Cena peněz
Dneska jsem napsal dějepisnou písemku za jedna. Dostali jsme totiž Karla Velikého, a to já si bezvadně pamatuju, zvlášť tu historku o Rolandovi a jeho meči, který se nedal zlomit. Když se to dověděli tatínek s maminkou, měli náramnou radost a tatínek vytáhl peněženku a dal mi... že neuhádnete, co? Desetifrank!
„Tady máš, chlape,“ řekl tatínek, „a zítra si za to kup, co budeš chtít!“
„Ale... miláčku,“ namítla maminka, „nemyslíš, že to je pro takové dítě moc peněz?“
„Vůbec ne,“ odpověděl tatínek. „Je nejvyšší čas, aby se Mikuláš naučil znát cenu peněz. Jsem přesvědčen, že utratí těch deset franků rozumným způsobem. Co říkáš, člobrdo?“
Řekl jsem, že ano, a dal jsem tatínkovi i mamince pusu. Jsou oba děsně prima. Papírovou bankovku jsem si strčil do kapsy a večeři jsem musel sníst jednou rukou, jelikož druhou jsem se pořád přesvědčoval, jestli tam ten papír pořád ještě je. Je totiž fakt, že jsem ještě nikdy neměl tolik peněz jen tak sám pro sebe. Někdy mi sice maminka dá papírové peníze, když jdu nakupovat do hokynářství pana Kompaniho, ale to mi taky vždycky řekne, kolik mi má pan Kompani vrátit. A to je samozřejmě něco docela jiného.
Když jsem si večer lehl, dal jsem si desetifrankovku pod polštář, ale nemohl jsem usnout. A potom se mi zdály legrační sny. Napřed na mě ten pán, co je namalovaný na bankovce, dělal všelijaké obličeje a opičky, a potom se ten veliký dům, co je na obrázku za ním, proměnil v hokynářství pana Kompaniho.
Když jsem druhý den přišel do školy, ukázal jsem ty peníze před vyučováním klukům.
„Co s tím budeš dělat?“ vykulil oči Kryšpín.
„Ještě nevím,“ řekl jsem. „Tatínek mi to dal, abych poznal cenu peněz, a tak to musím utratit rozumným způsobem. Ale nejradši bych si asi koupil letadlo, to je fakt“
„To nemůžeš,“ poznamenal Jáchym, „opravdické letadlo stojí nejmíň tisíc franků.“
„Tisíc franků?“ řekl Augustýn. „Ty jsi blázen! Tatínek povídal, že stojí nejmíň třicet tisíc franků, a ještě docela mrňavý!“
Dali jsme se všichni do smíchu. Augustýn totiž děsně kecá a vymýšlí si, je to největší lhář ze třídy.
„Proč si nekoupíš atlas?“ zeptal se Celestýn, mazánek paní učitelky. „Jsou tam krásné mapy a poučné fotografie, to se vždycky může hodit“
„Snad nechceš, abych to utratil za knihy?“ řekl jsem mu. „Knížky mi zásadně dává dědeček, vždycky k narozeninám, nebo když jsem nemocný, ještě jsem ani nestačil dočíst knihu, kterou jsem dostal k příušnicím.“
Celestýn na to ani nemukl, vrátil se do lavice a začal si opakovat mluvnici. On je vážně cvok!
„Měl by sis koupit kopací míč, abysme měli s čím hrát,“ navrhoval Viktorín.
„Ty jsi chytrák,“ zasmál jsem se. „To jsou moje peníze, přece za ně nebudu kupovat věci pro ostatní. Když chceš hrát kopanou, máš mít z písemky taky jedničku.“
„Ty moulo,“ zařval na mě Viktorín, „jedničku jsi dostal jenom proto, že jsi mazánek paní učitelky, zrovna tak jako Celestýn.“
Nemohl jsem mu jednu vsolit, jelikož zrovna zazvonilo a my jsme se museli seřadit a jít do třídy. To je pokaždé stejné: Sotva se začneme trochu bavit, cink, cink, zvoní a musíme do tříd. Když jsme se už seřadili, přiběhl Vendelín.
„Jdete pozdě,“ řekl mu Polívka, to je náš dohlížitel.
„Já za to nemůžu,“ odpověděl Vendelín. „Měl jsem dneska k snídani o rohlík víc.“
Polívka zhluboka vzdychl a řekl Vendelínovi, aby se zařadil do dvojstupu a utřel si máslo na bradě.
Ve třídě jsem řekl Vendelínovi, který sedí vedle mě: „Viděl jsi, co mám?“ A ukázal jsem mu desetifrankovku. Paní učitelka se na mě rozkřikla:
„Mikuláši, co to máte za papír? Okamžitě mi to doneste, zabavuji to!“
Dal jsem se do breku a donesl jsem bankovku paní učitelce. Vykulila na mě oči.
„Jak to, že máte tolik peněz, co s tím budete dělat?“ zeptala se.
„Já ještě nevím,“ řekl jsem. „Dostal jsem to od tatínka za Karla Velikého.“
Paní učitelka se musela přemáhat, aby se nerozesmála. Někdy se jí to stává a moc jí to v takových chvílích sluší. Vrátila mi ty peníze a řekla, že si je mám dát do kapsy, že si s nimi nemám hrát a…
