KAPITOLA TŘETÍ
Otec a rytíř La Surie se vrátili z panství s tvářemi planoucími nadšením nad jeho přednostmi. Zdrželi se tam tři dny, dostaloť se jim přístřeší a stravy na faře pátera Serafína, zatímco naše čeleď byla ubytována ve vesnickém hostinci, který, ač velmi prostý, nebyl ani špinavý, ani zablešený.
„Za sto tisíc liber je to panství výborný obchod,“ pravil otec, když mě přivítal po mém návratu z Rouenu. „Utrpělo zcela jistě nepřítomností pána. V lesích se přílišně kácelo, mýcení však neohrožuje úseky vzrostlých stromů, ty jsou nádherné. Několik níže položených luk zpustlo, protože se zavčas nevykopaly stružky na odtok vod. Dobré pastviny nechali zaplevelit trním a pýrem. Orná půda zůstala čtyři roky ležet úhorem. Nečistili ani potůčky, ani příkopy. Cesty protinající panství nejsou než vyjeté koleje a výmoly. Naštěstí pec, mlýn a lisovna - jsou panské, synu! - zůstaly neporušeny. Je vidět, že šafář je dobře spravoval, aby z nich jménem nebožtíka hraběte z Orbieu těžil peníze, jež se nezadržitelným spádem kutálely do jeho vlastního měšce.“
„A co zámek, pane otče?“
„Je takřka nový, byl postaven za Jindřicha Čtvrtého a vyniká harmonií kamenných kvádrů a cihelného zdiva. V rozporu s tím, co jsi slyšel, nevyžaduje oprav. Vpravo i vlevo přiléhají k budově zámku hospodářská stavení a čtvrtá strana je uzavřena zdmi mimo dosah žebříku; v jejich středu jsou těžká dvoukřídlá vrata pobitá hřeby a nahoře opatřená ostrými hroty. Dvůr je natolik rozměrný, že se tam může utéci celá vesnice, pokud by si loupeživí vojáci brousili zuby na své obvyklé husarské kousky: vraždění, plenění a znásilňování děvčat. Po obou stranách vrat jsou věžičky, takže když se tam umístí několik mušket, střelba z nich zabrání útočníkům vyhodit vrata petardou nebo je vyrazit.“
„Kýho ďasa!“ zvolal jsem. „To je potřeba tolik obranných opatření, když je do Paříže jen den jízdy koňmo? „Za našich válek byly zřejmě nutné,“ odpověděl otec. „Ostatně přece víte, že v nížině plení vojáci zrovna tak naše lidi jako nepřátele.“
„A co voda, pane otče?“
„Studánek habaděj…! A na západní straně zámku, takřka u jeho zdí, se rozprostírá velký rybník napájený bystrým potokem. Vyprávěli mi, že den po smrti nebožtíka hraběte z Orbieu mu jeho poddaní za jedinou noc vylovili rybník do poslední rybičky.“
„A šafář?“
„Ten se vyvaroval ukázat svou drzou tvář. Rok předtím smrtelně postřelil jednou za svítání z okna zámku arkebuzou nešťastného pytláka, který se provinil tím, že chytil do sítě velkého kapra z rybníka. Chlap zřejmě nechal tělo pochovat tajně, protože nebylo nalezeno. Od toho chrabrého činu Rapinaudem - tak se šafář jmenuje - celá vesnice pohrdá.“
„A co na to královský soud?“
„Ten by býval musel být uvědoměn hrabětem, to znamená v jeho nepřítomnosti samotným šafářem. Kromě toho se královský soud skládá ze soudců, kteří jsou všichni majiteli malých panství, kde rádi loví, a v důsledku toho pytláky nenávidí.“
„Můžete mi toho o zámku říci víc, pane otče?“
„Shledali jsme jej v mnohem lepším stavu, než vám bylo řečeno: střechy neporušené, zdivo zdravé, trámy pevné. La Surieův nůž se do trámů nezabořil, což je dobré znamení. Okna a okenice mají sloupané nátěry, než díky Bohu dovírají. Našli jsme tam tak málo nábytku, až nás to znepokojilo, a podezírali jsme Rapinauda, že několik kusů prodal. Proto jsme pověřili soudního vykonavatele, aby zámek zapečetil.“
„To bylo, pane otče,“ řekl jsem s úsměvem, „nezákonné jednání, neb váš syn dosud panství nekoupil.“
„Vyvedu vás z omylu. Poté co jsem slyšel, že se Rapinaud bouří proti králově opci ve váš prospěch, podepsal jsem vaším jménem přípověď o koupi a poukázal paní z Orbieu zálohu deset tisíc liber. Uspíšil jsem to snad příliš?“
„Naprosto ne, vždyť jsem se svěřil ve vší důvěře vašemu průzkumu.“
„A mému,“ dodal La Surie, jenž neměl rád, když se na něj zapomínalo.
„O tom nepochybuji, pane rytíři,“ řekl jsem s úklonou.
„A dobře děláte,“ pokračoval La Surie s malou jiskérkou v hnědém oku, zatímco jeho modré oko z…
