry v předmluvě ke své próze Pan Teste. Nabokov byl takto "nakažen" po celý život. Napínal paměť, mořil ji a povzbuzoval, děkoval jí, když v mozku obnovila zavátou stopu a vydala dávný zážitek. Dlouhá léta hledal optimální formulace.

Kniha Promluv, paměti vyšla v anglickém originále v roce 1966 a byla třetí, definitivní verzí memoárů: první verze vyšla v roce 1951 anglicky pod názvem Nezvratný důkaz, druhá rusky v roce 1954 jako Jiné břehy. Tento proces dobývání má své opodstatnění nejen v touze po preciznosti. Nabokov považuje své dětství, prožité v rodině vysoce postaveného a hmotně perfektně zajištěného politika carského Ruska, za "dokonalé", vyvstává před ním "absolutní rovnováha a úplnost" jeho "mladého života". Nucení paměti, aby promluvila, je u něho hledáním ztraceného ráje, za nímž rázně a definitivně zatáhla oponu bolševická revoluce, která rodinu Nabokovových vyhnala z Ruska a rozvála po světě.

Promluv, paměti není souvislým textem. Tvoří jej patnáct samostatných, v různém čase vzniklých kapitol. Zachycují dobu od srpna 1903 do května 1940 s několika přesahy do minulosti i budoucnosti. Nabokov usiloval o nalezení "tematických vzorců", jež mají ukázat určité, jinak skryté zákonitosti v životě toho, kdo se rozhodne sepsat memoáry, a proto je zde chronologie velmi volná. Připomeňme v této souvislosti filozofa Viléma Flussera. Ve své autobiografii Bezedno (před pár dny ji vydalo nakladatelství Hynek) píše, že struktura memoárů má vyjadřovat to, že v paměti se vyskytují "intenzivní období, v nichž se počítá každá minuta, a jiná, při nichž se proud téměř zastavuje", a tomu se má struktura memoárů přizpůsobit. V Promluv, paměti je několik partií (o rodu Nabokovových či o motýlech), v nichž Nabokov nadoraz zkouší, jak podat systematický výklad, aniž by se vytratily umělecké hodnoty textu. Ale jsou tu i místa, kdy si čtenář vybavuje pocity ze svého dětství, například když autor popisuje, jak systematicky uměl "oddalovat ukládání do postele". Nabokov čtenáře ve svých dílech rád mate (připomíná to hru s peněženkou, kterou už už zvedáme ze země, ale slibný nález nám náhle zmizí před očima, protože kdosi v úkrytu trhnul vlascem). V Promluv, paměti získáme dojem, že kdybychom opravdu chtěli, napsali bychom to možná také tak. Jenže to jsme jen podlehli iluzi a jedné z faset mimořádně jazykově, paměťově, intelektuálně disponované osobnosti, která psala a myslela v několika jazycích, v devíti letech znala všechny evropské motýly, v jedenácti poprvé četla Vojnu a mír a když tvrdí, "musím se spoléhat na vlastní, nikoli zanedbatelné síly", je to střízlivé konstatování faktu.

Kromě nádherné češtiny překladatele Pavla Dominika stojí u českého vydání za pochvalnou zmínku grafická úprava svazku: Vladimír Nárožník zvolil střídmé, ne však pedantské řešení - plně koresponduje s obsahem knihy. Neboť jakkoliv barvitý a vypouklý je Nabokovův způsob psaní, je též velmi zdrženlivý, klasicisticky plachý (jak cudně je přiblížena ztráta panictví!). V tomto smyslu je autorem skončené, odeznělé epochy. Nic to však nemění na tom, že je spisovatelem vpravdě epochálním.

— 1 —

2

Narodil som sa roku 1910 v Paríži. Môj otec bol jemný, tolerantný človek, hotová zmes rasových génov - švajčiarsky občan zmiešaného francúzsko-rakúskeho pôvodu s kvapkou Dunaja v žilách. Hneď dám kolovať zopár krásnych modrastolesklých pohľadnicových záberov. Vlastnil luxusný hotel na Riviére. Jeho otec obchodoval s vínom a zo starých otcov jeden so šperkami a druhý s hodvábom. Otec sa v tridsiatke oženil s Angličankou, dcérou alpinistu Jeroma Dunna a vnučkou dvoch duchovných z Dorsetu, inak autorít v málo známych odboroch - jeden sa vyznal v paleopedológii a druhý v eolských harfách. Moja vrcholne fotogenická matka zahynula pri bizarnej nehode (piknik, blesk), keď som mal tri roky, a okrem vrúcneho bodu kdesi v tmách mojej minulosti z nej neprežíva ani kúsok v úžľabinách a priepastiach pamäti, nad ktorými - ak ešte vždy znášate môj štýl (píšem pod dozorom) - zapadlo slnko môjho detstva; zaiste všetci poznáte ľúbezné chvíle odchádzajúceho dňa, keď okolo rozkvitnutého živého plota poletujú mušky, alebo keď sa náhle zjaví tulák a prejde ním na úpätí kopca za letného súmraku; hebké teplo, zlaté mušky.

...

— 2 —