2
CONCORD: Létá dvakrát rychleji než kulka a naservírují Vám uzeného lososa.
Z Vědecké encyklopedie pro zvídavého mladého noma,
autor Angalo de Galanterie
Protáhnout se mezírkou do nastupovacího potrubí nebylo tak těžké jako vyrovnat se s tím, co bylo za ní.
Podlahy v kůlnách v kamenolomu byly z holých prken nebo z udusané hlíny. V letištní hale byly čtverce nějakého leštěného kamene. Ale tady -
Gurder sebou hodil na zem a zabořil nos do koberce.
„Koberec!“ zvolal téměř v slzách. „Koberečku! Už jsem ani nepomyslel, že tě ještě někdy uvidím!“
„Hele, vstávej,“ okřikl ho Angalo, v rozpacích, že se tak Opat chová před někým, kdo, byť sebevětší přítel, se nenarodil jako nom z Obchoďáku.
Gurder neohrabaně vstal. „Promiň,“ zamumlal a oprašoval se. „Nevím, co mě to napadlo. Vrátil jsem se do minulosti, to je všechno. Opravdový koberec. Neviděl jsem opravdový koberec celé měsíce. “
Vyčistil si hlučně nos. „Mívali jsme v Obchoďáku krásné koberce, víš. Opravdu krásné. Některé měly i vzory.“
Masklin si prohlížel to potrubí. Vypadalo jako jedna z chodeb v Obchoďáku a bylo jasně osvětleno.
„Tak pohyb,“ pobídl ostatní. „Je sem odevšad vidět. Kde jsou všichni ti lidé, Věci?“
„ Brzy se dostaví .“
„Jak to ví ?“ zanaříkal Gurder.
„Naslouchá jiným strojům,“ odpověděl Masklin
„ V tomto letounu je rovněž mnoho počítačů, “ pravila Věc.
„Inu, to je milé,“ řekl Masklin bezmyšlenkovitě. „Tak to si budeš mít s kým povídat.“
„ Jsou celkem hloupé, “ pravila Věc a zdařilo se jí vyjádřit své opovržení, aniž skutečně měla čím je vyjádřit.
Po několika krocích se chodba otevřela do nového prostoru. Masklin uviděl záclonu a něco, co vypadalo jako bočnice křesla.
„Dobrá, Angalo,“ řekl. „Veď nás. Já vím, že je to tvoje přání.“
O dvě minuty později.
Ti tři seděli pod křeslem.
Masklin se nikdy doopravdy nezamýšlel nad tím, jak vypadá vnitřek letounu. Strávil dny na skále za lomem a pozoroval, jak letadla vzlétají. Samozřejmě si spočítal, že uvnitř jsou lidé. Lidé se dostanou všude. Ale o interiéru letadla nikdy opravdu nepřemýšlel. Jestli něco vypadalo, že pozůstává z exteriérů, bylo to letící letadlo.
Ale na Gurdera to bylo příliš. Tonul v slzách.
„Elektrické osvětlení,“ sténal. „A další koberce! A velká měkká sedadla! A mají na sobě povlaky! A nikde tu není žádné bláto! Dokonce jsou tu nápisy !“
„No tak, no tak,“ chlácholil ho Angalo bezradně a poklepal mu na rameno. „Byl to pěkný Obchoďák, no jo.“ Podíval se na Masklina.
„Musíš uznat, že je to dojemné,“ omlouval se Gurder. „Čekal jsem… dráty a potrubí a vzrušující páky a takové věci. Nikoli něco jako oddělení nábytku v bří Arnoldové!“
„Neměli bychom tady zůstávat,“ řekl Masklin. „Během chvilky tady všude budou lidé. Vzpomeň si, co říkala Věc.“
Pomohli Gurderovi na nohy a držíce ho mezi sebou, cupitali pod řadami sedadel. Ale v jednom důležitém ohledu se to tady Obchoďáku nepodobá, uvědomil si Masklin. Není tady moc možností kam se schovat. V Obchoďáku bylo vždycky něco, za co nebo pod co se dalo vklouznout nebo zalézt…
Už slyšel vzdálené hlasy. Nakonec našli mezera za závěsem v části letounu, kde nebyla sedadla. Masklin před sebou strkal Věc a protáhl se dovnitř.
Hlasy už vzdálené nebyly. Ozývaly se velmi blízko. Otočil hlavu a pár centimetrů od sebe uviděl lidskou nohu.
Vzadu v mezeře si všiml díry v kovové stěně, kudy vedly nějaké tlusté dráty. Byla dostatečně velká jak pro Angala a Masklina, tak i pro zděšeného Gurdera, jehož ti dva vtáhli dovnitř. Nebylo tam mnoho místa, ale aspoň je nebylo vidět.
Ani oni sami nic neviděli. Leželi namačkáni v šeru a snažili se udělat si na drátech pohodlí.
Po chvilce pronesl Gurder: „Už je mi trochu líp.“
Masklin přikývl.
Všude kolem nich se rozléhalo plno zvuků. Odněkud z dálky přicházela řada kovových zazvonění. Truchlivý zvuk lidských hlasů a potom drcnutí.
„Věci?“ zašeptal Masklin.
„ Ano ?“
„Co se to děje?“
„ Letoun se připravuje k odletu. “
„Ó.“
„ Víš, co to znamená? “
„Ne. Ne docela.“
„ Poletí ve vzduchu.…
