Zlota se rozhlédl po jejich apartmá. Hotelový sluha právě odešel, protože už jim sdělil všechno potřebné, jako „tohle je okno, to se opravdu otevírá, tohle je pumpa, pohnete tady tou rukojetí a teče z ní voda, tohle jsem já a čekám na tuzéra“.
„No, tak to bychom měli. To tomu nasadilo ocelovou přilbičku,“ řekl. „Celý večer hrajeme Hudbu s kameny a za to dostaneme pokoj, který vypadá takhle?“
„Je to útulné,“ zabručel Cliff. „Heleďte, troll si na takovéhle radosti života moc nepotrpí –“
Zlota se podíval pod nohy.
„Je to na podlaze a je to měkké,“ pokračoval. „Já hlupák si myslel, že je to koberec. Podejte mi někdo koště. Ne, nejdřív mi někdo podejte lopatu a pak teprve koště.“
„Bude nám to stačit,“ uklidňoval ho Buddy.
Odložil svou kytaru a natáhl se na širší prkno, které očividně představovalo jednu z postelí.
„Cliffe,“ řekl Zlota, „mohli bychom si promluvit?“ Ukázal palcem na dveře. Hovořili na odpočívadle venku. „Začíná to být špatné,“ začal Zlota.
„Nojo.“
„Teď, když není na jevišti, neřekne skoro ani slovo.“
„Nojo.“
„Viděl jsi někdy zombii?“
„Znám jenom jednoho golema. Pana Dorfla dole na Ovarové ulici.“
„Toho? Je to opravdová zombie?“
„Golem. Jasně. Má na čele svaté slovo, viděl jsem to.“
„No ne. Vážně? Já od něj kupuju párky.“
„No ale., co má být s těma… tamtěma, zombiema?“
„.podle chuti to nepoznáš, myslel jsem si, že je skutečně dobrý výrobce uzenin.“
„Co jsi to chtěl říct o těch těch…?“
„…je to legrace, jak člověk zná někoho celé roky a pak zjistí, že ta osoba vlastně stojí na hliněných nohou.“
„Co ty ty… zombie?“ opakoval Cliff trpělivě.
„Cože? Aha. Ano. Chtěl jsem říct, že on se teď jako jedna z nich chová.“ Zlota si vybavil některé ze zombii, které v Ankh-Morporku znal. „Nebo alespoň tak, jak se čeká, že se budou zombie chovat.“
„Nojo, já vím, co myslíš.“
„A oba taky víme proč.“
„Jo. Ehm. A proč?“
„To ta kytara.“
„Jo ta. Nojo.“
„Když jsme na jevišti, přebírá ta věc velení –“
V tichém pokoji ležela v temnotě vedle Buddyho postele kytara a její struny tiše rezonovaly podle trpaslíkova hlasu.
„Nojo, tak co s tím to… uděláme?“
„Je vyrobená ze dřeva. Deset minut se sekerou, a je po problémech.“
„To si právě nejsem jistý. Není to jen tak nějaký obyčejný tento nástroj.“
„Byl to prima kluk, když jsme se s ním sešli. Tedy na člověka,“ dodal Zlota.
„Tak co uděláme? Nemyslím, že „bychom ho jen tak to přemluvili a zbavili ho toho, toho.“
„Třeba by se nám podařilo ho přemluvit aby –“
Trpaslík se odmlčel. Najednou si uvědomil, že jeho hlas má zvláštní, jakoby roztřepenou ozvěnu.
„Ta zatracená věc nás poslouchá!“ sykl. „Pojďme ven.“
Skončili na ulici.
„Nechápu, jak nás to může poto… poslouchat,“ vrtěl hlavou Cliff. „Vždyť to je na to, aby se poto… to… poslouchalo.“
„Poslouchají nás struny,“ odpověděl mu Zlota jednoduše. „Není to obyčejný nástroj.“
Cliff pokrčil rameny. „Je tady jedna to… cesta, jak to to… zjistit.“
