Zahradní slavnost (Václav Havel)

Hra Zahradní slavnost z roku 1963 zahájila etapu českého absurdního divadla. Autor poučen na dílech světového absurdního dramatu ( Ionesco, Beckett ) vyjádřil velmi otevřeně společenské klima v Československu na počátku šedesátých let. Jednoduchý děj vychází ze znalosti psychologie českého člověka středních vrstev, jedož zásadami je : do ničeho se neplést, nevyjádřit přesně svůj názor, ale pokusit se využít situace a získat nějaké výhody. I hrdinové Zahradní slavnosti - manželé Oldřich a Božena Pludkovi se svými syny Hugem a Petrem jsou těmito typy. Jejich přizpůsobivá životní filozofie zapadá dobře do celkového společenského marasmu, který je vykreslen v postavách zdánlivě o něčem rozhodujících ( pracovník Zahajovačské služby Plzák, její ředitel, tajemník i vlivný muž " v pozadí " Kalabis ). Když je Hugo Pludek poslán svými rodiči na zahradní slavnost likvidačního úřadu hledat údajně vlivného Kalabise, rozjede se absurdita hry na život. Strach o své postavení, znemožňují normální myšlení, i snaha přizpůsobit se společenské normě za cenu ztráty vlastní identity a obludná podřízenost fungování byrokratického mechanismu vyúsťují v jeden logický závěr - hlavní hrdina Hugo Pludek si při své úspěšné výpravě za získáním lepšího společenského postavení osvojuje potřebné znaky myšlení a chování tak dokonale, že ho vlastní rodiče nepoznávají.

Autor volí pro vyjádření absurdity života specifické výrazové prostředky. Jedná se zejména o vršení a opakování nic neříkajících frází, vycházejících z dobového funkcionářského slovníku, používá výroky a slogany z tradičního kulturního povědomí v ironickém vyznění, některé repliky jsou ve slovenštině a ruštině. Hrdinové se nemohou dorozumět, myšlenky, které pronášejí, se stávají bezobsažnými, neboť nikdo je nechce naplnit skutkem. Hra, která kriticky odhalovala prohlubující se morální úpadek československé společnosti v šedesátých letech, má ve své typizaci nadčasovou platnost, neboť odkrývá absurdotu každého života, který se zříká vlastní identity a přizpůsobuje se vnější moci.

— 1 —

Obsah

Jednoduchý děj tohoto absurdního dramatu vychází ze znalosti psychologie českého člověka středních vrstev, jehož zásadami je: do ničeho se neplést, nevyjádřit přesně svůj názor, ale pokusit se využít situace a získat nějaké výhody. I hrdinové Zahradní slavnosi - manželé Oldřich a Božena Pludkovi se svými syny Hugem a Petrem jsou těmito typy. Jejich přizpůsobivá životní filozofie zapadá dobře do celkového společenského marasmu, který je vykreslen v postavách zdánlivě o něčem rozhodujících (pracovník Zahajovačské služby Plzák, její ředitel, tajemník i vlivný muž "v pozadí" Kalabis). Když je Hugo Pludek poslán svými rodiči na zahradní slavnost likvidačního úřadu hledat údajně vlivného Kalabise, rozjede se absurdita hry na život. Strach o své postavení, znemožňují normální myšlení, i snaha přizpůsobit se společenské normě za cenu ztráty vlastní identity a obludná podřízenost fungování byrokratického mechanismu vyúsťují v jeden logický závěr - hlavní hrdina Hugo Pludek si při své úspěšné výpravě za získáním lepšího společenského postavení osvojuje potřebné znaky myšlení a chování tak dokonale, že ho vlastní rodiče nepoznávají. Hra odkrývá absurditu života, který se zříká vlastní identity a přizpůsobuje se vnější moci.

— 2 —

Hra Zahradní slavnost se řadí se mezi nejznámější absolutní dramata Václava Havla. Líčí období totalitního režimu v brzkých počátcích 60.let v Československu.

Hlavní postavou je Hugo Pludek, který je předurčen k tomu, aby dosáhl vrcholné kariéry. Pro tento cíl je ochoten udělat vše. Dostane přesné instrukce co má dělat, jak se má chovat, vytyčenému vysokému cíli se přizpůsobuje i jeho řeč. Sám pochází z rodiny, která je ochotna akceptovat cokoli, pokud to pro ní bude přínosné. Je to typická česká rodiny střední vrstvy, která se řídí zásadou do ničeho se neplést, konkrétně neprojevit vlastní názor, využít situace ve svůj prospěch a pokud možno získat nějaké ty výhody. To se ohledně odráží i v něm samém, když bezmyšlenkovitě přejímá názory svého otce, které následně precizně dovršuje. Takto to jde den za dnem až postupně ztrácí svojí vlastní osobnost. V totalitní době to však není na újmu, ba naopak. Získává lepší postavení a interiorizuje si potřebné praktiky, mění se do základu své osobnosti natolik dokonale, že ho vlastní rodiče nepoznávají. V opozici je Hugovi jeho bratr Petr, který tyto názor nepřijímá a stává se tak černou ovcí rodiny.

