10
GRAVITACE: Není náležitě prozkoumána, avšak je to něco, co přitahuje malé věci, jako jsou nomové, k velkým věcem, jako jsou planety. Podle VĚDY se tak děje, ať o gravitaci víte nebo ne. Čímž se dokazuje, že VĚDA se děje pořád.
Z Vědecké encyklopedie pro zvídavého mladého noma,
autor Angalo de Galanterie
Angalo se rozhlédl.
„Gurdere, tak pojď.“
Gurder se opíral o trs trávy a lapal po dechu.
„To je k ničemu,“ supěl. „Co si myslíš? Nemůžeme lidi přeprat sami!“
„Máme Pinďu. A tohle je moc dobrá sekyrka.“
„No, ta jim dozajista nažene strach. Kamenná sekyrka. Mít sekyrky dvě, čekám, že se rovnou vzdají.“
Angalo si dál máchal sekyrkou. Uklidňovalo ho to.
„To musíš zkusit,“ řekl prostě. „Pojďme, Pinďo. Co vyhlížíš? Husy?“
Pinďa pozoroval oblohu.
„Tam nahoře je tečka,“ zvěstoval Gurder, šilhající nahoru.
„To je asi pták,“ řekl Angalo.
„To nevypadá na ptáka.“
„Tak je to letadlo.“
„To nevypadá jako letadlo.“
Všichni tři teď civěli nahoru, jejich vzhůru obrácené obličeje tvořily trojúhelník.
Tam nahoře byl černý puntík.
„Myslíš, že to doopravdy dokázal, nebo ne?“ zeptal se Angalo nejistě.
Co byl předtím puntík, bylo teď malé tmavé kolečko.
„Vždyť se nehýbá,“ poznamenal Gurder.
„Rozhodně se nepohybuje šikmo,“ pronesl Angalo stále ještě velmi pomalu. „Pohybuje se nějak víc dolů.“
Co bylo předtím malé tmavé kolečko, bylo teď větší tmavé kolečko, s jenom tušeným kouřem nebo párou na okrajích.
„Mohlo by to být něco od počasí,“ přemítal Angalo. „Víš. Nějaké speciální floridské počasí.“
„Že by? Jedna velikánská kroupa, co? Loď je to! Letí pro nás!“
Byla teď mnohem větší, a přece, a přece… pořád velmi daleko.
„Kdyby pro nás mohla přiletět jen maličko stranou, nic bych nenamítal,“ třásl se Gurder. „Nenamítal bych nic, kdybychom trošku poodešli.“
„Ano,“ řekl Angalo a začínal se tvářit zoufale. „Ono to ani tak nepřilétá jako, jako…“
„… padá, “ uzavřel Gurder.
Podíval se na Angala.
„Poběžíme?“ zeptal se.
„Určitě to stojí za pokus,“ řekl Angalo.
„Kam poběžíme?“
„Za Pinďou, ne? Už před chvílí vyrazil.“
Masklin by byl první, kdo by připustil, že není příliš obeznámen s druhy dopravních prostředků, ale co se zdály mít všechny společného, byl předek, který je vpředu, a zadek, který vpředu není.
Věc, která padala z oblohy, byl kotouč - jenom víko spojené se dnem boky na stranách. Nedělala žádný hluk, ale zdálo se, že na lidi zapůsobila nesmírně.
„To je ona?“ zeptal se Masklin.
„ Ano. “
„Ách.“
A pak se věci začaly vyjasňovat.
Loď nebyla velká. Potřebovala nějaký nový název. Nepadala řídkými chomáčky mračen, ona je prostě rozhrnovala. Zrovna když jste si mysleli, že máte o její velikosti jakousi představu, přivalil se nějaký mráček a perspektiva se převrátila. Pro něco tak neobvyklého muselo existovat zvláštní slovo.
„Ona se zřítí?“ zašeptal.
„ Přistanu s ní na křoví, “ pravila Věc. „ Nechci lidi vylekat. “
„Utíkej!“
„Co myslíš, že dělám?“
„Je pořád nad námi!“
„Utíkám! Utíkám! Už rychleji nemůžu!“
Stín padl na tři běžící nomy.
„Až na Floridii se jít nechat rozmačkat naší vlastní Lodí,“ fňukal Angalo. „Na ni jsi nikdy doopravdy nevěřil, viď? No, a teď na ni uvěříš opravdu natvrdo.“
Stín se prohloubil. Viděli ho, jak se žene po zemi před nimi - šedá kolem okrajů se šířila do temnoty noci. Jejich vlastní soukromé noci.
„Ostatní jsou pořád tam někde venku,“ řekl Masklin.
„ Á ,“ pravila Věc. „ Já jsem zapomněla. “
„Na takové věci nemáš zapomínat!“
„ V poslední době jsem měla velice napilno. Nemohu myslet na všechno. Jenom na skoro všechno. “
„Tak nikoho nerozmáčkni!“
„ Zastavím ji, než přistane. Žádné strachy. “
Lidé mluvili jeden přes drahého. Někteří se rozeběhli ke klesající Lodi. Někteří od ní utíkali.
Masklin se odvážil pohlédnout Vnukovi Richardovi do obličeje. Pozoroval Loď se zvláštním vzrušením.
Jak si ho Masklin prohlížel, velké oči se pomalu zadívaly stranou. Hlava se otočila. Vnuk Richard se díval dolů na Masklina na svém rameni.
Už podruhé ho člověk uviděl. A t…
