Český spisovatel a dramatik, jeden z prvních mluvčích Charty 77, vůdčí osobnost politických změn v listopadu 1989, poslední prezident Československa a první prezident České republiky.
Václav Havel se narodil v Praze roku 1936. Vyrůstal ve známé pražské podnikatelsko-intelektuálské rodině, spjaté s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let. Tento fakt se stal důvodem, proč mu komunistická moc po ukončení povinné školní docházky v roce 1951 nedovolila dále studovat. V první polovině padesátých let proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (ukončil ho v roce 1954). Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru, a proto se rozhodl studovat na škole technické. Ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického ale po dvou letech opustil.
Kulturní tradice rodiny orientovala Václava Havla k humanistickým hodnotám české kultury, v padesátých letech potlačovaným. Po návratu z dvouleté vojenské základní služby pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil komentářem ke hře „Eduard“, který se později stal základem hry „Ztížená možnost soustředění“.
Jako literát se Václav Havel světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabývá tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zabývá filozofickými otázkami svobody, moci, morálky či transcendence. Václav Havel se věnoval také experimentální poezii; sbírka Antikódy obsahuje básně psané především v 60. letech.
V roce 1956 se Havel seznámil s Olgou Šplíchalovou, a jakkoli oba pocházeli z odlišného prostředí, brzy se velmi sblížili. Po osmileté známosti se v roce 1964 vzali, a od té doby provázela Olga Havlová svého manžela nejtěžšími životními zkouškami. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře. Po úmrtí manželky roku 1996 se o rok později oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou, se kteroiu zůstal až do své smrti.
Václav Havel zemřel v koncem roku 2011 na oběhové selhání po dlouhodobých zdravotních problémech.
Nejlepší cestou k vlastnímu neštěstí je zakrývat si oči před neštěstím jiných.
Člověk by se měl chovat tak, jak si myslí, že by se měli chovat všichni.
Člověk prostě není Bůh a hra na něj se mu krutě mstí.
Ženy mají v sobě něco, co by se mělo objevit v politice. Citlivost ke konkrétní situaci, ke konkrétnímu člověku.
Mír neohrožují zbraně jako takové, ale lidé, kteří je konstruují, instalují a jsou ochotni je použít.
Svět je ztracen jen do té míry, do jaké je sám ztracen.
Tajemství budoucnosti kultury je obrazem samé záhady lidského ducha.
Život je radostná spoluúčast na zázraku bytí.
Fráze organizuje život, fráze vyvlastňuje lidem jejich identitu, fráze se stává vládcem, obhájcem, soudcem, zákonem.
Soukromý život bez dějinného horizontu je čirá fikce, atrapa a v posledku vlastně lež.
Politika skutečně obsahuje bezpočet různých pokušení, a když ji člověk podlehne, mohou ho trochu deformovat.
Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.
Falšovatelé historie svobodu národa nezachraňují, ale ohrožují.
Naděje je stav ducha, který dávý smysl našemu životu.
Václav Havel
