Lešetínský kovář

XVI.

    Leží kovář, zůstaven již skonu,
v kovárně pod výhní plápolavou,
o kovadla podnož opřen hlavou
jako král o pelesť svého trónu.
V dílně své, kde dlíval nejraději,
v záři veselé z dob slávy její
přál si zemřít - vůli jemu dali;
měkké mu jen lože podestlali.

    Kolem prsou mohutných se vine
šírý obvazek; jej slza smáčí,
která z oček Lidunčiných řine
k němu bez ustání v hořkém pláči.
Časem dívka usedavě štkajíc,
k šíjí mroucího svou tulí ruku
a líc k jeho prsům, naslouchajíc
v posled srdce laskavého tluku.

    Stranou Brázda s pochýlenou hlavou
mžiká oček řasou třepetavou,
z nížto chvilkou krůpěj vláhy třpytné
sprchne na kožich a tam se kmitne
lemu kosmatinou řídkou, plavou
jako perla rosy suchou travou.

    Slyš! tu kroky - zaskřípnuly dvéře - -

    "Václav!"

    K ňadru příštím okamžikem
tulila mu hlavu s tichým vzlykem,
a on dívku líbal na kadeře.

    Takto chvilku dleli. K loži pak
děva klekla zas; po druhé straně
Václav klesl; kovář matný zrak
upjal naň a zdvihal těžké dlaně
k vítání; leč Václav zlíbal vřele
ruce chladnoucí, a srdce celé
zachvělo se v žalném jeho hlase:
"Mistře, tak - tak spatřujem´ se zase!"

    Mistr slabě usmál se i vece:
"Zdráv buď, hochu! Hle! přec tebe mohu
vítat - ve své kovárně - dík bohu! -
krev to stálo - ale jsem tu přece."

    "Ach, vím všechno!" Václav pravil s bolem.
"Ve vsi slyšel jsem, ký strastí roj
za ni podnik´ jste, jak těžký boj!
Viděl jsem, jak v poutech vedli kolem
Prokopa i jiné…