KAPITOLA ČTVRTÁ
Strávil jsem v Orbieu týden a za každého počasí (bylo stále nepříjemně chladné) projížděl koňmo své panství s otcem, La Suriem a našimi vojáky po cestách, nebo jak říkali v kraji drahách tak strašlivě hrbolatých, až jsem se podivoval, jak tudy - v období senoseče, žní i vinobraní - mohou vozy jezdit, aniž se desetkrát převrátí. Promluvil jsem se všemi, jež jsem na své cestě potkával nebo je navštívil v jejich chýších, nevstupuje však dál než na práh, tak silný byl puch vycházející z těch obydlí, kde spolu žili lidé a zvířata, a tak velikou obavu vyvolávala v otci nakažlivost šířící se vzduchem. Než nedosáhl jsem těmi hovory valného úspěchu, neboť kromě několika zámožných rolníků, mluvících francouzsky dosti špatně, většina poddaných, jež jsem oslovil, řeči Montaignově nerozuměla, nebo - jak jsem zjistil - ze strachu či lstivosti předstírala, že nezná jediné slovo. Také jsem nabyl dojmu, že u nejchudších z těch lidí má odvěká nedůvěra k pánovi hluboké kořeny a že ode mne nic neočekávají, hlavně nic dobrého.
Dozvěděl jsem se, že Figulus dal druhdy dohromady rukopisný glosář krajového nářečí, i poslal jsem k němu La Barge, aby mi ho půjčil, a probíraje se jím byl jsem překvapen kvalitou této práce, kteráž krom dlouhého seznamu slova jejich výslovnosti obsahovala malou gramatiku a bohatou sbírku přísloví a krajového výraziva. Po té četbě jsem k Figulovi, jehož protáhlá, sinalá tvář mi zprvu připomínala svíci a uslzené oči psa, pojal notnou úctu. Poprosil jsem ho, aby mě navštívil, a hned po jeho příchodu jsem ho ujistil, jak moc si jeho díla vážím. Byl z toho tak šťasten, že jeho protáhlá, trudnomyslná a uzavřená tvář se okamžitě rozjasnila.
„Je to práce několika let, pane hrabě,“ řekl. „Začal jsem ji za časů nebožtíka orbieuského faráře, strýce pana Serafína, u něhož jsem již působil jako vikář.“
„Jakže, pane Figule, vy že byste byl kněz? Když vidím všecky služebné úkoly, které v této farnosti plníte, myslel jsem, že jste jáhen nebo podjáhen.“
„Jsem kněz,“ pravil Figulus se skromnou pýchou. „Jelikož však tu krom mne není nikoho, kdo by vykonával úkoly, kteréž zmiňujete, musím se jich ujmout. Jsem tudíž v této farnosti sám o sobě klerik, kostelní sluha, kostelník, zvoník, katecheta, hrobník a učitel.“
„To máte pěknou lopotu, pane Figule, a také velkou zásluhu. Doufám, že biskupství vás za to jednoho dne odmění farou, jak si zasluhujete.“
Nato se Figulus smutně usmál.
„Kdeže, pane hrabě, já nebudu nikdy farářem.“
„Jak to?“
„Nemám potřebné peníze.“
„Jakže,“ řekl jsem zíraje, „na to je zapotřebí peněz?“
„Zajisté. Žadatel nemůže doufat, že obdrží od biskupství faru, nemá-li již v osobním vlastnictví roční důchod alespoň padesát liber. Což předpokládá kapitál alespoň tisíc liber! Já je nemám, a jsa bez zámožných příbuzných a bez ochránce, nikdy je mít nebudu.“
„A pan farář Serafín tu sumu měl?“
„Ano, jistě! Když jeho strýc cítil, že se blíží jeho konec, postoupil mu svou farnost, leč nebylo by to bývalo nic platné, kdyby mu byl zároveň nezřídil ze svých peněz důchod, jak jsem pravil. Tím pádem nebylo o jeho jmenování biskupstvím žádných pochyb.“
„Přiznám se vám,“ řekl jsem po chvíli, „že jsem poněkud pohoršen předpisem, vyžadujícím, aby Kristův zástupce v nějaké vesnici byl nejdříve rentiérem.“
Figulus zvedl zároveň obočí i ramena, což naznačovalo, předpokládám, že nechce církev ani odsuzovat, ani s ní přímo souhlasit.
„Vyšší církevní kruhy se bezpochyby domnívají,“ řekl, „že farář v nějaké vesnici by nebyl u svých oveček ve vážnosti, kdyby byl chudý.“
„Ale cožpak by byl chudý i bez toho kapitálu? Farář dostává, zdá se mi, poplatky za křty, za přijímání, svatby a pohřby.“
„Zajisté,“ odvětil Figulus, „tomu říkáme štóla a není to zanedbatelné, i na vsi, kde jsou lidé tak chudí, že jim dlouho trvá, než zaplatí pokud zaplatí.“
„Leč je tu také desátek, pane vikáři…“
„Och, desátek!“ zvolal Figulus zvedaje paže k nebesům. „O desátku se toho dá tolik vyprávět! Než promiňte mi, pane hrabě. Nechtěl…
