10 kapitola – Analýza škod
„Co budeme dělat teď?“ zeptal se Moore. V Langley bylo něco po šesté ráno, ještě tma a výhled z oken se dokonale hodil k beznaději, již pociťoval ředitel i jeho dva vysocí podřízení.
„Někdo sledoval spojku číslo čtyři,“ řekl Ritter. Zástupce ředitele CIA pro oblast operací listoval papíry. „Zahlédl špeha těsně předtím, než došlo k předání, takže akci odvolal. Špeh jeho obličej nejspíš neviděl a vyrazil za spojkou. Foley říká, že vypadal těžkopádně – to je podivné, ale řídil se jen svými instinkty, a to Edovi jde. Poslal do ulic člověka, aby vyhlížel signál, zda se podařilo špeha setřást, ale nic takového se neobjevilo. Musíme počítat s tím, že byl odhalen a že se jim film dostal do rukou, aspoň do té doby, než se prokáže opak. Foley rozbil svůj řetězec. KARDINÁLA upozorníme, aby už nekontaktoval obvyklého člověka. Chci sdělit Edovi, aby použil běžný signál o ztrátě dat, ne pohotovostní.“
„Proč?“ zeptal se admirál Greer. Odpověděl mu Moore.
„Informace, kterou poslal do světa, je hodně důležitá, Jamesi, když vyšleme pohotovostní signál, mohl by – sami jsme mu přece řekli, že když k tomu dojde, má zničit všechno, co by mohlo na někoho vrhnout stín podezření. Co když tu informaci nemůže obnovit? My ji potřebujeme.“
„Navíc se Rusové budou muset snažit, aby se dostali až k němu,“ pokračoval Ritter. „Chci, aby Foley nechal ta data obnovit a znovu je poslal, a pak – pak chci odstavit KARDINÁLA jednou provždy. Už si své Odsloužil. Až dostaneme ta data, dáme mu pohotovostní signál, a když budeme mít štěstí, vyleká ho to natolik, že se rozhodne odejít.“
„Jak to chceš udělat?“ zeptal se Moore.
„Vodou, přes sever,“ odpověděl Ritter.
„Co ty na to, Jamesi?“ zeptal se Moore Greera.
„Smysl to má. Příprava chvíli potrvá. Deset až čtrnáct dní.“
„Tak začněme už dnes. Zavolej do Pentagonu a podej žádost. Ujisti se, že nám dají dobré prostředky.“
„Jasně.“ Greer přikývl a usmál se. „Vím, o co požádat.“
„Jakmile budeme znát detaily, pošleme tam našeho člověka. Použijeme pana Clarka,“ řekl Ritter. Clark byl ve Správě operací něco jako legenda. Jestli by tohle někdo zvládl, pak právě on.
„Informujte tedy Foleyho,“ řekl Moore. „Musím o tom informovat prezidenta.“ Ne že by se na to těšil.
„Nikdo neslouží věčně. KARDINÁL se už mnohonásobně vyplatil,“ řekl Ritter. „Nezapomeňte mu říct i tohle.“
„Jasně. No, pánové, do práce.“
Admirál Greer odešel hned do své kanceláře. Bylo něco před sedmou, když zavolal do Pentagonu, OP-02, do kanceláře asistenta náčelníka námořních operací (podmořské souboje). Když se představil, zeptal se hned: „Co teď dělá Dallas?“
Kapitán Mancuso už byl také v práci. Jeho poslední výjezd s USS Dallas se měl uskutečnit za pět hodin. Vyplují s odlivem. Inženýři na zádi už spouštěli reaktor. Zatímco výkonný důstojník dohlížel na průběh příprav, kapitán znovu pročítal rozkazy k výjezdu. Ještě jednou měli vyjet „nahoru na sever“. V americkém a britském námořnictvu to znamenalo do Barentsova moře, do těsného sousedství sovětského námořnictva. Až tam budou, provedou to, co se v oficiální terminologii označovalo jako oceánografický průzkum, což v případě jejich ponorky představovalo strávit veškerý čas sledováním sovětských ponorek se střelami. Nešlo o nic snadného, ale Mancuso na to byl expert a jednou se mu podařilo podívat se na ruskou ponorku z mnohem větší blízkosti, než kdy jiný velitel americké ponorky dokázal. Nesměl o tom samozřejmě s nikým mluvit, ani s žádným kolegou kapitánem. Jeho druhé vyznamenání Za skvělé služby bylo tajné a nesměl ho nosit; o jeho existenci se sice psalo v tajném oddíle Mancusova osobního spisu, samotné zdůvodnění ovšem chybělo. To však už patřilo minulosti a Mancuso se řadil mezi lidi, kteří se vždy dívají dopředu. Když má naposledy vyplout, proč ne zrovna nahoru na sever. Zazvonil mu telefon.
„U telefonu kapitán,“ ohlásil se.
„Barte, Mike Williamson,“ řekl velitel Druhé skupiny ponorek. „Potřebuju tě tady. Hned teď.“
„Už jdu, pane.“ Mancuso překvap…
