Lešetínský kovář

VIII.

    Tak už tedy, Liduško,
moje zlatá dceruško,
tak jsme tedy sami spolu
ve vsi milé, v rodném dolu.

    Všichni přátelé a známí
již se rozloučili s námi,
opustili starý dům,
a co zbylo ve vsi, slouží
bídně pyšným cizincům.
I mně osidlo se ouží
zkázonosné kolem šíje:
kladivo mé odpočívá,
v pusté výhni pavouk tyje,
nouze hrozebně se dívá
v jizbu naši ubohou.
Ještě rolí žatva zbývá -
ale zdaž ty pomohou?!

    Odevšad se na nás tlačí,
šklebí potupně a mračí
cizota; jim ku posměchu
chatrč tato starosvětská,
sivá střecha v rouně mechu,
kroj a správa žití všecka,
i to kouzlo tvého zpěvu -
vše jim k potupě a hněvu.

    S hněvem rodné naše zvuky
slyší z davů, jejichž ruky
potřebují k robotě.
Za to dítkám jejich ruší
odkaz dědů v útlé duši,
ubohé té drobotě!
se rtů loupí mluvu ryzí,
v ústka nutí hlahol cizí.

    Zdaliž Otec v nebes výši,
pod nímž klidně očka mhouří
ptačí mlád´ ve stébel skrýši,
na vysoké sosně v bouři,
který různou píseň vkládá
v hrdélka té vzdušné chasy
a vděk pestrý světu spřádá
sterými kol květy, hlasy -:
Zda Bůh klidně může zříti,
jak tu dravčí spáry derou
dětských myslí něžné kvítí,
jak mu rosu, vůni berou,
již On vdechl v duší kalich,
do poupátka rtíků malých?!

    Odebral se z tiché fary
na věčnost kněz dobrý, starý,
a teď odrodil se nám
i ten starý šedý chrám.
Cizí řeč tam ucho slyší
s kazatelny, z žáčků řady,
z lavic, kůru - odevšady
cizota jen mrazem čiší;
zdá se, že i z varhan šumí
hra, jíž srdce nerozumí,
že své ryzí, tklivé tóny
ztratily též staré zvony.
Zdá se, že ti dávní páni,
na náhrobcích vytesaní,
v sešlé tváři hněvem planou,
a že svatý Václav stranou
poukrývá smutnou líci
do korouhve, pod orlici.
Krev se mi tam v čelo žene -
přes ty práhy odcizené
nevšinu již nikdy nohu;
raděj´ pod tím starým krovem
pomodlím se svému bohu
od srdce svým rodným slovem!

    Celou ves již o…