14. RODINA
Krčila jsem se vedle Jacoba a moje oči pátraly v lese po dalších vlkodlacích. Když se objevili, kráčejíce mezi stromy, nevypadali tak, jak jsem očekávala. V hlavě mi utkvěla představa obrovských vlků. Tohle byli jen čtyři opravdu velcí polonazí kluci.
Znovu mi připomněli bratry, čtyřčata. Tím, jak se pohybovali, jak se téměř souběžně zastavili proti nám přes silnici. Všichni měli pod stejnou rudohnědou kůží stejně pevné vypracované svaly, černé vlasy měli stejně ostříhané. I jejich výraz se změnil v přesně stejnou chvíli.
Z lesa vyšli zvědaví a obezřetní. Když mě tam viděli, napůl schovanou vedle Jacoba, všichni vzpláli zuřivostí v ten samý okamžik.
Sam byl stále ten největší, ačkoliv Jacob už ho skoro dorůstal. Sam se ve skutečnosti mezi kluky nepočítal. Jeho tvář byla starší – ne podle vrásek nebo známek stárnutí, ale zralostí, trpělivostí jeho výrazu.
„Co jsi to udělal, Jacobe?“ zeptal se.
Jeden z ostatních, kterého jsem neznala – Jared nebo Paul – se nacpal vedle Sama a promluvil dřív, než se Jacob mohl obhájit.
„Proč nemůžeš prostě dodržovat pravidla, Jacobe?“ zakřičel a rozhodil pažemi do vzduchu. „Co si ksakru myslíš? Je snad ta holka důležitější než všechno ostatní – než celý kmen? Než lidi, kteří jsou zabíjeni?“
„Ona nám může pomoct,“ řekl Jacob tiše.
„Pomoct!“ křičel rozhněvaný chlapec. Paže se mu začínaly třást. „No, to jí tak budu věřit! Jsem si jistý, že ta milovnice pijavic zrovna umírá touhou nám pomoct!“
„Nemluv o ní takhle!“ zakřičel na něj Jacob, popuzený jeho kritikou.
Tím druhým klukem zalomcoval třes podél ramen a dolů po páteři.
„Paule! Zklidni se!“ poručil mu Sam.
Paul zakroutil hlavou ze strany na stranu, ne ve vzdoru, ale jako kdyby se snažil soustředit.
„Ježíši, Paule,“ zamručel další z kluků – pravděpodobně Jared. „Seber se.“
Paul otočil hlavu k Jaredovi a podrážděně ohrnul rty. Pak přesunul svůj pohled na mě. Jacob udělal krok, aby se přede mě postavil.
A bylo to.
Jasně, ještě ji ochraňuj!“ zařval Paul urážlivě. Další otřes, jeho tělem zmítala křeč. Zaklonil hlavu a z hrdla se mu vydralo skutečné zavytí.
„Paule!“ zakřičeli společně Sam i Jacob.
Paul padal jakoby na přední a divoce se chvěl. V půli pádu se ozval hlasitý trhavý zvuk a chlapec vybuchl.
Vystřelil z něj temně stříbrný kožich, který narostl do těla pětkrát většího, než byla jeho původní velikost – mohutného, nahrbeného těla, připraveného ke skoku.
Vlk vycenil zuby a z jeho kolosální hrudi se vydralo další zavytí. Jeho tmavé, rozzuřené oči se zaměřily na mě.
V tu samou vteřinu Jacob přeběhl silnici přímo k nestvůře.
„Jacobe!“ zakřičela jsem.
Uprostřed kroku se Jacobovi po páteři rozběhlo dlouhé zachvění. Skočil plavmo hlavou napřed do prázdného vzduchu před sebou.
S dalším ostrým trhavým zvukem Jacob vybuchl taky. Vybuchl ze své kůže – do vzduchu vyletěly cáry černého a bílého oblečení. Stalo se to tak rychle, že kdybych mrkla, celá transformace by mi utekla. V jedné vteřině Jacob vyskočil do vzduchu, a v druhé tu byl obrovský rudohnědý vlk – tak ohromný, že jsem nedokázala pochopit, jak se ta hmota do Jacoba vejde – a napadl tu nakrčenou stříbrnou bestii.
Jacob s tím druhým vlkodlakem začal zápolit. Jejich zlostné vrčení se odráželo ozvěnou od stromů jako údery hromu.
Černé a bílé cáry – zbytky Jacobova oblečení – se snášely k zemi tam, kde zmizel.
„Jacobe!“ zakřičela jsem znovu a zavrávorala dopředu.
„Zůstaň, kde jsi, Bello,“ nakázal mi Sam. Sotva jsem ho slyšela přes řev dvou zápasících vlků. Chňapali po sobě a rvali se, ostrými zuby si šli navzájem po krku. Zdálo se, že vlk – Jacob – má navrch – byl viditelně větší než ten druhý, a vypadalo to, že je také silnější. Znovu a znovu vrážel ramenem do šedého vlka a tlačil ho zpátky mezi stromy.
„Vezměte ji domů k Emily,“ zakřičel Sam na ostatní kluky, kteří sledovali konflikt uchvácenými pohledy. Jacob úspěšně vystrkal šedého vlka ze silnice a zmizel s ním do lesa, ačkoliv zvuk jejich vrčení byl stále hlasitý. Sam utíkal za nimi a cestou skop…
