Epilog – Společné východisko
Ortize nepřekvapilo, že se major vrátil sám. Detailní rozbor bitvy mu zabral asi hodinu a důstojník CIA znovu obdržel několik batohů s vybavením. Lučištníkova skupina se probila i zpět, z téměř dvou stovek lidí, které opustily Utečenecký tábor, se jich toho prvního jarního dne vrátilo necelých padesát. Major se šel okamžitě spojit s ostatními skupinami a díky významu mise, již jeho skupina absolvovala, mohl hovořit se staršími a mocnějšími vůdci takřka jako rovný s rovnými. Do týdne nahradil své ztráty novými odhodlanými bojovníky a dohoda, kterou s Ortizem uzavřel Lučištník, zůstala v platnosti.
„Vy už se vracíte zpátky?“ zeptal se důstojník CIA nového vůdce.
„Jistě. Teď vyhráváme,“ řekl major s takovým stupněm sebevědomí, kterému ani sám nerozuměl.
Ortiz sledoval, jak za soumraku odcházejí, jediný zástup drobných zarputilých bojovníků, jimž velí cvičený voják. Doufal, že to k něčemu bude.
Gerasimov se s Filitovem viděl ještě jednou. Jejich výslechy trvaly dlouhé týdny a konaly se na různých místech. Filitova odvezli do Camp Peary ve Virginii, kde se setkal s obrýleným majorem americké armády a řekl mu vše, co si pamatoval o ruském průlomu v otázce výkonu laseru. Staršího muže pobavilo, že ten mládenec je tak nadšený věcmi, které se on sám učil nazpaměť, ale nikdy jim nerozuměl.
Pak došlo na obvyklé objasňování paralelní kariéry, která se s první prolínala, a vyvíjely se souběžné. Celá generace důstojníků z terénu za ním chodila a zvala ho na obědy, procházky a pitky, které doktory trápily, avšak nikdo je nemohl Kardinálovi upřít. Jeho pokoj byl velmi bedlivě střežen, a dokonce odposloucháván. Ty, kdo ho poslouchali, velmi překvapilo, že občas mluví ze spaní.
Jeden důstojník CIA, jehož dělilo od důchodu šest měsíců, zvedl oči od novin, když to znovu zaslechl. Usmál se tomu zvuku ve sluchátkách a odložil článek o prezidentově návštěvě Moskvy, který četl. Smutný stařec, pomyslel si a poslouchal. Většina jeho přátel je po smrti a on je vidí jen ve snech. Že by právě proto začal pracovat pro nás? Drmolení ustalo a Kardinálův hlídač ve vedlejší místnosti se vrátil zpět ke svému článku.
„Soudruhu kapitáne,“ pronesl Romanov.
„Ano, desátníku?“ Míša si všiml, že ho slyší nějak zřetelněji než v jiných snech. O chvíli později pochopil proč.
Líbánky trávili pod dohledem bezpečnostních důstojníků, a to celé čtyři dny – což bylo tak dlouho, jak jen Al s Candi chtěli zůstat mimo práci. Když zazvonil telefon, major Gregory ho zvedl.
„Jo – tedy, ano, pane,“ slyšela ho Candi. Vzdychl. Zavrtěl hlavou. „Můžeme někam poslat kytky, asi ne, co? Můžeme s Candi… Aha… rozumím. Díky za zavolání, generále.“ Candi slyšela, jak zavěsil a znovu vzdychl.
„Candi, spíš?“
„Ne.“
„Naše první dítě se bude jmenovat Mike.“
Generálmajor Grigorij Dalmatov zastával na sovětské ambasádě ve Washingtonu pozici vojenského atašé, s níž bylo spojeno několik oficiálních povinností, které byly v rozporu s jeho primárním posláním, sběrem informací. Mírně ho rozladilo, když mu zavolali z Pentagonu a požádali ho, aby přijel do ústředí americké armády – a k jeho překvapení dokonce ve slavnostní uniformě. Jeho vůz zastavil u vchodu u řeky a mladý kapitán od výsadkářů ho doprovodil dovnitř do kanceláře generála Bena Croftera, náčelníka štábu americké armády. „Smím se zeptat, co se děje?“
„Něco, co byste podle nás měl vidět, Grigoriji,“ odpověděl Crofter tajemně. Prošli budovou k heliportu Pentagonu, kde Dalmatov užasle nasedl do helikoptéry prezidentské letky. Sikorskij okamžitě vzlétl a zamířil na severozápad do marylandských kopců. O dvacet minut později začali klesat. Dalmatov zaznamenal další překvapení. Helikoptéra přistávala v Camp Davidu. Jeden člen stráží námořní pěchoty v modré uniformě salutoval pod stromy. O chvíli později se objevila mýtina. Dalmatov nevěděl, že i tady rostou břízy, bylo jich tu snad půl akru a mýtina se nacházela nedaleko od kopce, odkud byl krásný výhled na okolní krajinu. V zemi viděl p…
