Tato sbírka poprvé vyšla v roce 1960 a své jméno nese podle názvu titulní básně. Pan Lazar s chryzantémou v klopě obchází město, dává se do hovoru s lidmi a doslova jim „otravuje“ každou chvilku radosti a štěstí, rozsévá nedůvěru, nevíru v život, vyvolává pocity osamocení, cizoty, hrůzy z nicoty života. Pan Lazar je zosobnění skepse, zla, osudu nebo i smrti. Dokáže zmařit lásku bez důvodu, jen pro zdůraznění marnosti, nicotnosti.
Lazar není vylíčen jako biblický chudák, není bezmocnou bytostí, kterou Spasitelův zázrak znovu pozvedá k životu. Je to elegantní, intelektuální a citový cynik. Kazí všechno dobré a krásné, tíhne k nicotě a marnosti. Je tím, co ničí citové hodnoty lidských vztahů, co člověka oslabuje zevnitř.
Protikladem Lazarovi je, což je už z názvu patrné, píseň, která symbolizuje poezii, naději, touhu, všechno to, co je v člověku krásné a ušlechtilé. Brilantní volba názvu svádí k hlubší interpretaci. Pravděpodobně má znamenat, že člověk nese svůj tragický úděl, pod jeho tíhou padá, ale opět nabírá síly aby vstal a dále se pral s nástrahami života.
Další básně jsou souborem zpovědí obyčejných lidí, chtějí být hlasem jejich svědomí. Jejich podstatou je hluboká kontemplace na úrovni vlastního nitra (přemýšlení o sobě samém), vztahu k jiným lidem. Zachycuje vnitřně prožívané citové a bolestné dramatické situace, pro druhé často skryté a nenápadné.
Větší autentičnosti jejich výpovědi je užití některých prvků nespisovného jazyka. Příznačnou je pro sbírku báseň Jaký to s ním bylo. Jde o ironický pohled na falešného hrdinu, který jako dítě stále padal, ale pak zvládl zemskou tíži, naučil se nepadat a chodí po světě s rukama v kapsách s přehnanou sebedůvěrou.
Působivý je ironický pohled na nákladnou svatbu v básni Svatba, touha po lidském citu a porozumění v básni Ve vedlejším domě nebo zpověď osamocené dívky v básni Kocourek.
Lazar a píseň
(...)
Pan Lazar chodí po městě,
nahlédá do kočárků:
Děťátko, růže,
jak je mi tě líto!
Všechny nás veze jiný kočárek.
Ten, který peřinky má plné popela
a věčně hoří.
Očička tvoje, veveřičko krásná!
Víš-li, že tvůj pohled
malými diamanty řeže rýhu ve skle
nejčistších mrazů
absolutní smrti? –
Pak zpitomělé mladé mamince
pan Lazar podá ruku,
podá ji jak pouzdro,
pro sebe, pro sebe si ponechávaje
zas jenom sebe,
neboť on se zná
a ví, kterak je slizký.
Přisedá k milencům pod pruhovaným nebem
veselých slunečníků,
strážců zmrzliny
i jahodových polibků
vždy pro dvě malé porce,
přisedne k milencům
tak, aby mohl zvednout
kabelku zpod stolu,
a potom s úsměvem,
který by zaručeně vykostil i býka,
takto on odmítá dík:
Prosím, krásná dívko.
My přece všichni jenom prosíme.
Nežli se doprosíme tam,
kde jenom trne.
Na věky věků. Buďte, zatím,
zdráva. –
(...)
— 1 —
Budete zlá
Esli se vám vrátí,
jako mně se vrátil,
po roce, po dvou,
tichej, naměkko,
s očima jak černý díry do zdi,
knoflíky zutrhaný -
bodejť, to se zná,
když cloumá vášeň,
kdo by myslel na nit -
když se vám vrátí,
jako mně se vrátil
od sirky vyhořelej,
duši zmačkanou,
jako ty dopisy na špatnou adresu -
tady je marný malovat si něco.
To není zvednout vázičku,
otřít prach z piána
a znovu postavit.
Co bylo, to se nenavrátí,
nikdá.
A kdybyste i miliónkrát chtěli,
on vědět nebude,
jak stoupnout na kterou,
a vy budete zlá.
A vodovod vám bude v bytě kapat
a každý dobrý slovo ubije,
a kytky v oknech, nač?
Už ani slzama je nezalijete,
a dyž, tož zajdou, chuděrky,
to na tu hořkou sůl.
Né, už se netěšte.
I dyby se vám vrátil,
budete zlá, to musí být,
a to je svatý,
černý vaše ámen.
— 2 —
Tácek v prstech
Někteří lidi moc to uměj s dětma.
Ty haranti se jenom na ně třesou,
a strejčku sem, a strejčku tam,
a von nic nedělá,
cukroví nedá, von je nepoplácá,
von si je shání ze sebe jak mouchy,
a přec je pro ně
svatej Holahej.
To mě se děcka, řekl bych, až bojej.
Ve čtvrtek večer dlívám v Páráčků,
přemejšlím vo tom, tácek v prstech točím,
a pořád dokola.
Já přece nejsem dědek huňatá,
já nemám voči
jako černý špunty
od flašky s jedem,
nejsem krkavec,
a esli sem chtěl dvakrát koho zabít,
tož vy byste se nezvládli,
já ano.
Ale si myslím, jak ten tácek točím,
že příčina je mimo mě a jiná.