Základní téma hry je postaveno na metafoře nedohrané šachové partie. Hugo prochází celým dramatem, z jeho hlediska život jen šachovou partií. Zahradní slavnost znamená vlastně kádrovou akci Zahajovačské služby, která usiluje o zlidštění byrokratické praxe Likvidačního úřadu. Děj je graduje vršícím se absurdním nedorozuměním., které vzniká z přesné aplikace modelů chování, hodnot a názorů ústřední postavy.

Výsledně čtenář zjišťuje, že ústřední postava svoji pomyslnou šachovou hru vyhrála i prohrála. Za výhru je možné považovat dosažení zrušení Likvidačního úřadu i Zahajovačské služby a nahrazení jejich funkce činností nově vzniklé Ústřední komise pro zahajování i likvidování. Jeho prohrou je však absolutní ztráta identity, vlastního sebepojetí, díky své konformitě.

Je to absurdní hra o život, o společenské postavení a prestiž. Strach znemožňuje zdravě přemýšlet, a přizpůsobení se jeví jako jednoduší, než tvrdý boj proti bezpráví a útisku. Pochlebování vede ke ztrátě vlastní identity, která se v celém díle několikrát opakuje. Zároveň dílo kritizuje mravní úpadek československé společnosti 60.let. Bravurně zachycuje byrokratický mechanismus, které mu je nejlepší se přizpůsobit. Z tohoto poznatku vychází jeho nadčasový rezultát a to, že talentovaný bezcharakterní a nelidský gauner či podvodník udělá kariéru za jakýchkoli podmínek, neboť se neohlíží na vyšší princip mravní.

Toto dílo je typickým pro absurdní divadlo, jeho děj je jednoduchý, ale nosná myšlenka magnificientní implementující mezi řádky hlavní dějové osy politickou karikaturu.

Specifickými výrazovými prostředky a to především neustále se opakujícími, nic nového neříkajícími, frázemi, tak obvyklými pro dobový slovník úspěšného funkcionáře, využitím výroků a sloganů z tradičního kulturního povědomí dokázal Václav Havel navodit v recipientovi pocit přítomnosti v tehdejší době. Neustálé floskule, ohraná klišé, strnulé modely sdělení, bezobsažné myšlenky, prázdná slova vedou ke změně funkce jazyka, ten totiž plní funkci „mlžící“ - díky němu se již lidé nedokáží domluvit.

Závěr je jednoznačný, bezcharakterní a neohleduplný člověk, který dokáže dobře řečnit a přizpůsobit se situaci vždy získá po hmotné stránce nejvíce. Nejhůř nakonec vždy dopadnou ctnostní a spravedliví lidé.

— 3 —

Ukázka

Plzák: Je dobře, že vás pálí otázka techniky. Neměli byste však podceňovat umění!

Tajemnice: Umění – tomu říkám slovo do pranice!

Plzák: Je dobře, že vás pálí otázka umění -

Tajemník: Neměli byste však podceňovat techniku!

Tajemnice: Technika – tomu říkám slovo do pranice!

Tajemník: Je dobře, že vás pálí otázka techniky –

Tajemnice: Neměli byste však podceňovat umění!

Tajemník: Umění – tomu říkám slovo do pranice!

Tajemnice: Je dobře, že vás pálí otázka umění –

Plzák: Tak dost! To bychom si tak nějak nerozuměli! Jestli chcete pod pláštíkem otevřené diskuse torpedovat přátelskou atmosféru, kterou se mi tady mezi vámi podařilo vytvořit, a jestli máte dokonce v úmyslu podminovat úspěch naší zahradní slavnosti, pak pro vás není v tomto stmeleném kolektivu místo! Já tady žádné nešvary krýt nebudu – jsem za- ne ob-hajovačem! Když mi tady budete dělat nějaké vylomeniny, těmahle prackama s ním zatočím, že poletí, jak čamrda! Nelezte mi na oči, dokud se lidsky nesblížíte! Chuligáni!

— 4 —