Arcikancléř otevřel okno, za nímž byla hluboká noc.
„Poslouchejte,“ řekl.
Mágové poslouchali.
Někde štěkal pes. O kus dál zapískal zloděj, kterému vzápětí někdo odpověděl ze sousední střechy. V sousedství se hádal jakýsi manželský pár tím způsobem, který přinutí sousedy v širém okolí otevřít okna a jejich hádku patřičně komentovat. Ale to byla jen obvyklá hlavní témata, která zaznívala na pozadí věčného hukotu a šepotu města. Ankh-Morpork předl celou noc, cestou k ránu, jako obrovské živoucí stvoření, i když to bylo pochopitelně jen přirovnání.
„A co?“ zeptal se starší pAsák. „Já nic zvláštního neslyším.“
„To je právě to, o čem mluvím. Každý den umírají v Ankh-Morporku celé tucty lidí. Kdyby se všichni začali vracet zpátky jako starý Rumpál, nemyslíte, že bychom to poznali? Město by šílelo. Bylo by mnohem hlučnější, to bych se vsadil!“
„Ve městě se vždycky pohybují nějací ti nemrtví,“ ozval se děkan pochybovačně. „Upíři, bánší, nějaká za zombie a tak dál.“
„Jistě, ale ti jsou tak nějak nemrtví mnohem přirozeněji, že?“ zavrtěl hlavou arcikancléř. „Naučili se s tím žít, tedy myslel jsem… ehm, nežít. Jsou to prostě rození neživí.“
„Nemůžete se narodit jako neživý,“ upozornil ho starší pAsák.*
„Já měl jenom na mysli, že je to taková tradice,“ odsekl mu arcikancléř. „Tam, kde jsem vyrůstal, bylo několik velmi ctihodných upírů. Jejich rodina tam žila celá tisíciletí.“
„Dobrá, ale stejně pijou krev,“ neodpustil si starší pAsák. „To mne nijak zvlášť ctihodné nepřipadá.“
„Někde jsem četl, že oni vlastně vůbec nepotřebují k životu krev,“ vmísil se do hovoru děkan, který se třásl touhou pomoci. „Potřebují jenom něco, co je v krvi. Myslím, že se to jmenuje hemogoblin.“
Pohledy všech ostatních mágů se obrátily k němu.
Děkan pokrčil rameny. „Já o tom nic nevím,“ prohlásil. „Hemogoblin. Tak se tomu fakt říká. Má to něco společného se železem v krvi.“
„Jsem si, sakra, jistý, že já žádné železné gobliny v krvi nemám!“ ohradil se popuzeně starší pAsák.
„No, v každém případě jsou lepší než zombie,“ snažil se odvést děkan řeč jinam. „Mnohem lepší. Upíři se alespoň pořád nepotulují kolem a nešoupají nohama.“
„Člověka můžete v zombii proměnit dost snadno,“ ozval se lektor Zaniklých run konverzačním tónem. „Nepotřebujete k tomu dokonce ani magii. Stačí játra jisté velmi vzácné ryby a výtažek z určitého kořene. Jedna lžička - a když se probudíte, je z vás zombie.“
„Jaká je to ryba?“ zeptal se dychtivě starší pAsák.
„Jak to mám vědět?“
„A jak to vůbec může někdo vědět?“ ušklíbl se starší pAsák zlomyslně. „Znáte snad někoho, kdo se ráno probudil a řekl: ,Hele, mám skvělej nápad, proměním někoho v zombii? Jediný, co k tomu potřebuju, jsou játra vzácný ryby a kus kořene, už mi jenom zbývá najít ty pravý? Postavte se do fronty před domem. Č. 94 - játra z Rudého pruhobřicha a Šílencův kořen… nefunguje. Č. 95 - játra Pichlouna a kořen Dum-dum… nefunguje. Č. 96 -’“
„Co to tady vlastně žvaníte?“ zeptal se arcikancléř.
„Snažil jsem se jen poukázat na absolutní nepravděpodobnost výroku -“
„Buďte zticha,“ přikázal arcikancléř vážně. „Mám takový dojem… jsem si skoro jistý… podívejte, smrt musí pokračovat, ne? Smrt je něco, co je věčné, nemůže se to přestat dít. Kvůli tomu vlastně existuje život, ne? Jste nejdřív živý a pak mrtvý. Přestat to prostě nemůže.“
„Jenže pro Rumpála nepřišel,“ upozornil ho děkan.
„Neustále to pokračuje,“ nedal se odbýt Vzoromil Výsměšek. „Dřív nebo později všechno zemře. Dokonce i zelenina,“
„No nevím, jestli si kdy Smrť přišel vzít nějaký brambor,“ zapochyboval děkan.
„Smrť bere všechno,“ arcikancléř trval pevně na svém.
Mágové moudře pokývali hlavami.
Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozval starší pAsák: „Víte, že jsem tuhle četl, že každý atom vašeho těla se jednou za sedm let vymění za nový? Neustále vám přibývají nové a ty staré zase odpadávají. To se děje průběžně, no řekněte, není to úžasné?“
Starší pAsák dokázal udělat s konverzací totéž co hustý sirup s kolečkami v hodinkách.
„Vážně? A co se …
