KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
Tím druhým zloduchem byl Benjamin ze Soubise, bratr vévody z Rohanu, který byl společně s vévodou z La Force duší protestantské vzpoury. Odtrhl od království dlouhý pruh atlantského pobřeží, táhnoucí se od Sables-d’Olonne až po Royan, včetně ostrova Oléron. Zajišťoval tak ze severu i z jihu město La Rochelle, což byl klenot hugenotské moci, pevnost nejpevnější, pokládaná jejími obyvateli za nedobytnou, protože ji Angličan mohl podporovat z moře a protože ani za půl roku tvrdého obléhání se Jindřichu III., tenkrát ještě vévodovi z Anjou, nepodařilo ji dobýt.
V téhle chvíli neměl Ludvík ani v nejmenším ctižádost se jí zmocnit: neměl k tomu ještě prostředky. Jeho vzdálenějším cílem byl Montpellier a jeho cílem blízkým Soubise a jeho vojsko, čítající sedm tisíc mužů. Ludvík jich měl jen pět tisíc, ale oč lépe vycvičených! A nadto měl Ludvík tři přednosti, které Jindřich IV. pokládal u vojevůdce za největší: rozhodnost, pohotovost a udatnost v poli.
S odjezdem z Paříže zapomněl v zápalu dění na domácí svízele. S pevným a klidným obličejem ujížděl tryskem krajinou, plný hrdinských snů, a chvílemi se mi zdálo, že ho zezadu postrkuje stín jeho otce a touha vyrovnat se jeho slávě.
Rychlost jeho postupu všecky udivila; nepotřeboval ani celých šest dní, aby se z Blois dostal do Nantes: tak rychle nepostupovalo nikdy žádné vojsko a nejvíc tím byl zajisté zaskočen sám Soubise.
Jakési důvody k obavám z budoucnosti vskutku Soubise měl. Když králi odevzdával Saint-Jean-d’Angély, prosil ho o odpuštění. Bylo mu odpuštěno, a nadto mu Ludvík daroval svobodu, jíž Soubise okamžitě zneužil, aby se proti králi vzbouřil znovu a bral mu město za městem. O svém vojsku si Soubise ovšem žádné klamné představy nedělal. Se svými sedmi tisíci muži by samozřejmě dokázal porazit kteréhokoliv provinčního místodržícího, jehož by král proti němu vyslal. Ale jakmile tu byl sám král, vypadalo všechno jinak. Ludvík byl pomazaný od Boha, byl uctíván a obáván. Jeho legitimita vydala za legie. A jak se král blížil, Soubisovi, ač v palbě býval statečný, rychle spadl hřebínek. V představách už viděl řetězy, vězení a popravčí meč.
Když se dozvěděl, že královské vojsko opustilo Nantes směrem na Challans, stáhl se s vojskem na Riez, což byl ostrůvek naproti městu Saint-Gilles. Protože nablízku žádná pevnost, kam by se mohl uchýlit, nebyla, zvolil tento ostrov pro jistou zvláštnost, pro niž mohl být pronásledovatelům nebezpečný: ostrov byl po souši dostupný jen za odlivu a v této roční době byl odliv na nejnižším bodě jen o půlnoci. Každý útočník tedy musel vědět, že i kdyby se mu podařilo přebrodit se o půlnoci, ale štěstěna pak nebyla jeho zbraním příznivá, bude mu ústup znemožněn nemilosrdně stoupajícím přílivem za jeho zády.
Když král dorazil na pobřeží Atlantiku, ze všeho nejdřív chtěl prozkoumat místo, kam se Soubise stáhl. S veliteli svého vojska vylezl na písečnou dunu, z jejíhož vrcholu bylo ostrov Riez dobře vidět. Všem přítomným se ten podnik zdál tuze nebezpečný: přechod brodu v naprosté tmě, voda ledová, jak už v dubnu bývá, armáda promočená a zimou se třesoucí v okamžiku, kdy má bojovat, a zejména nemožnost ústupu v případě, že nám štěstěna nebude přát.
Ludvíkovi rádci byli plni výhrad a obav. A hlavně nechtěli, aby v tomto podniku král vystavoval nebezpečí svou vlastní osobu. Ludvík však jejich námitkám udělal krátký konec.
„Pánové, nespěchal jsem až na pobřeží jen tak pro nic a za nic, a když už jsem zde, chci věc dotáhnout do konce. Přece nedáme nepříteli na vybranou, zda chce bojovat nebo utéct. Nebojte se o mne více, než se o sebe bojím já, pánové. Má věc je spravedlivá a Bůh mi pomůže. O půlnoci se přebrodíme.“
Když takto rozhodl, dal pěším plukům rozdělit chléb, koně dal zavést na pastvu do luk kolem Saint-Jean-de-Monts a pro sebe si našel prosté přístřeší ve statku Épine, kde povečeřel skrojek chleba, vypil pohárek vína, na slámu dal hodit loveckou halenu a usnul jako dudek, protože strávil patnáct hodin v sedle.
…
