KAPITOLA PÁTÁ
Pokud si dobře vzpomínám, bylo to koncem května, kdy mi z Orbieu napsal pan ze Saint-Clair, že vytrvalost mých poddaných při opravě cest nepolevuje - magnetem, který je u té dřiny držel, musela být zřejmě polévka, jíž jsme jim k večeru servírovali. Doufal, psal v závěru, že s prací skončíme před svážením sen.
Krom toho žádaly o účast na této těžké lopotě ženy a Saint-Clair se mne ptal, co si o tom myslím. On sám se klonil k názoru, že by šlo zaměstnat alespoň vdovy pří pracích úměrných jejich silám, protože vdovy na mém panství byly nejchudší mezi nejchudšími. Důvod byl ten, že oproti ovdovělým mužům, kteří se nejpozději do měsíce znovu oženili, vdovy nenacházely druhého manžela než zřídkakdy, hlavně ty, co měly nepatrný kousek půdy a věnec dětí na krku. Na zdejších maličkých hospodářstvích, kde museli být do každodenní dřiny zapřaženi oba manželé, měli-li vyjít, žena sama neuspěla téměř nikdy. Upadala pak rychle z chudoby do bídy a z bídy do žebroty, ba dokonce do vesnické prostituce, nejhorší ze všech, poněvadž každý člověk včetně faráře na ni ukazoval prstem.
K dopisu přiložil pan ze Saint-Clair rozpis výloh na zakoupení kamene potřebného k vyztužení cest, jeho dovoz až na staveníště a cenu každodenní polévky pro padesát krků od počátku prací. Propočítal dokonce, jaké výdaje si vyžádá zaměstnání asi patnácti vdov. Tím spíše, psal, že krom jejich polévky by nebylo možné vyhnout se tomu, dát jim porci chleba domů pro dětí.
Dal jsem Saint-Clairův dopis přečíst otci a La Suriemu a každý z nich měl k jeho pisateli rozdílný komentář, ten první pouze řekl, že Saint-Clair umí počítat a že v důsledku toho bude umět spravovat panství v mé nepřítomnosti, zatímco rytíř poznamenal, že není bez srdce.
„Je dobré mít srdce,“ mínil otec, „jenom ho nesmí být příliš. Na prvním místě musí být spravedlnost a opatrnost. Mimochodem, pane synu, pakliže počítáte se zaměstnáním žen, slušelo by se zeptat na názor faráře Serafína.“
„A bude-li jiného názoru než já?“
„Nebude, hlavně jestliže doufá, že opravíte kostelní střechu. Provedete tu opravu?“
„Pomýšlím na to, leč abych mluvil zcela upřímně, zlobí mne, že v tom mám zastupovat biskupství. K čemu je desátek, kdyžtě se neudržují ani svatostánky?“
„Na vydržování Charlottek,“ řekl La Surie.
„Miroule!“ káral ho tec, jemuž se narážka na mého nevlastního bratra, arcibiskupa remešského, líbila jen napůl. „Mohl byste,“ pokračoval obraceje se na mne, „navrhnout Serafínovi, že na opravu střechy dodáte krytinu a obec poskytne pracovní sílu. Není možné, že by se mezi podruhy nenašli dobří řemeslníci.“
Rozhovor se odehrál při obědě, a jen jsme polkli poslední sousto, požádal jsem otce o dovolení odejít.
„To jdete tak brzy do Louvru?“ zeptal se.
„Vždyť hrabě se neubírá do Louvru,“ hlásil La Surie, jenž stál u vysokého okna a viděl přijíždět nenápadný nájemní kočár, který mne měl diskrétně dopravit do Bourbonské ulice. „Není-liž to škoda,“ posmíval se, „mít tak krásný kočár, nechat ho ve stáji a kodrcat se ulicemi v tak ubohé ekvipáži?“
„Co záleží na ekvipáži,“ odpověděl otec, objal mě kolem ramen a doprovázel mne až na dvůr. „Na čem záleží,“ dodal, „je cíl, řekl bych dokonce terč. A tajemnost dodá vzrušení cesty navíc ještě jistou pikantnost.“
Na schodech jsme potkali Lojzku, kteráž stoupala do patra a ustupujíc ke zdi, aby nás nechala projít, vrhla na mě sklíčený pohled. Bezpochyby si i ona všimla nájemního kočáru ve dvoře. Nad tím pohledem, byť tak kratičkým, se mi sevřelo srdce.
Od své první cesty do Orbieu kormidloval jsem od jedné ženy k druhé dle libertinských mravů, leč bez cynismu, který by je byl mohl v mých očích ospravedlnit. Právě naopak, pociťoval jsem ke komorné, jakož i ke vznešené dámě kapánek studu.
Jen se otevřela vrata Bourbonského paláce, pan von Beck mne přivítal s hlubokou úctou, zdvořilostí bez poskvrnky a se zdrženlivým nádechem nesouhlasu. A když jsem se ho zeptal, jak se daří jeho paní, odvětil dosti mrzutě, že leží.
„Jakže,“ podivil jsem se, „ž…
