09 kapitola – Příležitosti
Beatrice Taussigová nenapsala zprávu, ačkoli Candiino přeřeknutí nepovažovala za bezvýznamné. Měla přístup k takřka všemu, co se v Národní laboratoři v Los Alamos Šustlo, ale o žádném neplánovaném testu neslyšela, a přestože se na částech Strategické obranné iniciativy pracovalo v Evropě i Japonsku, nic z toho vysvětlení Ala Gregoryho nevyžadovalo. Takže muselo jít o akci Rusů, a pakliže ten mrňavý blázen musel letět do Washingtonu – a nechal své auto u laboratoře, takže pro něj dokonce poslali helikoptéru – , muselo jít o něco hodně velkého. Gregoryho neměla ráda, ale neznala žádný důvod, proč by zpochybňovala kvalitu jeho mozku. Přemýšlela, o jaký test mohlo jít, ale neměla přístup k tomu, co Rusové chystají, a svou zvědavost držela na uzdě. Musela. To, co dělala, bylo nebezpečné. O to zábavnější to však bylo, ne? usmála se v duchu.
„Takže zbývají tři.“ Po Afgháncích se v troskách letounu An-26 přehrabovali i Rusové. Muž, který hovořil, byl major KGB. Leteckou havárii nikdy předtím neviděl, a jen díky chladnému vzduchu, jenž ho ovíval, ještě nevyzvracel snídani.
„Váš člověk?“ Kapitán pěchoty Sovětské armády – donedávna poradce loutkové afghánské armády – se rozhlédl, aby zjistil, zda jeho vojáci celý prostor dobře střeží. Žaludek měl v pořádku. Přímo před jeho očima mu div nepodřízli kamaráda, což byl největší šok jeho života, a přemýšlel, jestli jeho afghánský přítel přežije zákrok lékařů.
„Stále se pohřešuje.“ Trup letounu se rozlomil na několik kousků. Když letoun narazil do země, cestující v přední části byli usmaženi hořícím palivem a nikdo z nich nebyl k poznání. Vojáci však našli části téměř všech těl. Tedy kromě tří, a kdo je mrtev a kdo se stále pohřešuje, budou muset zjistit odborníci. K obětem všech leteckých neštěstí se tak citlivě nechovali – An-26 patřil Aeroflotu, ne vojenskému letectvu – , ale v tomto případě bylo vynaloženo maximální úsilí. Pohřešovaný kapitán patřil do Deváté správy KGB, šlo o administrativního důstojníka, který konal cestu po oblasti, kontroloval mužstvo a bezpečnostní aktivity v určitých citlivých oblastech. Mezi cestovními dokumenty převážel několik velmi citlivých zpráv, ale především měl velmi detailní znalosti týkající se příslušníků a činnosti KGB. Dokumenty byly možná zničeny – objevily se zde zbytky několika kufříků, spálené na troud, ale dokud se nepodaří smrt kapitána potvrdit, na centrále v Moskvě bude několik lidí velmi nešťastných.
„Zanechal po sobě rodinu – tedy ženu. Jeho syn zemřel minulý měsíc. Prý na rakovinu,“ poznamenal major tiše.
„Doufám, že se o jeho ženu postaráte,“ odpověděl kapitán.
„Ano, máme na to zvláštní oddělení. Myslíte, že ho odvlekli pryč?“
„No, víme, že tady byli. Vždycky přijdou na místo nehody a hledají zbraně. Ale dokumenty?“ Kapitán pokrčil rameny. „Stojí proti nám primitivní divoši, soudruhu majore. Pochybuji, že je nějaké dokumenty mohou zajímat. Možná poznali jeho uniformu KGB a odtáhli ho, aby ho zohavili. Nevěřil byste, co dělají se zajatci.“
„Barbaři,“ zašeptal muž z KGB. „Sestřelit neozbrojené dopravní letadlo.“ Rozhlédl se. „Loajální“ afghánské jednotky – jak optimistické přídavné jméno, vrčel v duchu – ukládaly těla a jejich části do gumových pytlů, které pak helikoptérami odvezou do Ghazny a odtud do Moskvy, kde bude provedena identifikace. „A pokud odtáhli tělo mého člověka?“
„Tak ho už nikdy nenajdeme. Vlastně existuje naděje, ale ne moc velká. Když vidíme někde supy, pošleme tam helikoptéru, ale…“ Kapitán zavrtěl hlavou. „Je klidně možné, že jeho tělo tady někde je, soudruhu majore. Jen nějakou dobu potrvá, než se to podaří potvrdit.“
„Chudák – byl to úředník. Tohle nebyl ani jeho okrsek, ale člověk, který má zdejší oblast na starost, je v nemocnici se žlučníkem, takže on si přibral jeho práci.“
„A kde jinak pracoval?“
„V Tádžické SSR. Podle mě chtěl práci navíc, aby nemyslel na své problémy.“
„Jak ti je, Ruse?“ zeptal se Lučištník svého vězně. Nemohli mu poskytnout větší lékařskou…
