4
I. Běda tobě, Kovomate a Galanterie; běda vám, Modes robes a Del I katesi; běda tobě, Mladá módo, i vám, lupiči Korsetští. Jakož i tobě, Papírnictví.
II. Jelikož Obchodní dům jest toliko místem uvnitř Venku.
III. Běda vám, neboť bří Arnoldové (zal. 1905) zahájil Poslední výprodej. Poslední výprodej.
IV. Avšak posmívali se mu a pravili, Ty jsi Venkovní, ty ani neexistuješ
Z Knihy Nom, Domácí potřeby, verš I – IV
Nahoře se ploužili lidé svým pomalým a nepochopitelným životem. Dole, kde ten lomoz tlumil koberec a podlaha ve vzdálený šum, se nomové kvapem rozeběhli po prašných chodbičkách.
„To nemohla myslet vážně,“ řekla bábi Morkie. „Tady je to moc velké. Takhle velké místo se nedá zbourat. To dá rozum.“
„ Povídal sem to, no né?“ vyhrknul Torrit, který se vždycky náramně zaradoval nad zprávami o ničení a násilí. „Říkalo se dycky, že Věc ví vo všem. A ať tě ani nenapadne říkat mi kušuj, ty.“
„Proč musíme utíkat?“ řekl Masklin. „Chci říct, jedenadvacet dní je dlouhá doba.“
„V politice ne,“ řekl Dorcas chmurně.
„Myslel jsem, že tohle je obchodní dům.“
Dorcas se zastavil tak náhle, že mu bábi Morkie vrazila do zad.
„Podívej,“ řekl s předstíranou trpělivostí. „Co myslíš, že by měli nomové udělat, bude-li Obchoďák zbourán?“
„Jít pryč, sam -“ začal Masklin.
„Ale většina ani nevěří, že Venek skutečně existuje. Ani já v tom nemám jasno, a to mám mimořádně inteligentní a zvídavý mozek! Není kam jít! Rozumíš mi?“
„Venku je plno -“
„Jenom když v něj věříš!“
„Ne, skutečně!“
„Mám obavy, že naši lidé jsou složitější, než myslíš. Ale stejně musíme k Opatovi. Je to děsný starý tyran, toť se ví, ale svým způsobem celkem chytrý. Byť jde o způsob dost vyčpělý.“ Přísně na ně pohlédl.
„Nejlíp asi, když na sebe nebudeme přitahovat pozornost,“ dodal. „Mají ve zvyku nechávat mě na pokoji, ale není moudré potloukat se mimo svá odděleni bez dobrého důvodu. A jelikož ještě oddělení nemáte…“
Pokrčil rameny. Jediným pohybem dokázal naznačit všechny ty nepříjemné věci, které se mohou přihodit tulákům bez oddělení.
Znamenalo to znovu použít výtah. Vedl je do prašného podzemí, matně osvětleného slabými žárovkami s velkými odstupy. Vypadalo to, že tu nikdo není. Po hemžení v jiných odděleních tu byl skoro nepříjemný klid. Dokonce větší, pomyslel si Masklin, než v rozlehlých polích. Koneckonců, tam má být klid. V tunelech pod podlahou by měli být nomové.
Všichni to tak cítili. Přimkli se k sobě.
„Taková krásná světýlečka,“ řekla Grimma, aby prolomila mlčení. „Úplně nomům na míru. Všechny možné barvy, podívejte. A některá se rozsvěcují a zhasínají.“
„Každý rok si jich nakradem krabice, kolem Vánočního trhu,“ řekl Dorcas, ani se nerozhlédl. „Lidé si je dávají na stromečky.“
„Proč?“
„Vím já. Aby je lépe viděli, řekl bych. S lidma nevíš nikdy na čem seš,“ řekl Dorcas.
„Tak tedy víš, co jsou stromy,“ řekl Masklin. „Nemyslím, že byste je v Obchoďáku měli.“
„Samozřejmě, že vím,“ řekl Dorcas. „Velké zelené věci s plastikovými pichláky. Některé jsou z pozlátka. Kvůli těm pitomostem se o každém Vánočním trhu nemůžeš ani hnout.“
„Ty, co jsme měli Venku, jsou obrovské,“ odvážil se říct Masklin. „A mají takové listí, které každý rok opadává.“
Dorcas se na něj divně podíval.
„Co tím myslíš, opadává?“
„Listy se zkroutí a upadnou,“ řekl Masklin. Ostatní přikývli. Poslední dobou si nebyli jisti spoustou věcí, ale na to, co se děje každý rok s listím, na to byli experti.
„A tohle se stane každý rok?“ divil se Dorcas.
„No jo.“
„Opravdu? Fascinující. A kdo je tam lepí zpátky?“
„Nikdo,“ řekl Masklin. „Zase se objeví, tak to chodí.“
„Úplně samy od sebe?“
Přikývli. Jste-li si jisti jedinou věcí, držíte se jí zuby nehty. „Vypadá to tak,“ řekl Masklin. „Nikdy jsme vlastně nepřišli na to proč. Prostě se to stane.“
Nom z obchodního domu se poškrábal na hlavě. „No, nevím,“ řekl nejistě. „To mi přijde jako pořádně lajdácky zařízeno. Víte jistě -“
Najednou je obstoupily postavy. Z hromady prachu se v příští minutě vy…
