KAPITOLA DVANÁCTÁ
Neštěstí ubohé královny zdrtilo celý dvůr až na královnu matku, která při té příležitosti bezcitnou rukou setřela pokryteckou slzu. I když se na veřejnosti snažila stále se na svou snachu usmívat, zdálo se, že zuby, které při tom cení, se spíš chystají malou královnu kousnout. Máloco ji tak potěšilo jako králův počáteční nezdar ve svatební noci. Neschopný král, neoplodněná královna, království bez následníka: kdyby tento stav věcí trval, dal by novou krev a sílu jejímu tajnému záměru (který však postupem času byl stále méně tajný), aby tohoto svého nemilovaného syna, o němž se říkalo, že je hloupý, churavějící a neschopný vládnout, na francouzském trůně nahradila synem mladším, Gastonem z Orléansu, princem slabé vůle a tvárné povahy, čímž by matka za nového regentství získala znovu moc, kterou tolik milovala a kterou užívala tak špatně.
Třebaže Ludvíkovou uzavřeností bylo nesnadné, ba přímo nemožné proniknout, a klást mu otázky bylo přímo vyloučené, nepochybuji, že byl královniným neštěstím, předčasným potracením dauphina, velice rozrušený. Neminul den, aby královnu nešel navštívit, některý den dokonce dvakrát či třikrát, zatímco za královnou matkou zašel sotva jednou, a to ještě jen na chvilku. Ta každodenní pozornost, i když byla třeba neobratná, protože Ludvík nebyl žádný krasořečník a se ženami už to neuměl vůbec, nakonec naši ubohou Annu přece jen velice utěšila. Naneštěstí přichystal osud právě v té chvíli jejímu nebohému srdci další ránu a připravil jí další hoře.
Mám dobrý důvod, abych si ten den, kdy na ni osud dolehl, dobře zapamatoval. Třináctého dubna 1621 jsem se dostavil v obvyklou hodinu, to jest v osm ráno, do králových komnat a hned na prahu jsem narazil na mladého Soupita, který mi s prstem na rtech šeptal, že Jeho Veličenstvo ještě spí, a zatáhl mne za rukáv do kabinetu, přilehlého ke králově ložnici.
„Král měl dnes v noci velice nepokojný a svízelný spánek, pane hrabě,“ šeptal mi sotto voce Soupite.“Když jsem ho uprostřed noci slyšel sténat a křičet, vzal jsem křesadlo, zapálil svíci a šel se podívat, co se děje. Ve světle svíčky jsem zřetelně víděl, že má Ludvík oči zavřené. Podle mne tedy spal a i já jsem se chystal zpátky do postele, když tu náhle, aniž by sebemíň pootevřel oči, hlasitě zanaříkal: „Ach Pane Bože, dal jsem si všecky své ptáky do hlav postele a oni mi všichni uletěli!“ A já, když jsem ho uviděl ve spánku tak nešťastného, s obličejem tak svraštěným, jsem myslel, že bude dobré uklidnit ho: ‚Jen spěte, Sire, všichni se zase vrátili!‘ Zdá se, že mě král uslyšel i ve spánku, protože jeho obličej se uklidnil, král se obrátil na bok a usnul pořádně.“
Když to Soupite dovyprávěl, zahleděl se na mne celý bledý a s očima rozšířenýma strachem.
„Nemyslíte, pane hrabě,“ pokračoval třesoucím se hlasem, „že to ústy mého ubohého krále mluvil ďábel?“
„Omyl, Soupite!“ řekl jsem pevným hlasem, a abych ho upokojil, vzal jsem ho za ramena a přitáhl si ho k sobě. „Což by se nějaký ďábel odvážil vsoukat se do těla nejkřesťanštějšího krále? Kdyby si něco takového troufl, přilétli by okamžitě všichni andělé, co jich je v nebi, vykopali by ho ven a po hlavě by ho svrhli do propasti!“
„Když to ale není sen od ďábla,“ uvažoval Soupite, jen zpola mou řečí upokojený, „není takový sen předzvěstí něčeho zlého?“
„Ne, ne, chlapče, budoucnost nedokáže předpovídat ani člověk, ani ďábel. Jen sám Bůh může říci, co bude v budoucnu, protože on budoucnost tvoří. Po mém soudu ten sen nemá s budoucností nic společného, ale je jen smutným návratem do minulosti. Ti ptáčkové, které si Jeho Veličenstvo dalo do hlav postele, to znamená do své největší blízkosti, představují jeho nejdražší naděje, naděje mít následníka. A ty naděje mu uletěly.“
„To je pravda, tak to bude!“ řek Soupite a jeho mladistvý obličej se rozsvítil. „Jsem tak rád, že jsem vám o tom řekl, pane hrabě, když jste to všecko dokázal objasnit.“
„Nicméně by bylo zbytečné vyprávět o tom snu jiným lidem. Bůhví jaké hloupé výklady by si…
