Promenáda Diogenova (Viktor Dyk)

Bázlivá

Žel, to jsem viděla, co lidé láskou zvou,
smrtelný zápas egoismů dvou,
jež nepřejí si více ani míň
než "Má buď!" - "Můj buď - ne-li, tedy zhyň!"

A já přec čekala den, týden, měsíc, rok?
po měkké pěšině že půjde dobrý krok,
že z dálky modravé se kdosi objeví,
jenž srdce dobré má a dobré úsměvy.

A já o jiné lásce snila jsem,
jež život nebere, leč život dává.
Snila jsem tolik nedočkavá
a procitla jsem ze sna úžasem.

Je pusto, pozdě. Polekaná jdu,
po pěšině jdu v slunce západu,
neb viděla jsem v prachu šedých cest,
co láskou zvou, a ne co láska jest.                

— 1 —

---

Epigram z naší vesnice

   Strýc Matěj Hřibů
   vidí ve všem chybu.  
Pití je škodlivo, nepití nezdrávo,     
chyba jít nalevo, hůře jít napravo,
Řípu-li zasil jsi, měl jsi sít pšenici.
Také jsme stavěli nedobře silnici.
Žebrákům dává Škroch almužnu nemírnou,
Nosek, ten chová se s tvrdostí nesmírnou.
Šťastný je mluvka a nemluva Veselý,
neznaboh Straka, Hron prolézá kostely.
   Jenom strýček Matěj Hřibů    
   nemá chybu

— 2 —

---

Epitafy

I

Zde leží občan Karel Kamínek. 
I v něm byl kdysi ducha plamínek.
Tmě ustoupil on záhy ale čiré.
Číst z něho možno pouze „Dies irae".
Že próza nešla, myslilo se vždycky: 
snad skrytý v něm je talent dramatický? 
Byl příliš skryt: jej nikdo nemoh zříti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

II

Stůj, poutníče, čas slzí proud by tek,
zde odpočívá velký Arnoštek.
Spor o něm je, zda vlk byl, nebo ovce,
neb revoluci dělal na pohovce.
On hleděl přísně v naši českou zimu,
nic nestvořil než tisíc pseudonymů.
Čeho se dotkl, musilo se spsíti.
Světlo věčné ať mu svítí!

III

Žal pozůstalých těžko říci slovy. 
Zde vidíš ležet kosti Karáskovy. 
O sobě říkal, že je dobrá mince, 
což není vidět z Bezcestí ni Prince.
Byl aristokrat, rytíři jak sluší, 
a připálil se o Hořící duši. 
Šlechtě se musí leccos odpustiti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

IV

Hrob Neumannův tu, chodce, krok tvůj míjí.
Svůj talent utopil on v anarchii.
U něho Kristus návštěvou kdys byl,
on na něho se pouze zamračil.
Směřovalť jinam, duše prohnaná!
Měl světskou agenturu Satana!
Blahobyt vida černožlutých cest,
„Jsem Rakušanem," křičel ostošest,
Měl úděl c. k. anarchistou býti.
Světlo věčné ať mu svítí!

VII

Pan Alfons Breska vypustil svou duši. 
Měl gesto lví... však vadily mu uši. 
Kal poetický důkladně jím scezen, 
neb celý život dělal do princezen. 
Ty maltretoval, až jich líto je ti, 
a trpaslíkům prchl ze zajetí. 
Teď soudný čtenář často nad tím kvílí: 
proč trpaslíci líp ho nestřežili? 
Leč fait accompli těžko odčiniti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

V

Zde leží kosti Antonína Sovy.
Co tropil, slovník nebo Flajšhans poví.
Za svého mládí veselou byl kopou,
šelť jako mnozí Boreckého stopou.
Byl vždycky zvyklý žíti po junácku.
S Mommsenem rval se: klacek proti klacku!
Teď smuten Satan: běda, skončil žití.
Světlo věčné ať mu svítí!

VIII

Hilberta kryje, chodče, hruda ta. 
Psal neustále horší dramata. 
Styl pateticky měl on nejradši. 
Měl nápady. Žel, vždy to nestačí. 
Scén jeho byla velká odvaha. 
Uvádím slavné: Hahahahaha! 
Jsou problémy, jež myslitele sklátí. 
Kolikrát vlastně má se Lora smáti? 
Umřel, že nemoh věc tu rozřešiti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

VI

Viz tady kosti Dyka Viktora. 
Zaživa býval pěkná potvora. 
I on pil hodně z poezie studny. 
Pěstoval žánry všecky: zvlášť ten nudný! 
Duch neklidný... či rýpal, jak se říká, 
ryl do Machara, jako do Hladíka. 
I ve svém hrobě pokoušel se rýti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

