Střechy Neviditelné univerzity splachoval hustý déšť a zaplavoval okapy, ve kterých teď jako nepodařené lodi plula od léta opuštěná vraní hnízda. Voda bublala a zurčela prastarými odpadními rourami. Našla si cestičku mezi taškami a pozdravila se s pavouky za trámy. Okapy přetékaly a voda tvořila tajná jezírka vysoko mezi kopulemi. Nedohledné střechy Neviditelné univerzity poskytovaly domov nekonečnému množství tvorů. Ptáci zpívali v džunglích jabloní a jiných stromů, které vyrostly z jader a semen, jež sem sami zanesli, malé žáby pluly v těch nejvyšších okapech, kde vedly spokojený život, a mravenčí kolonie plánovitě postupovala při budování své zajímavé a složité civilizace.
Jednou z mála věcí, které voda nedokázala, bylo, že nestříkala a nebublala z chrličů, které lemovaly střechy. Mělo to jednoduchý důvod, všechny chrliče se totiž při prvních kapkách deště sebraly a ukryly se v podkroví. Tam seděly pěkně v suchu, protože to, že je někdo ošklivý, ještě neznamená, že je i hloupý.
Déšť se lil v celých proudech. Pršely celé řeky. Padala moře. Především však se voda hrnula do Velké síně. Souboj mezi Ostroúhlem a Bábi zanechal ve střeše velikou díru a Traktát začínal mít pocit, že tak nějak prší osobně na něj.
Stál na stole a organizoval skupiny studentů, kteří sundávali ze stěn starodávné malby a goblény, aby je zachránili před promočením. Musel stát na stole, protože na podlaze už stálo několik centimetrů vody.
Naštěstí to nebyla obyčejná dešťová voda. Tohle bylo voda, která měla vlastní osobnost, charakter získaný během dlouhé cesty bahnitými nížinami. Měla vazkou podobu pravé ankhské vody - byla příliš tuhá na pití a příliš řídká na to, aby se dala orat.
Řeka se vylila ze břehů a městem se rozlily stovky malých říček, které pronikaly do sklepů a hrály si na honěnou mezi dlažebními kostkami občas se ozvalo vzdálené zadunění, když voda narazila v podzemních prostorách na nějakou zapomenutou divokou magii, která se většinou zkratovala a vzdala se síle vodního živlu. Traktát se velmi podezřívavě a s obavami díval na ošklivé a syčící bubliny, které se občas vydraly na hladinu.
Znovu si pomyslel, jak by bylo příjemné být mágem, který žije někde v malé jeskyni, sbírá byliny, má mysl plnou samých významných myšlenek a rozumí sovám. Jenže jeskyně by pravděpodobně byla vlhká, byliny jedovaté a věci často v praxi vypadaly jinak než v teorii, takže si Traktát nikdy nebyl jistý, která myšlenka je vlastně významná a která ne. Neohrabaně slezl ze stolu a s čvachtáním se vydal napříč temnou vodou. No, udělal, co bylo v jeho silách. Pokusil se zorganizovat několik starších mágů do skupiny, která by opravila střechu magickou silou, ale nejdřív došlo k hádce o to, jaká zaklínadla by se měla použít, a pak došli mágové k jednoznačné dohodě, že je to vlastně práce pro řemeslníky.
To jsou celí mágové, pomyslel si Traktát, kdy zachmuřeně procházel pod oblouky, z nichž tekly čůrky vody. Vždycky zkoumají nejisté neskutečno a přehlížejí jisté skutečnosti, zvláště co se týče domácích prací. Takové potíže jsme tady nikdy neměli, dokud sem nepřišla ta ženská.
Pomalu sešel po schodech osvětlovaných velmi efektním světlem blesků. Cítil nezvratnou jistotu, že přestože mu naopak vyčítat ani to nejmenší, budou mu naopak vyčítat všichni všechno. Zvedl si spodní okraj roucha, otráveně ho vyždímal a sáhl po svém váčku s tabákem.
Byl to překrásný a zaručeně vodovzdorný váček. Jak teď zjistil, v praxi „vodovzdorný“ znamenalo jen to, že veškerá voda, která do něj natekla, mohla stejně snadno zase vytéci. Jeho obsah byl nepopsatelný.
Našel i cigaretové papírky. Byly pevně slepeny do jednolitého žmolku, vypadaly jako padesátikoruna objevená v zadní kapse džín, které jste předtím vyprali, usušili a vyžehlili.
„Do hajzlu,“ zavrčel procítěně.
„Haló, Traktáte!“
Traktát se ohlédl. Když jako poslední opouštěl halu, začala voda pomalu zvedat lavice. Malé víry a výrony bublin označovaly místa, kde ze sklepů unikala magie, ale jinak tam nebyla živá duše.
…
