Hodiny tikaly.
V mrazivém ranním šeru otevřela Stařenka v Bábině domku její skříňku.
O tajemné Bábině skříňce věděl v Lancre každý. Říkalo se střídavě, že v ní má ukryty kouzelné knihy, malý soukromý vesmír, léky na všechny choroby, památky na dávno zaniklé země a několik tun zlata, což byly velmi odvážné odhady, vezmeme-li v úvahu, že skříňka byla sotva třicet centimetrů dlouhá. Dokonce ani Stařenka Oggová nevěděla, co je uvnitř, s výjimkou poslední vůle.
Byla trochu zklamaná, ale nepříliš překvapená, když zjistila, že skříňka obsahuje jen dvě velké obálky, svazeček dopisů a na dně přehršli drobností.
Stařenka nejdříve vytáhla oba dopisy. První obálka byla adresována jí a byl na ní nápis: Gytě Oggové, přečti to HNED.
Druhá obálka byla o něco menší a nesla nápis: Vůle Esmeraldy Zlopočasné, zesnulé na Den noci svatojanské.
Pak tam byl svazeček dopisů převázaný barevnou stužkou. Byly velmi staré, když je Magráta zvedla, odpadávaly z nich kousky zažloutlého papíru.
„Všechny jsou adresovány jí,“ řekla.
„Na tom není nic divného,“ odpověděla Stařenka, „každý může dostávat dopisy.“
„A pak jsou tady všechny ty věcičky na dně,“ pokračovala Magráta. „Vypadají jako oblázky.“
Zvedla namátkou jeden z nich.
„Tenhle v sobě má jednu tu spirálovitou fosilní věcičku,“ řekla.
„A tenhle… vypadá jako ten narudlý kámen, ze kterého jsou Tanečníci. Drží se na něm jehla i s kouskem niti. Jak zvláštní.“
„Ona vždycky věnovala pozornost maličkostem, tahle Esme. Vždycky se pokoušela nahlédnout do nitra věcí.“
Na chvíli obě umlkly, tíživé mlčení je ovíjelo, postupně plnilo celou kuchyň a pokojné tikání hodin krájelo ticho na pravidelné plátky.
„Nikdy mě nenapadlo, že budeme dělat právě tohle,“ řekla Magráta nakonec. „Nikdy mě nenapadlo, že budeme číst její poslední vůli. Myslela jsem si, že je věčná.“
„Vidíš? A jak to dopadlo,“ pokývala hlavou Stařenka. „Tempus fungi[43].“
„Stařenko?“
„Copak, děvenko?“
„Já tomu nerozumím. Byla to tvoje přítelkyně, ale nevypadáš nijak zvlášť…, jak bych to řekla… rozrušená?“
„Víš, já už pohřbila pár manželů a jedno nebo dvě děti. Člověk už se s tím tak nějak naučí vypořádat. A navíc, jestli neodešla na nějaké lepší místo, tak si buď jistá, že už se ho touhle dobou pokouší vylepšit.“
„Stařenko?“
„Ano, miláčku?“
„Ty víš něco o tom dopise?“
„O jakém dopise?“
„O dopise Verencovi?“
„O žádném dopise Verencovi nic nevím.“
„Musel ho dostat celé týdny předtím, než jsme se vrátily. Musela ho poslat ještě předtím, než jsme přiletěly do Ankh-Morporku.“
Stařence Oggové se na tváři objevil nechápavý výraz, který byl podle Magrátina soudu pravý.
„U všech čertů, já myslím tenhle dopis.“
Zalovila za hradním plátem a vylovila složený papír.
„Podívej!“
Stařenka Oggová četla:
„Sire, tímto bych Vás ráda uniformovala, že Magráta Česneková se bude vráceti do Lancre okolo nebo na úterek o svátku Slepého prasete. Je to zmoklá slepice, ale čistotná a má dobré zubý. Jestli si ji vážně chcete vzíti, tak začněte všechno připrávovati bezodkladně, jelikož když vy ji budete žádati o ruku a takové pitominky, tak to špátně dopadne, jelikož neznám jiného člověka, který by si dokázal tak překážeti ve vlastním životě jako Magráta Česneková. Ona sama neví, co chce. Vy jste Král a můžete si to dělati po svým. Musíte ji postaviti před Hotovou věc. PS. Tady jsem slyšela takové řeči, že by měly čárodějky platiti dáně, něco takového se nepokusili Králové Lancre udělati mnoho a mnoho let a měl byste se poučiti a říditi jejich přikládem. Vaše, dobrému zdraví v tomto okamžiku těšící se. PŘÍTEL.“
Tikání hodin prošívalo pokrývku nastalého ticha.
Stařenka Oggová se otočila a podívala se na ciferník.
„Ona to všechno naaranžovala,“ řekla Magráta. „Víš přece, jaký Verence je. Ani se moc nepokusila zamaskovat, kdo je, všimla sis? A já přijela a všechno bylo připravené -“
„A co bys dělala, kdyby to všechno nebylo připravené?“
Stařenčina otázka Magrátu zaskočila.
„No, co bych… já bych… pochop, já… kdyby on… asi bych -“
„Dneska se v…