IX

Stůj, poutníče, a opraš svoje perka: 
zde odpočívá Hugo Kostižerka. 
Byl nakladatel, ale jenom talmi. 
Autoři mladí pějí o tom žalmy. 
Sved v harmonii starou dobu s novou, 
překládal Garborga a Carlénovou. 
„Zcepenél" často; jednou musil mříti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

X

Zde Theer tlí, autor hodný vzpomínky.
Ctil uniformu víc než slečinky.
Už v časném mládí vynik velkou vlohou
a tančil v háji, nešetře svých nohou.
Pak k svému Já se dlouho vypravoval,
nakonec ale prózu zreformoval.
Trest za hříchy ho ale neminul:
on zabil prózu, s ní však zahynul!
V tom boží spravedlnost zříti.
Světlo věčné ať mu svítí!

XI

(F. V. Krejčí)

Karitní větřík mírně trávu cuchá 
na rově reka bez bázně a ducha. 
Měl jakýs úspěch české po zemi 
tlustými dvěma, třemi frázemi.  
Dle doby Pavlu holdoval či Petru 
a točit znal se vždycky podle větru. 
Vždy za pět let on shledal bezmála, 
že jeho činnost za nic nestála. 
Tož generaci spěchal obviniti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

XII

Otokar Březina, žel, odkvetl. 
Každý ho chválil, nikdo nečetl. 
Byl mystik, který k výším zaletí. 
My zříme chvíle, on zřel staletí. 
Skon zavinila chyba maličká: 
pan Bílek četl jeho psaníčka. 
Rač před Bílkem nás, Bože, ochrániti! 
Světlo věčné ať mu svítí!

XIII

Jelínka oplač, brachu, Hanuše.
Byl děvo tni to ctitel Venuše.
Verš jako život stejně o tom svědčí.
Měl velký talent; dluhy ještě větší.
Pěstoval lásku, flámy, zálety
a francouzské rád zpíval kuplety.
Smrt potkala ho kdesi v šeru stezky.
Na něho kývla svůdně: Šel sem, hezký,
Že galantní byl, musil za ní jíti.
Světlo věčné ať mu svítí!

XIV

Hrobeček vidíš pana Masaryka. 
Naučil mládež frázím několika. 
Pro časovost měl také smysl jakýs 
a po Zolovi křičel mocně: j'accuse! 
A že se máme jako prase v žitě, 
on neustával kázat humanitě. 
Nelidskou umí tato časem býti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

XV

Spí génij Knösl, zapomenut už, 
paňáca trochu, trochu vážný muž. 
Nestranný kritik může směle říc, 
paňáci že v něm bylo trochu víc. 
Lartpourlartista byl to největší 
s obměnou malou: Řeči pro řeči! 
On umřel; gesto jeho bude žíti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

XVIII

Ó, postůj, duše, ať chtíc nebo nechtíc. 
Zde odpočívá z Lešehradu šlechtic. 
V bezčetných knihách jako ze zvyku 
pořádal revui módních básníků. 
Spor významný po smrti jeho ostal: 
Opustil „Rozvoj" — vyhodil ho Dostál? 
Komu z těch dvou lze méně uvěřiti? 
Světlo věčné ať mu svítí!

XVI

(K. Sezima)

Autor ten skonal shozen ze schodů. 
Napsal kdys knížku. „Kouzlo rozchodu" 
Že chválili ji tuze kritikové, 
vydat druhou bál se potom: ové! 
Nesešel proto z literární cesty, 
psal zaslána a taky manifesty. 
„Já, páni, autor Kouzla... moje vlohy!" 
Ze schodů shozen zlomil vaz i nohy. 
Slyšelať mládež sto let už to zníti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

XIX

Zde pozůstatky J. S. Machara.
Kyselá bývala to maškara.
Nevěrné děvče v mládí svém měl kdysi,
tož pesimismem plnil svoje spisy.
Z těch, který horší, svět přít může se:
jsou Boží bojci to či Konfese?
Krom jiných běd, jež kritik vypoví,
vyvolal parodie Dykovy.
Bůh odpusť mu: nám nelze odpustiti.
Světlo věčné ať mu svítí!

XVII

Babánka Karla vidíš tady hrob. 
Kdos duše dobrá, slzami ho skrop. 
Upjatá byla jeho nálada, 
a mručíval si „Slunce zapadá". 
On vedl skromně život vezdejší. 
Byl básník věčný, právník věčnější. 
A věčnost musí, žel, též konec vzíti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

XX

Nechť každý osel zděšen zahýká
nad hrobem velikána Hladíka.
Jak stará lutristka, jež terno vsadit zkusí,
on mručíval si: Vydržet se musí.
Stokrát byl ubit, stokrát posměch zněl,
on vydržel.
Znal tlustou kůží všechny odzbrojiti.
Světlo věčné ať mu svítí!

