100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida (Vítězslav Nezval)

Sonet padesátý sedmý: O slasti beze jména

Jsme jak dva delfíni, když spolu zápasí
na kyprém pobřeží, kam vyvrhla je bouře.
Jak chtěl bych vyčísti z tvé slastné grimasy,
kdy, kdy mě odvrhneš v své gigantické vzpouře!

Jak bědný trosečník držím tě za vlasy,
za tuto vzdušnou věc ze světla hvězd a z kouře.
Jsme vymršťováni ve fantastické souhře...
Tvé bělmo prosvítá opojně přes řasy.

Ještě jen okamžik a budem rozpolceni
jako strom za blesku, strom s obnaženou dření.
Kéž zastaví se čas - až do nekonečna...

Teď jsi se svinula jak dítě v lůně matky,
tvá ústa šeptají cosi jak: sladký, sladký...
Smíš, smíš se rozplynout... U mě jsi bezpečna.