Na prahu (Vilém Závada)

Spáči

Zatímco spáči se opájejí spánkem jak opiem,
zatímco poctiví a chudí po celou noc tiše spí
a tma jim do svítání vrásky opět vyhladí,
zatímco děti usnou matkám i v náručí,

bohatí léty se převalují na loži
a palci zatlačují do očnic
pálící oči jak oheň červené,
než zdřímnou s ústy otevřenými,
jako by v horečce chtěli srkat ledovou tmu,
však spánek se jich dotýká jen křídly
a rychle odlétá zas pryč.

A s nimi také ty,
ačkoli bráváš na noc brom
a na postel se svalíš jak poražený strom,
sotvaže přejdeš lehkým varem dřímoty,
už v sobě zaslechneš nějaké dítě zasténat
a na poplach zavyje tvá vnitřní siréna
a už se kymácí černá věž noci,
obzor se zakolísá a zatočí
a ty už dávno zralý pro pád
střemhlav se zřítíš z vrcholu žebře
a padneš s roztaženýma rukama
na kamenné dno svého osudu,

kde hlava s vlajícími povadlými vlasy
jak ořech kokosu poskočí ještě od země
a ty tam potlučen a s polámaným křížem,
se srdcem vyvráceným a s rozervanou duší
zůstaneš bez vlády ležeti.