Kapitola 12.
Po Samově ranním telefonátu si Zoe šla ještě na chvilku lehnout, ale probudila se znovu, právě když ze svého pokoje vyšla Mary Stuart. Zoe zaslechla nějaký šramot, vstala a v kuchyni se potkala s Mary Stuart, která si připravovala kávu. Obě byly ještě v noční košili. Mary Stuart vzhlédla a usmála se na Zoe. Zoe vypadala po ránu odpočinutější než včera a neuvěřitelně mladě.
„Dáš si taky kávu? Nebo je tady i čaj, kdybys chtěla.“ Ale Zoe dala přednost hrnku horké kávy.
„Už je Tanya vzhůru?“ zeptala se Zoe a nato se obě zasmály.
„Některé věci se zřejmě nemění.“
Mary Stuart se na okamžik vážně zahleděla na svou někdejší kamarádku. Tolik let byly odloučené. „Ne, to teda ne. Jsem ráda. Jsem moc ráda, že jsem jela.“ Podívala se Zoe přímo do očí.
„Já taky. Stu. Jen kdybych nebyla tehdy tak pitomá. Škoda že jsme si o tom už dávno nepromluvily. Jsem tak ráda, že jsme se sešly aspoň teď. Nesnesla bych, kdyby tohle mezi námi zůstalo.“ Už to trvalo dost dlouho. Ellie byla pohřbená víc než dvacet let a jejich staré rozbroje by se měly také uložit k věčnému odpočinku. Při zpětném pohledu jim to připadalo jako hloupá a zbytečná ztráta času. „Tanya má u mě vroubek, že mě sem pozvala a neřekla mi o tobě.“
„Že je to ale tajnůstkářka,“ poznamenala Mary Stuart se smíchem. „Celou cestu v autobuse neřekla ani slovo. Ale mělo mě to napadnout. Když mě sem lákala, párkrát jí ujelo „my“ a mám dojem, že její sekretářka taky jednou mluvila v množném čísle a říkala něco o třech pokojích. Domnívala jsem se, že myslí děti.
Vůbec mi nedošlo, že by ještě někoho pozvala. A mně se to moc hodilo, když Alyssa zrušila naši cestu. Neměla jsem co dělat.“
„Pro mě to byl taky dar přímo z nebes.“ Zoe si vybavila záři nad horami, když Sam ráno volal kvůli úmrtí Quinna Morrisona. Vyprávěla o něm Mary Stuart, když se usadily u úzkého pultu v kuchyňském koutě a popíjely kávu.
„Musí to být depresivní práce,“ pronesla Mary Stuart tiše.
„Obdivuju tě, ale ty přece nemůžeš vyhrát.“ Myslela na to, jak to bylo strašné, když Todd zemřel, a nedovedla si představit, že by musela denně čelit smrti. Jenže to byl její syn, nikoli pacient.
„Na chvilku můžeš zvítězit. A kupodivu to není pořád tak depresivní. Člověk se naučí přijímat malá vítězství a čím dál víc je odhodlaný ten boj vyhrát. A někdy taky prohraje.“ Zatím prohrávala hodně, bylo to nevyhnutelné. Ale záleželo rovněž na okolnostech a jak dalece byli pacient i rodina připraveni. Někdy šlo jen o čas, jako to bylo s Quinnem. A ze všeho nejméně ráda prohrávala u dětí a mladých lidí, kteří se mohli ještě tolik naučit, tolik dávat a měli celý život před sebou. Jako Zoe. Ale tohle ještě úplně nevstřebala.
„Máš štěstí, že sis už dávno našla tu správnou cestu,“ řekla Mary Stuart trochu závistivě. V její společnosti se cítila dobře.
Bylo snadné si připomenout, proč bývaly tak dobré přítelkyně.
Teď se jejich roztržka zdála tak bezvýznamná. Nakonec zmizela ve světle upřímnosti. „V New Yorku dělám spoustu dobročinných akcí, zasedám v různých výborech a dobrovolně pracuju, ale uvažovala jsem, že půjdu do zaměstnání. Jenže nevím, co bych měla dělat. Pořád jsem vlastně byla jen manželka a matka.“
„To není tak špatné.“ Zoe se na ni usmála a najednou si uvědomila, jak jí Mary Stuart chyběla. V nečekaném soumraku vlastního života jí došlo, jak moc teď potřebuje přátele. Bylo to pro ni ještě o to bolestnější, protože si vždycky myslela, že bude mít spoustu času, a najednou ho nemá. „Být manželkou a matkou je taky práce.“
„Takže v tom případě,“ začala Mary Stuart a položila hrnek, „moje práce zřejmě končí. Alyssa je dospělá. Todd odešel a já už ani nejsem Billova manželka. Jenom máme společnou adresu a moje jméno figuruje na jeho daňových přiznáních. Najednou si připadám zbytečná.“
„To ne. Možná je čas popojít dál.“
Měla pravdu, ale problém je kam. Mary Stuart o tom hodně přemýšlela. „Pořád se snažím přijít na to, kde žít a co říct Billovi, až se vrátí. Právě teď se mi s ním nechce ani mluvit. Skoro vůbec nevo…