XXI

Stůj, poutníče, tu v zbožnosti. 
Zde Vedlejší spí Možnosti. 
Byla jich svého času halda: 
pan Kunc, pan Quidam i pan Šalda. 
Co Ptáčník ukryt v možnosti svých bejlí 
velkými slovy chytal velké hejly. 
Neumřel: Ptáčník chyt se jen v své síti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

XXII

(J. K. Šlejhar)

Můj poutnice, zde zahal v smutku tvář.
Neřestí doby spí tu kronikář.
Pták, drůbež dobrá; jinak zla tu tolik.
Viz: Havran nebo Kuře melancholik.
Pták také lidmi počal plnit dílo,
a to mu nesvědčilo.
Neumělť lidi vytvořiti.
Světlo věčné ať mu svítí!

XXIII

(M. Marten)

Ten, jehož hrob jsi, poutníče, zde zhled, 
též přišel pozdě v zestárlý už svět. 
A osudem byl stižen přitom zlým, 
ač léty mlád, on duchem stárl s ním — — —
 Ať v kterýkoliv zahalil se plášť, 
vždy suchá tvorba, suchá byla zášť. 
On ve schématech návyk sobě žíti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

— 3 —

---

Potmě

Tenkráte vkročil jsem do jejího pokojíku. 
U kamen potmě seděla s rukama zkříženýma. 
„Proč rozsvěcuješ?" usmála se jemně. 
„Když světlo zhasnu, mrtví chodí ke mně."

Zhasl jsem světlo, zatajil dech. 
Kroků jsem přece nezaslech. 
Snad chodí matka krokem nejtišším? 
A snad já dosud neslyším?

— 4 —

---

Tichý les

Oh, jak je zvláštní lesy jet, 
kdy poslední pták utichá, 
oh, jak je zvláštní rozumět 
vzdechu, jenž v houští zavzdychá!

Jaký to klid v tvé srdce pad, 
veliké porozumění. 
Ovívá horké spánky chlad, 
konejší barev ztlumení.

Namísto hluku tichá řeč 
moudrosti plná, pokory. 
Namísto lidí vážný klid 
borovic ztichlé obory.

A možno klidně kynouti 
těm stínům noci, které jdou. 
A třeba raněn, splynouti 
s nezranitelnou přírodou.

— 5 —

---

Země mluví

Tvrdá matka byla jsem tobě.
Těžce chléb jísti dala.
Nehýčkala jsem robě,
muže jsem zraňovala.
Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené,
smutný se obzor před tebou šířil.
Mluvila jsem o ráně zasazené,
kterou čas neusmířil.

Na nás oba padal těžký stín.
Matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn.
Nepozdvihl jsi pro mne rámě.
S láskou jsi nepomyslil na mě.
Když vítr zahučel, zapraštěl mráz,
neslyšel jsi můj hlas.
A já přec mluvila, vidouc tvou psotu,
bídu, jež věčně tě štve.
A z úst mých zamlklých zaznělo tu:
Vezmi si své!

Těžké břímě nosím.
Přichází radost anebo děs?
Slyšíš mne dnes?
Matka syna prosím.
Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky.
Haj si mne. Braň si mne. Ať shoří statky,
pole ať udupou, zničí.
Zítra zas símě vzklíčí.
Chystala jsem ti úděl, děcko.
Úděl jsem tobě chystala.
Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko:
aby ztroskotala loď, anebo přistála.

Neoslyš slova varující: 
neprodej úděl za čočovici. 
Třeba mne opustíš, 
   nezahynu. 
    Ale víš,
kolik sem přijde stínů? 
Kolikrát pěst bude potomek zatínat, 
a syn tvůj kolikrát tě bude proklínat?

Nezahynu, věčna jsem, 
ale žít budu s trapným úžasem: 
kterak jsi zapomněl dědičný na díl? 
Kterak jsi váhal? A kterak jsi zradil? 
Jak možno kletý čin provésti vědomky? 
Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky? 
Dokavad dýchal jsi, proč ses vzdal?
   Čeho ses bál?
   Co je to smrt? 
Smrt znamená jít ke mně.
   Tvá matka země 
otvírá náruč: možno, bys jí zhrd? 
Pojď, poznáš, jak je země náruč měkká 
pro toho, který splnil, co čeká. 
Prosím tě, matka tvá; braň si mne, synu! 
Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. 
Opustíš-li mne, nezahynu, 
Opustíš-li mne, zahyneš.

— 6 —