3. KONEC
Ráno jsem si připadala absolutně příšerně. Špatně jsem spala; ruka mě pálila a bolela mě hlava. A mou náladu zrovna nespravilo, jak nevzrušený a odtažitý výraz měl Edward ve tváři, když mě rychle políbil na čelo a vyskočil z mého okna. Bála jsem se, že v době, kdy jsem byla ponořená do nevědomí, možná znovu přemýšlel o tom, co je špatné a co správné, zatímco se díval, jak spím. Tou úzkostí mi bušení ve spáncích zesílilo.
Edward na mě čekal ve škole jako obvykle, ale pořád se nějak divně tvářil. Z očí mu koukalo něco, co jsem nechápala – a co mě děsilo. Nechtěla jsem připomínat včerejší večer, ale nebyla jsem si jistá, jestli nebude horší, když se tomu tématu budu vyhýbat.
Otevřel mi dveře.
„Jak ti je?“
„Parádně,“ lhala jsem a celá jsem se přikrčila, když se ozvalo zabouchnutí dveří, při kterém se mi hlava rozduněla, až jsem se bála, že se mi rozskočí.
Šli jsme mlčky, on přizpůsoboval svůj krok mému. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale s většinou těch otázek jsem musela počkat, protože byly pro Alici: Jak bylo Jasperovi dnes ráno? Co říkali ostatní, když jsem odešla? Co říkala Rosalie? A to nejdůležitější, co se děje v těch jejích podivných, nedokonalých vizích budoucnosti? Dokáže uhodnout, co si Edward myslí, proč je v tak ponuré náladě? Existuje nějaký reálný základ pro ty mé drobné instinktivní obavy, které ze sebe nějak nedokážu setřást?
Dopoledne ubíhalo pomalu. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím Alici, ačkoliv mi bylo jasné, že si s ní nebudu moct pořádně promluvit, když u toho bude Edward. Edward se držel stranou. Čas od času se mě zeptal na ruku a já jsem zalhala.
Alice obvykle bývala u oběda dřív než my; nemusela se zdržovat s lenochem, jako jsem byla já. Ale dnes neseděla u stolu, nečekala nad podnosem s jídlem, které nebude jíst.
Edward její nepřítomnost nijak nekomentoval. Říkala jsem si, jestli se jí neprotáhla hodina – až jsem pak uviděla Connera a Bena, kteří s ní měli čtvrtou hodinu francouzštinu.
„Kde je Alice?“ zeptala jsem se Edwarda úzkostně.
Podíval se na cereální tyčinku, kterou pomalu drtil v prstech, a odpověděl: „Je s Jasperem.“
„Je Jasper v pořádku?“
„Odjel na nějakou dobu pryč.“
„Cože? Kam?“
Edward pokrčil rameny. „Nikam zvlášť.“
„A Alice jela s ním,“ dopověděla jsem s tichým zoufalstvím. Samozřejmě, jestli ji Jasper potřeboval, tak jela.
„Ano. Bude nějakou dobu pryč. Snažila se ho přesvědčit, aby jeli do Denali.“
V Denali žila ta druhá skupina výjimečných upírů – hodných jako Cullenovi. Tanya a její rodina. Párkrát jsem o nich slyšela. Edward k nim utekl loni v zimě, když se mu ve Forks těžko žilo, protože jsem tam přijela já. Také Laurent, nejcivilizovanější člen Jamesovy malé smečky, tam odjel, než by se postavil na Jamesovu stranu proti Cullenovým. Bylo rozumné, že Alice chtěla, aby tam jel Jasper s ní.
Polkla jsem, snažila se odblokovat ten knedlík, který se mi najednou usadil v krku. Provinile jsem sklopila hlavu a svěsila ramena. Vyhnala jsem je z domova, stejně jako Rosalii a Emmetta. Byla jsem pro ně pohroma.
„Bolí tě ruka?“ zeptal se znepokojeně.
„Komu záleží na mojí pitomé ruce?“ zabručela jsem znechuceně.
Neodpověděl a já jsem si položila hlavu na stůl.
Když den končil, už mi to mlčení lezlo na nervy. Nechtěla jsem ho porušit jako první, ale zjevně jsem neměla na výběr, jestli jsem s Edwardem chtěla vůbec ještě někdy mluvit.
„Přijdeš později dnes večer?“ zeptala jsem se, jak mě doprovázel – mlčky – k mému autu. Vždycky k nám chodil.
„Později?“
Potěšilo mě, že se tvářil překvapeně. „Musím do práce. Musela jsem si prohodit směnu s paní Newtonovou, abych měla včera volno.“
„Aha,“ zamručel.
„Ale přijdeš, až budu doma, viď?“ Strašně mi vadilo, že si tím najednou nejsem jistá.
„Jestli chceš.“
„Vždycky chci,“ připomněla jsem mu, možná trochu naléhavěji, než rozhovor vyžadoval.
Čekala jsem, že se zasměje nebo usměje, nebo nějak zareaguje na moje slova.
„Tak dobře,“ souhlasil lhostejně.
Znovu mě políbil na čelo a zavřel za mnou dveře. Pak se …
