Elánius podřimoval ve stoje, opřený v rohu. Byl to starý trik, o jehož tajemství se dělili noční obchůzkáři s koňmi. Nebyl to tak docela skutečný spánek, kdybyste se o to pokusili více než dvě tři noci po sobě, zemřeli byste, ale přece jen to odplavilo alespoň část únavy.
Tenhle trik už si osvojilo i několik dalších mužů. Jiní k tomu účelu používali stolů a lavic. Nezdálo se, že by měl někdo zvláštní touhu vydat se domů, dokonce ani ve chvíli, kdy kapky hustého deště zešedly v počínajícím úsvitu a dovnitř vešel Mňácal s kotlem své obávané ovesné kaše.
Elánius otevřel oči.
„Hrnek čaje, seržante?“ obrátil se k němu Mňácal. „Hodinu vařený a dva cukry, mňa.“
„Vy jste zachránce našich životů, Mňácale,“ usmál se Elánius a uchopil hrnek, jako kdyby v něm byla živá voda.
„Jo a venku je nějakej kluk a tvrdí, že s váma musí mluvit, mňa. A prej jenom s váma,“ pokračoval Mňácal. „Mám mu, mňa, jednu vrazit?“
„Jak je cítit?“ zeptal se Elánius, který usrkával horký, svíravě trpký čaj.
„Mňa, jako něco, co právě vymetli z paviání klece, seržante.“
„Aha, tak to je Noby Nóblhóch. Zajdu tam za ním. Doneste mu velkou mísu kaše, ano?“
Zdálo se, že to přivedlo Mňácala do rozpaků. „Jestli byste dal na mou radu, mňa, seržante, nevyplácí se podporovat kluky, jako je von v -“
„Vidíte tyhle proužky, Mňácale? Fajn. Takže velkou mísu.“
Elánius si odnesl čaj na vlhký dvůr, kde se ve stínu zdi krčil Noby.
Různé drobnosti naznačovaly, že by mohl být pěkný slunečný a teplý den. To by po té ošklivé, deštivé noci mohlo s věcmi pohnout. Tak například s šeříkem…
„Tak co se děje, Noby?“
Noby chvilku počkal, aby zjistil, jestli se neobjeví mince.
„Všude to vypadá moc ošklivě, seržante,“ vzdal se prozatím, ale nepozbýval naděje. „V ulici Parlamentní prachovky zabili policajta. Lidi řikaj, že ho někdo trefil kamenem. Někomu uřízli ucho v tý pranici na Vospalým kopci. To bylo, jak zaútočila jízda, seržante. Všude se to mele. Všechny strážnice byly poškozený -“
Elánius se zachmuřeným výrazem naslouchal výčtu událostí a škod. Byl to přesně jako vždycky. Zatracená práce! Rozzuření, vyděšení a zpanikaření lidé na obou stranách a okolnosti je namačkají na sebe. To se mohlo jen zhoršit. Zdálo se, že Ospalý kopec a Dollyiny sestry už se změnily v bojiště.
…a nechte maličkých přijíti ke mně…
„A co ulice Kotevního řetězu?“ zajímal se.
„Jenom pár lidí,“ odpověděl Noby. „Nějaký ty nadávky, znáte to, a pak hrrr jako na ně a zase hrrr nazpátky, takový ty hrátky.“
„Samozřejmě,“ přikývl Elánius. Ani dav nebyl tak hloupý. Pořád ještě to byly jen děti, pár horkých hlav a opilců. Ale bude hůř. Na to, aby zaútočili na Nepojmenovatelné, to už budou muset být opravdu šílení.
„Všude se to mele,“ řekl Noby. „Fakt, všude, akorát tady ne. My jsme z toho venku.“
To těžko, pomyslel si Elánius. Nakonec se to obrátí proti nám.
Z budovy vyšel Mňácal a nesl velkou mísu ovesné kaše, z níž trčela lžíce. Elánius kývl na Nobyho a Mňácal mu mísu s neskrývanou neochotou podal.
„Seržante?“ nadhodil Mňácal, zatímco nespouštěl z očí lžíci, kterou si chlapec rekordní rychlostí cpal do úst kaši.
„Prosím, Mňácale?“
„Dostali jsme nějaké rozkazy?“
„To nevím. Je tady kapitán?“
„To je právě to, seržante. Včera večer přiběhl posel, mňa, a přinesl nějakou zapečetěnou obálku pro kapitána. Já mu ji odnesl nahoru a tam už na ni kapitán čekal, mňa, alespoň tak to vypadalo, a já si řek, to je sranda, cha, obyčejně tady tak brzo ráno nebejvá a -“
„Prosím rychleji, Mňácale,“ pobídl ho Elánius, když si všiml, že Mňácal znovu upřel pohled na kmitající lžíci.
„No a když jsem mu pak pozdějc dones jeho kakao, akorát tam seděl, mňa, a zíral do blba. Ale když jsem mu to kakao dal, řek mi: děkuju ti, Mňácale. Byl v tomdle směru vždycky móc slušnej, mňa, to musím říct. Ale když jsem tam zašel teď, byl prostě pryč.“
„Je to přece jenom starší člověk, Mňácale, a nemůžeme od něj chtít, aby tady byl -“
„Jeho stříbrnej kalamář je, mňa, ale taky pryč, seržante. Ještě nikdy předtím si ho domů nevzal.“…
