Lešetínský kovář

VI.

    Václave, slož perlík - pojď sem, hochu -
rád bych s tebou pohovořil trochu.

    Nebožtík tvůj otec ze soudruhů
byl mi nejbližší. Rád mám i tebe.
Ale vidíš sám: Co z našich luhů
prokletý ten komín trčí v nebe,
moje kovárna, den ke dni hlušší,
záhubu svou blízkou teskně tuší.
Soused za sousedem ze vsi mizí,
všude rozkládá se panstvo cizí
a s té strany nekyne mi čáka;
tam se spíše sterá léčka chystá,
jak by vytiskly mne z místa.
Mne však nevyhrozí, nevyláká
odtud nikdo. Ať mi perlík třeba
zrezaví, ať na té špetce rolí
sklízím kamení jen místo chleba -
Lešetínský kovář nepovolí!
Duše moje nerozlomným poutem
spjata je s tím rodným země koutem.
Ale pro tebe zde bydla není -
ladem ležela by mladá síla -
těžké mi, věř, slov těch pronesení:
Hledej sobě, hochu, jinde díla."

    Zachvěl se jak mrazu dotknutím
štíhlý jonák, jako větrem jedle,
vytřeštiv na mistra leknutím
temné oči z líce poubledlé.
Pochýlil pak ve snu truchlivém
hlavu s černým kučeravým vlasem,
mlčky hrabal v půdě kladivem,
až pak řekl chvějícím se hlasem:
"S bolestí bych, mistře, kráčel ztad -
I mně nejlíp na tom u vás místě -
Zdarma chci vám pracovati rád -
Časy lepší navrátí se jistě."

    "Bohužel! V to naděje jsou malé,"
kovář povzdech´. "Jdi jen, hochu milý,
v jiný kraj! Věc uvážil jsem zrale.
Jenom k posměchu by lidem byli
dělníci dva u ohniště toho,
kde je sotva díla pro jednoho.
K čemu snít nad prázdnou kovadlinou?
Jinde lepší žně tvé píli kynou.
Jdi jen, Václave! Líp takto bude.
Zdar a štěstí provázej tě všude!
Vzplane-li má výheň v zašlém jase,
veselej´ se u ní sejdem zase."

    Umlknuli oba. Klid zas rušil
perlík jen, jímž do žhavého kovu
mistr zasmušilý prudce bušil.
Také Václav k výhni zašel znovu;
ale stál tam bez hnutí a zíral
zakaleným okem do plápolu,
jenž mu rudým svitem obestíral
pěkné líce, pohřížené v bolu.
Mněl, že v mukách ohnivých tam plane
vlastní jeho srdce rozervané.

    Náhle ke kováři přistoup´ zas
a když kladiva se ztišil třesk,
oslovil ho tiše. Žal a stesk
zněl tou řečí; zachvíval se hlas
přitlumený, vzduchem přerývaný;
ret se třás´ jak lupen bouří rvaný.

    "Půjdu; ale prve, mistře, vám
všechno, co mou duší zmítá, sdělím:
že zde drahý poklad zanechám
se svým srdcem, se svým štěstím celým.
A chci vědět, zda ten klenot drahý
do návratu zachováte pro mne.
Až vám řeknu: Dobyly mé snahy
tiché hnízdo pro dvě duše skromné,
Lidušku si teď pod střechu vlastní
uvedu, tam žíti budem´ šťastni - -
zdali zvoláte: Buď vítán, synu!?"

    Mistr schýlený nad kovadlinu
z rukou, spjatých nad kladiva dřevem,
prudce hlavu čupřinatou zvedl,
v ustrnutí na jinocha vzhledl
a pak zaduněl hlas jeho hněvem:
"Jakže? Liduška? Že tajné svazky
s tebou má?"

    "To svazek čisté lásky,"
junák zvolal, "jež nám v duše vlétla
jako paprsk nebeského světla.
Požehnejte jí. Ta naděj´ se mnou
půjde v jiný kraj a hvězdou všude
zářiti mi bude v cestu temnou.
Ona rameno mé sílit bude
k píli klopotné, bych záhy dobyl
krovu vlastního a šťastně zrobil
hnízdo pro hrdličku svoji zla…