Pohádky z naší vesnice (Viktor Dyk)

Návštěva ve vsi

Do rodné vrátit se vesnice,
můj Bože, jak to láká!
Náhle tě pojme tesknice.
Do hnízda žene to ptáka.
V rodné vsi leccos ranilo;
záští a příkoří slepé.
V rodné vsi dobře nebylo.
Snad nyní bude lépe?

Respekt máš pro ves svou povinný.
Rozvoje vidíš tu zlomky.
Vidíš tu vysoké komíny.
Vidíš tu krčit se domky.
Nátěr je cizí jak před lety.
Krčí se řeč tu tvoje.
Zeptej se kmotra Klevety:
„Co ve vsi nového je?"

„Ves naše celkem rozkvétá,
ač nelze popřít dluhy.
Než v těch je všecka osvěta,
nechť rovná se nám druhý!
Vsi naší věhlas osvítí
okolní všechny kraje.
My o všem smíme mluviti,
starostu vyjímaje.

Náš starosta je starý pán,
je spíše pro ty cizí.
Byl už v tom v mládí vychován.
A pak je doba krisí.
Je konečně to jeho věc.
My přátelé jsme shody.
Víš, že si zřídil hostinec
„Starého u vévody"?

Syn starostův je hodný hoch
a stopou otce kráčí.
Mít Filipa by více moh'
však to, co má, mu stačí.
Na měsíc nechme štěkat psy.
Mé slovo není plané:
Syn starostův se v naší vsi
starostou jistě stane.

Svět utopií nemožný
pak bude pobyt zdejší.
Starosta náš je pobožný,
syn bude pobožnější.
Starosta proslul v okolí.
Ves nemá takých jiná.
Však překoná ho, možno-li,
vlastního pověst syna."

Z rodné se vracet vesnice,
jak srdce radostně buší.
Na dlouho mizí tesknice,
na dlouho klid je v duši.
Respekt máš v nitru povinný.
Klaníš se nevědomky.
Za tebou vysoké komíny,
za tebou skrčené domky.

Listopad 1908.

— 1 —

Starý dvůr

I.

Nikdo se nermoutí, nikdo se netěší,
dny mrazu nemají, však nemají ni tepla.
Kde ohně planuly, teď ani jiskra neplá.
Hádanku dává Sfinx, než nikdo neřeší.

Ni kroku neslyšet. Jak pouzí duchové
podivné postavy se komnatami nesou.
Topoly u cesty se bázlivě tak třesou.
Je mráčku tesklivo, jenž dvůr ten přeplove.

Ni zvuku na dvoře, ni zvuku na poli.
Podivná tajemství za těmi topoly:
že mrtví mívají svůj v roce den.

Kdo zabil, neví se, však něco zabito,
kdo vinen, neví se, však dávno bolí to.
Kdo zaklel, neví se, však zaklet dvůr je ten.

II.

Byl otec hýřivý, jenž všechno utratil:
čest, víru, čistou krev a prestiž svojí moci.
Měl syna hodného, jenž roven otci byl.
Čest, víru a tak dál ... byl prostě roven otci.

A dědic dvorů těch si neleh' do růží.
Neb dojem tragický vždy dvoru zůstal věrný.
Ten, kdo vše promarnil, žil nyní v podruží,
však nový majetník mrak dosud vídal černý.

A zbyly po zašlém podivné ozvěny.
Na veském hřbitově náhrobní kameny
čekaly s důvěrou: je krajina to chorá.

Podruhův kretének, jenž scesty hovoří,
chodí teď zádumčiv po tichém nádvoří.
A blbě blekotá: Bí... Bí... Bí... Bílá Hora.

Prosinec 1908.

— 2 —

Smutná píseň vesnického šprýmaře

Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle, 
vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět. 
Při kterémkoli tak nás vidím díle: 
ne dobří, zlí ne. Něco uprostřed. 

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí, 
jdem šumařiti v chladný pro nás svět. 
Na půli cesty tato náhle mizí. 
Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed. 

Zvedneme ruku. Potom zase klesne. 
Dnes oheň v nás. A zítra zase led. 
Hrozí se dnes, a zítra sotva hlesne. 
Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed. 

— 3 —