18 kapitola – Převaha
Ale vždyť jsem sotva dojedl!“ řekl Míša. „Nesmysl,“ odvětil dozorce a natáhl k němu ruku s hodinkami. „Podívejte se, kolik je, vy blázne! Pořádně se najezte, brzy začne váš výslech.“ Pak se muž naklonil dopředu. „Proč jim neřeknete, co chtějí slyšet, soudruhu?“
„Já nejsem žádný zrádce! Nejsem!“
„Jak chcete. Jezte.“ Dveře cely se s kovovým rachotem zavřely.
„Nejsem zrádce,“ řekl Filitov, když se dveře zavřely. „Nejsem,“ zachytil mikrofon v cele. „Nejsem.“
„Už to bude,“ řekl Vatutin.
Filitov procházel stavem velmi podobným tomu, čeho se snažil doktor dosáhnout během vjemové deprivace. Vězeň ztrácel pojem o realitě, ačkoli mnohem pomaleji než Vanějevová. Jeho cela byla uprostřed budovy, takže vězeň nemohl sledovat střídání dne a noci. Jediná holá žárovka svítila nepřetržitě. Po několika dnech Filitov přišel o veškeré povědomí o čase. Pak se začala objevovat nepravidelnost v jeho životních pochodech. Pak se začal měnit interval mezi jídly. Jeho tělo tušilo, že něco není v pořádku, ale říkalo si, že to platí o spoustě věcí; zoufale se mu nedařilo vyrovnat se s touto dezorientací, až se vězeň nakonec ocitl ve stavu nikoli nepodobném duševní nemoci. Byla to klasická technika a jen velmi malé procento osob jí dokázalo odolat déle než dva týdny, avšak i v takových případech se zjistilo, že člověk, který uspěl, se spoléhal na venkovní podněty, o nichž jeho vyšetřovatelé nevěděli, například hluky dopravy či potrubí, zvuky, v nichž bylo možno vypozorovat nějakou pravidelnost. „Dvojka“ nakonec dokázala všechny takové zvuky izolovat. Nový blok zvláštních cel byl izolován od hluku zbytku světa. Vařilo se o podlaží výše, aby nebylo cítit pachy. Tato část Lefortova odrážela generace praktických zkušeností s bojem proti lidskému duchu.
Vatutin si říkal, že je to lepší než mučení. To totiž může mít vliv i na vyšetřujícího, což nebylo dobře. Jakmile muž – a zřídkavě i žena – získal přílišné dovednosti, viditelně se změnil. Takový člověk by se postupně zbláznil, dodával nespolehlivé výsledky výslechů a stal by se z něj nepoužitelný důstojník KGB, který by musel být vyměněn a leckdy i hospitalizován. Ve třicátých letech byli takoví důstojníci zastřeleni, když si jejich političtí nadřízení uvědomili, co z nich udělali; na jejich místa přišli noví, ale pak se vyšetřovatelé začali ohlížet po tvořivějších a inteligentnějších metodách. Plukovník Vatutin věděl, že to je lepší pro všechny. Nové techniky včetně nátlakových nepůsobily žádnou nenapravitelnou škodu. Teď se dokonce zdálo, že se daří léčit duševní poruchy, které způsobily, a lékaři, kteří měli v KGB takové věci na starosti, už sebejistě tvrdili, že vlastizrada je sama o sobě možným důsledkem vážné osobní nevyrovnanosti, jež si jednoznačně žádá řádnou léčbu. Všichni se pak v práci cítili lépe. Zatímco člověk může cítit vinu, když způsobí bolest statečnému nepříteli, pokud poskytne pomoc choré mysli, cítí se bez výjimky dobře.
Tenhle je nemocnější než většina ostatních, říkal si Vatutin ironicky. Byl asi příliš cynický, aby uvěřil všem těm blábolům, jež musely vyslechnout nové generace lidí v rámci Výcviku a orientace. Vzpomínal na nostalgické příběhy mužů, kteří před téměř třiceti lety cvičili jeho – o starých dobrých časech za Beriji… Třebaže mu při slovech těch šílenců naskakovala husí kůže, aspoň o své práci hovořili upřímně. Ačkoli ho velmi těšilo, že se od nich liší, nesnažil se sám sebe oklamat tím, že by uvěřil, že Filitov je duševně nemocný. Ve skutečnosti to byl odvážný muž, který se zcela svobodně rozhodl zradit svou vlast. Jednoznačně špatný člověk, protože porušil pravidla své mateřské společnosti, nicméně šlo o velmi hodnotného protivníka. Vatutin se díval na záběry z Filitovovy cely a poslouchal zvuky zachycené mikrofonem.
Jak dlouho pracujete pro Američany? Od smrti členů vaší rodiny? Tak dlouho? Skoro třicet let…, je to možné? rozjímal plukovník Druhé správy. Byla to hrozně dlouhá doba. Kim Philby tak dlouho nevydržel. A kariéra Richarda …
