KAPITOLA SEDMÁ
Já sám jsem neměl o španělských dámách tak špatné mínění jako král. Podle mého domnění trpěly nejrůznějšími drobnými ústrky. Bylo jich příliš mnoho, než aby žily v pohodlí, nacházejíce se tuze namačkány v komnatách, kam je umístili. Krom toho dvorská etiketa francouzským šlechticům zapovídala přiblížit se jim a ony ten odstup těžce nesly, neb se narodily pod žhoucím nebem. A konečně z celé stovky dam jich sotva tucet našel příležitost k uplatnění. Takže nemajíce od rána do večera co dělat, mnohé z nich se vrhly na škodolibosti a zlomyslné kousky, jež jsou nám známy.
Čtvrtého prosince 1618 - v den jejich odjezdu - pršelo, jen se lilo, déšť provázel ostrý severák a byla velká zima. Takže místo aby jel na lov, Ludvík byl nucen zůstat v kabinetu vedoucím na malou galerii, a jelikož nedovedl setrvat nečinný déle než půl minuty, zabýval se vyráběním malých světlic - v čemž vynikal jako ve všech ručních pracech.
Čtenář si bezpochyby vzpomene, že za časů regentky móda vyžadovala, aby se ručními pracemi pohrdalo, neb královna matka (jejíž mozkové schopnosti nestačily ani na uvaření vajíčka) je považovala za nízké a dětinské. Nikdy jsem tyto předsudky nesdílel a byl jsem tuze rád, že když se vítr otočil, dvůr teď vynášel do nebes vynalézavost a šikovnost, jaké Ludvík při těchto pracech osvědčoval.
Mluvil-li Ludvík obvykle málo, mluvil ještě méně, když se takto něčím zabýval. I při výrobě světlic zůstával však pozorný vůči svému okolí a naslouchal, o čem se kolem něj hovoří. Tak zaslechl, jak se mne doktor Héroard tichým hlasem ptá na novinky z mého panství v Orbieu, a opakoval otázku nahlas. Několika slovy, věda, že má rád stručná vyprávění, jsem mu vylíčil příhodu s mým lesem v Cornebouku a vypovězení obou žhářů.
„Udělal jste dobře, že jste ty zlotřilce potrestal,“ řekl, aniž zvedl oči od své práce. „V dětství mne jeden zpovědník chtěl přesvědčit, že první ctností krále je shovívavost. Než já jsem si vzpomněl, že můj otec neudělil milost maršálu Bironovi, i odpověděl jsem mu, že dle mého mínění první ctností krále je spravedlivost.“
Na Ludvíka to byl dlouhý projev, jehož filozofie, když na to myslím s odstupem, jako by mi vysvětlovala přísnost jeho vlády, již někteří pokládali za přehnanou a jež by možná taková nebyla, kdyby se nespojila s neúprosností kardinála Richelieua.
Dobře jsem si všiml, že všichni, kdož byli tehdy s Ludvíkem, tvářili se jakoby překvapeně, že má toho dne náladu pronést tři věty za sebou. Po pravdě nebyl příliš rozradostněn a měl k tomu své důvody. Když získal Monteleonovo odvolání a návrat španělských dam domů a když zapověděl novému velvyslanci volný přístup do královniných komnat, dosáhl konečně odšpanělštění své manželky. Zůstali u ní totiž z její bývalé vlasti jenom její lékař, její zpovědník a stará komorná.
Oproti našemu očekávání však Ludvíkův politický úspěch neměl ihned v soukromém životě důsledky, jež jsme předpokládali. Byli jsme tedy zklamáni, že navzdory slibům, kteréž dal donu Fernandovi de Girón, Ludvík se po odjezdu španělských dam nepokusil ani v nejmenším ukončit „opomíjení“ královny dokonáním toho, co nuncius Bentivoglio nazval dvornýmí slovy perfezione, tedy naplněním jeho manželství.
Otec Arnoux radami udělovanými šeptem při králových zpovědích, nuncius slovy dosud diskrétními, don Fernando tíživým mlčením, a především Luynes, všichni nadále na Ludvíka silně a takřka denně naléhali. Než ještě víc než tento nátlak samy události jakousi podivnou shodou okolností jako by tlačily vahou svého příkladu Ludvíka k tomu, aby uspokojil všeobecné očekávání: na konci roku 1618 a na začátku roku 1619 se totiž francouzský dvůr zabýval převážně svatbami. Kristýna, starší ze dvou Ludvíkových mladších sester, si měla brát vévodu Savojského a jiná ze sester, leč tentokrát nemanželská, slečna z Vendôme, dcera Jindřicha IV. a Gabriely z Estrées, se měla spojit manželstvím s vévodou z Elbeufu.
Spanilá čtenářka si snad vzpomene, že jsem se u příležitosti pomazání Ludvíka Třinác…
