02 kapitola – Tea Clipper
Máme další snímky Dušanbe,“ oznámil Ryanovi hlas v telefonu. „Za pár minut jsem u vás.“ Jack vstal a přešel do kanceláře admirála Greera. Jeho šéf seděl zády k zářivě bílé sněhové pokrývce, která ležela na hornaté krajině v okolí budovy ústředí CIA. Z parkoviště se ještě nepodařilo odstranit všechen sníh a i na parapetu za okny v sedmém patře leželo dvacet centimetrů.
„Co tě přivádí, Jacku?“
„Dušanbe. Nebe se neočekávaně vyjasnilo. Říkal jste, že o tom chcete vědět.“
Greer se podíval na obrazovku v rohu kanceláře. Stála vedle počítače, který odmítal používat – aspoň v těch případech, kdy by se mohl někdo stát svědkem jeho pokusů psát ukazováčky a při dobré konstelaci ještě jedním palcem. Mohli si nechat posílat snímky z družice přímo do kanceláře „živě“, ale tomu se poslední dobou bránil. Jack nevěděl proč. „Tak se na to půjdeme podívat.“
Ryan podržel otevřené dveře a vyšel se zástupcem ředitele CIA pro oblast rozvědky doleva ke konci chodby v posledním patře budovy. Tam nastoupili do vyhrazeného výtahu. Jednou z jeho výhod bylo, že jste na něj nemuseli dlouho čekat.
Jak je po letu?“ zeptal se Greer. Ryan už byl téměř celý den zpátky.
Jako bych ani nikde nebyl, pane. Lety na západ mi moc nevadí, na východ ale pokaždé.“ Je ale hrozně fajn být zase na zemi.
Dveře se otevřely a oba muži přešli do nového pavilonu, kde sídlila Kancelář analýzy snímků. Ta představovala samostatný počin Správy rozvědky, zcela oddělený od Národního střediska pro fotografickou rozvědku, jež bylo společným podnikem CIA a DIA a sloužilo celé zpravodajské obci.
Promítací místnost by zahanbila i Hollywood. V tomto minikině stálo asi třicet křesel a na zdi viselo promítací plátno. Art Graham, vedoucí sekce, už na ně čekal.
„Přišli jste akorát. Asi za minutu budeme mít snímky.“ Zvedl telefon, zavolal do projekční místnosti a krátce hovořil. Pak se objevily snímky z kamery. Vlastně se tomu teď říká „přehledové zobrazení“, opravil se Jack.
„Máme kliku. Ta tlaková výše nad Sibiří se prudce stočila na jih a zastavila teplou frontu. Teplota u země je kolem nuly a relativní vlhkost taky nebude o moc vyšší!“ ušklíbl se Graham. „Trochu jsme tu družici navedli, abychom z toho vytěžili. Je asi tři stupně od pozice přímo nad oblastí a Rusům podle mě ještě nedošlo, že k tomuto přeletu dojde.“
„Tamhle je Dušanbe,“ vydechl Jack, jakmile se objevil kousek Tádžické SSR. První záběr byl z jedné ze širokoúhlých kamer. Špionážní družice KH-14 jich měla dohromady jedenáct. Kroužila na oběžné dráze pouhé tři týdny a jednalo se o novou generaci špionážních družic. Dušanbe, před několika desetiletími krátce zvané Stalinabad – místní z toho museli skákat radostí! říkal si Ryan – , bývalo pravděpodobně zastávkou karavan. Afghánistán je od něj vzdálen necelých sto mil. Legendární Tamerlanův Samarkand leží nedaleko na severozápadě…, před tisíci lety tímhle městem možná projela Šeherezáda. Přemýšlel, proč jsou dějiny právě takové. Jako by stejná místa a stejné názvy plynule přecházely z jednoho století do dalšího.
Ale za současným zájmem CIA o Dušanbe nestál obchod s hedvábím.
Objevily se záběry jedné z kamer s vysokou rozlišovací schopností. Nejprve nakoukla do hlubokého kamenitého údolí, v němž řeku přehradila betonová masa hydroelektrárny. Ačkoli ležela jen padesát kilometrů jihovýchodně od Dušanbe, elektrický proud tomuto půlmilionovému městu nedodávala. Dráty od ní vedly k několika kopečkům téměř na dohled od elektrárny.
„Vypadá to jako opory pro dalších několik věží,“ poznamenal Ryan.
„Rovnoběžných s prvními,“ přikývl Graham. „Do elektrárny přivezli několik nových generátorů. Už dříve jsme věděli, že z té přehrady berou jen polovinu využitelné energie.“
„Za jak dlouho napojí na síť zbytek?“ zeptal se Greer.
„Musel bych to probrat s jedním z našich konzultantů. Nejpozději za pár týdnů natáhnou dráty, horní polovina elektrárny už je hotová. Počítáme, že už dokončili i základy pro nové generátory. Takže teď zbývá jen zapojit to …