Já pro lidstvo sem votevřený okno
a do srdce mi sáhne,
kdo jen chce.
A jeden z takovejch, já řeknu, co si myslím,
v srdci mi něco nadosmrti zkazil,
něco z něj vzal,
tož se mě děcka bojej.
Kdybych měl já to sebemenší zdání,
kerej to byl, a možná taky kerá,
potřetí bych se
asi dobře nezvlád.
Největší štěstí, to je dycky to,
za kerý nemůžeš.
A neštěstí,
kerý sis nezavinil.
— 3 —
Jaký to s ním bylo
Malinkatej člověk padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík,
von padá na záda,
von padá o stýblo,
von padá o kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.
Vyroste z košilky
a škobrtne jen zřídka.
To dyž ho ošidí ta lasička, ta Lidka,
nějakej přechodník
anebo panák lihu.
Už zvládnul zemskou tíhu,
mládenec!
S rukama v kapsách
po světě se klátí,
a propasti jsou pro něj čirej hec,
že naučil se vůbec nepadati.
No ale právě dyž to nejlíp umí,
dyž nohy nehlídá
a v hlavince mu zněj
vznešený myšlenky
jak ňáký hvězdný splavy,
najde se kamínek,
najde se beznaděj,
zašeptá horečka,
či suchý stýblo trávy,
von padne, a už nevstane.
Trošku se zaprášilo.
A velkej bude světa soud,
esli směl takhle upadnout
a jaký to s ním bylo.
— 4 —
Kocourek
Kocourku milej,
čerte můj,
já pro tě pláču.
A přece mlíčko jsem ti nalívala
do talířku pěkně kvítečkovanýho
už zrána, před školou,
abys mi nevyhládl,
než se k tobě vrátím.
Vpodvečer, to jsme si povídali,
já jsem tě hladila,
a tys byl elektrickej,
a jenom předls, jak ti bylo dobře.
Někdy mi vyprávěls kocouří pohádky.
Tu o myšce, co zlobila svou mámu,
tu o měsíčku, malým čaroději,
co přičaroval kočce zvonek na ocas,
a vykládals mi o dalekým zámku,
kde všecko piští
podle princezny,
a ta si leží na gauči, jí sýr,
a je tak smutná.
Kocourku černej,
kampak ses mi poděl?
Kdybys mi tlapkou
slůvko naškrábal,
ale ty nic.
Propad ses do zlý noci.
A mně se nechce nic
než stýskat si a brečet.
Táta se s mámou ustavičně hádá,
přišlo k nám psaní,
modrý, od soudu.
Má kamarádka Jana
už mě zradila.
Strašně se chlubí, půjde na trvalou,
ten druhý tatínek jí dává spoustu peněz.
To se ví,
knížku o Amundsenovi,
tu mi v té zradě vrátit nemá čas.
Strašně si přeju stát se Amundsenkou
a odjet na sever svou malou pevnou lodí,
do věčné noci, kde kry praskají,
a chtěla bych si čítat z knížek
při polární záři
a námořníkům ve svátek
upéci medvěda.
Přeju si odjet, obzvlášť na Špicberky.
Je sice chyba, že tam nejsou myši,
no ale mléka, kondenzovanýho,
na mojí lodi měl bys dost a dost.
A velmi často rybu,
však my dva se známe.
Prosím tě, vrať se.
Vezmu si tě s sebou.
Co se tě člověk všude nahledá!
Kocourku drahý!
Čerte škaredá!
— 5 —
Svatba
Ta svadba stála hříšný peníze.
Nevěsta v bílém růžová,
ženich byl v černém bledý.
Družbové vzácné tři dny opilí.
To byl svět.
Naposledy.
Slz jako hrachu.
Růží jako kvítí.
Husy z talířů se vznesly do ráje,
kde v mírném pohnutí,
zahalen v peruti,
je čekal Kačer cherubín,
vstříc družkám kejhaje.
A atky beran na to pad
a celý plíce z vola.
Každý se tam směl nalokat,
uplně, skrz a zhola,
tam tuze krásně nutili
v tom přepoctivém úsilí
každýho trošku
vyšinouti,
neboť on,
on byl ajznboňák.
Křídlovky hrály, prýštil koňak,
milión žertů bylo rčeno
a jí,
jí na to padlo věno.
Plakaly matky do loktuše.
A matkám na to padly duše.
Jezdili sem tam na kočáru
s pocitem úžasného zmaru
a kočí práskal do kobyl,
bič růžičkami ozdobil,
varhany hrály sen i děs,
učitel padal do kláves,
městečko pilně odmlouvalo,
bylo mu to štěstí málo.
Přednosta pil,
výpravčí pil
a cestující
netušili.
Ta svatba stála hříšný peníze.
Bylo to příliš,
nebo málo ?
Aby ti láska rozkvétala, trošku,
celýho sebe rozdej se
a neleň poslat hostům pro líh.
Bylo to špatný
ke stáru
mít pomník v černým kočáru
pod holým nebem
kdesi v polích.
— 6 —
Marie z Magdaly
(...)
Tak tráví kravský žaludek,
složitě, zvolna, svíráním,
jak prožívá se tady život.
...pro ni žiji v této zemi
svůj osud mdlý a veškerý,
každá zeď, která skličuje mne,
je zdí kol její nádhery,
je hradbou její vůle temné
(...)
— 7 —
