Z mého života (Vítězslav Nezval)

Než opustím Třebíč, abych se k ní vracel jen v letmých asociacích, nemohu se několika slovy nerozplynout na třebíčským kluzištěm na Stařečce. Když nastala zima a narukovaly vlněné čepice, v zapadlém koutě blízko řeky Jihlávky třpytil se namodralý obraz. Bylo to kluziště osvětlené světlem obloukové lampy a plné mladých dvojic. Brusle, jejichž hrany drtily led, zanechávaly na ledovém zrcadle kresby a svými blesky dělaly kluziště ještě světelnější, ještě slavnostnější. Na balustrádě hrála hudba a staří přešli z horní strany náměstí k plotu kluziště, aby tam vytvořili promenádu. bylo zvykem, že hoch připínal brusle dívce, která se mu nejvíc líbila. Připínal jsem brusle vytáhlé blondýnce Vlastičce, která chodila k mému bytnému cvičit písně do pohádkové hry O zlatém klíči a živé vodě. Vlastička měla nádherný soprán a popřála mi tu čest, že jsem jí směl brusle připnout. Jinak lítala z jednoho konce kluziště na druhý a měla kolem sebe celou suitu dívek. Věnoval jsem jí gumového panáčka nepříliš slušných vlastností a dočkal jsem se od ní malého psaníčka, ve kterém mně položila otázku, kterou jí mohla zodpovědět bez uzardění jen její maminka a vrána. Já jsem ji zodpověděl se vší upřímnou otevřeností, mou odpověď však zachytil Vlastiččin katecheta a já jsem měl co dělat s naším katechetou, avšak, co je horší, také se svým bytným. Náš katecheta byl homosexuální, mačkal nám ruce a dokonce některé žáky zval k sobě. Netušil jsem, že moje psaníčko Vlastičce bylo zachyceno, a tak jsem se katechetovi přiznal, že jsem sí psal dopisy tajným písmem, chloridem kobaltnatým, dopisy, jejichž neviditelné písmo se ukáže, když zahříváme dopis nad kameny, a pak zase zmizí. Mému bytnému se však dostal ruky můj lístek a pokládal za povinnost potrestat mě nejstrašlivějším způsobem: musil jsem slovo za slovem opakovat text svého psaníčka, což mne stálo tolik mučivého studu, že si na tento mučednický výslech jen nerad vzpomínám.