Byli jsme s tatínkem nakupovat
Po večeři seděli tatínek s maminkou nad domácím účetnictvím.
„Nechápu, kam mizí všechny ty peníze, co ti dávám,“ říkal tatínek.
„No to je nádherné,“ řekla maminka, ale nevypadala moc potěšené.
Potom řekla, že tatínek nemá ponětí, co stojí jídlo, ale že by to pochopil, kdyby jednou jedinkrát v životě šel nakupovat, a že není vhodné se hádat před dítětem.
Tatínek odpověděl, že to jsou samé plané řeči, že kdyby chodil na nákup on, ušetřilo by se, a ještě bychom líp jedli, a že dítě má už dávno spát.
„Tak víš co,“ řekla maminka, „když jsi tak chytrý, tak zítra půjdeš nakupovat ty.“
„Výborně!“ souhlasil tatínek. „Zítra je neděle, půjdu na trh. Aspoň uvidíš, že já se ošidit nenechám.“
„Senzace!“ vmísil jsem se do jejich rozmluvy. „Mohl bych jít taky?“ a oni mě poslali spát.
Ráno jsem se zeptal tatínka, jestli bych nemohl jít s ním, a tatínek řekl, že ano, že dneska budou nakupovat chlapi. Měl jsem děsnou radost, jelikož s tatínkem chodím moc rád, a na trhu je to bezva. Všichni tam křičí jeden přes druhého - vypadá to tam jako ve škole o velké přestávce, navíc plné vůní. Tatínek mi řekl, abych s sebou vzal nákupní tašku, a maminka se smála na celé kolo, když se s námi loučila.
„Jen se směj,“ řekl jí tatínek. „Však ty se smát přestaneš, až uvidíš, jaké přineseme dobroty za únosnou cenu. Nás chlapy se nikdo podfouknout neodváží. Že mám pravdu, Mikuláši?“
„Se ví,“ přikývl jsem.
Maminka se pořád jen smála a řekla, že postaví vařit vodu na ty langusty, co jí přineseme, a my s tatínkem jsme šli do garáže pro auto.
V autě jsem se tatínka zeptal, jestli opravdu nakoupíme langusty.
„A proč ne?“ usmál se tatínek.
Velké potíže jsme měli se zaparkováním. Ukázalo se, že na trh přijely spousty lidí. Naštěstí tatínek zmerčil jedno místečko - můj tatínek má oči jako rys! - a ruče tam zaparkoval.
„Tak,“ řekl, „a teď dokážeme mamince, že dobře nakupovat není žádný problém, a naučíme ji, jak se má šetřit. Co říkáš, člobrdo?“
Potom šel tatínek k prvnímu stánku, kde měla prodavačka vyložené pyramidy různé zeleniny, a usoudil, že rajčata nejsou drahá.
„Dejte mi kilo rajčat,“ poručil si.
Prodavačka nám hodila do síťovky pět rajčat a zeptala se:
„A co si dáte k tomu?“
Tatínek koukl na síťovku a řekl: „Jak to? To je na kilo jen pět rajčat?“
„A co jste si myslel?“ opáčila ta paní, „že budete mít za tu cenu plantáž? Takhle to vypadá vždycky, když jdou nakupovat mužští, jsou všichni stejní, jeden jako druhý!“
„Manželé se aspoň nenechají šidit jako naše ženy, v tom je ten vtip!“
„Opakujte to ještě jednou, jestli jste chlap!“ řekla ta prodavačka, která se strašně podobala panu Obrasovi, uhlíři z naší čtvrti.
Tatínek řekl: „No dobrá, to je v pořádku,“ a dal mi nést síťovku a šli jsme pryč, zatímco ta prodavačka mluvila o tatínkovi s ostatními trhovkyněmi.
Vtom jsem uviděl stánek s pultem plným ryb, a byly tam i dlouhé langusty.
„Tati, koukej! Langusty!“ vykřikl jsem.
„Výborně. Jdeme se na ně podívat,“ řekl tatínek.
Šel k prodavači a zeptal se ho, jestli jsou ty langusty čerstvé. Prodavač mu odpověděl, že jsou prvotřídní.
„A jestli jsou čerstvé?“ zasmál se. „To bych řekl, vždyť jsou živé!“
„No dobře,“ řekl tatínek. „A kolik stojí tahle veliká, ta, co hýbe nožičkama?“
Prodavač mu řekl cenu a tatínek vykulil oči, div mu nevypadly z důlků.
„A tahle, ta nejmenší?“ zeptal se. Prodavač mu znovu řekl, co stojí, a tatínek prohlásil, že to je neuvěřitelné a že to je hanba.
„Prosím vás,“ zeptal se obchodník s rybami, „přišel jste nakupovat langusty, nebo kraby? To jsou totiž různé ceny. Vaše žena vás na to měla upozornit.“
„Pojď, Mikuláši,“ řekl tatínek. „Půjdeme koupit něco jiného.“
Ale já jsem mu řekl, že to je zbytečné, že mi ty langusty připadají senzační, jak hýbou nožičkama, a vůbec, že langusty jsou moc a moc dobré.
„Mikuláši, nebav se a pojď,“ řekl tatínek. „Prostě langusty nekoupíme a hotovo.“
„Ale tati,“ namítal jsem, „maminka na ně přece hřeje vodu, musíme je koupit!“
„Jestli okamžitě ne…
