45.
Teď, pomyslel si Gardener.
Cítil, jak mu něco z mozku vyklouzlo, zachytilo se, vyklouzlo… a pevně se zachytilo. Jako řadící páka. Pocítil bolest, ale dokázal ji unést.
Většinu bolesti cítí ONI, napadlo ho mlhavě.
Zdálo se, že se okraje výkopu pohybují. Zpočátku jen málo, pak trochu víc. Ozval se skřípavý, ječivý zvuk.
Gardener upadl, obočí se mu sevřelo, zamračil se a zúžil oči na úzké štěrbiny.
Stříbrná síť se začala pohybovat. Pomalu, ale vytrvale. Samozřejmě se nehýbala, hýbala se loď. Skřípavý zvuk patřil lodi, která se osvobozuje ze skály, která ji tak dlouho věznila.
Stoupám, pomyslel si nesouvisle. Dámské prádlo, punčochy, drobná galanterie a určitě navštivte naše oddělení domácích zvířátek –
Loď nabrala rychlost, stěny výkopu zrychlovaly. Obloha nad hlavou se roztáhla – měla matnou barvu kovu střelných zbraní. Šlehaly jiskry a formovaly tvary, které připomínaly malinké hořící ptáčky.
Naplnila ho radost.
Vzpomněl si na pohled z okénka metra ve chvíli, kdy vlak opouští stanici. Nejprve pomalu, pak nabírá rychlost. Vzpomněl si, jak mizí kachlíkové zdi jako pruh papíru v mechanickém klavíru, jak můžete číst zleva se blížící reklamy – Annie a Chorus Line, Tahle doba si žádá Timesy, Dotkněte se sametu. Pak do temnoty, kde představuje jediný pohyb nejasný pocit kolem letících černých zdí.
Třikrát zatroubil klakson. Málem ho ohlušil, přinutil ho vykřiknout. Do klína mu vystříkla nová krev. Loď se otřásala, řvala, vřeštěla a zvedala se z podzemní krypty. Stoupala do houstnoucího kouře a zmizeného slunečního světla, z výkopu se zvedal její naleštěný bok – ven a ven, výš a výš. Stoupající kovová zeď. Kdo by se postavil přímo vedle té šílené podívané, snažil by se uvěřit, že zem tvoří horu z nerez oceli, nebo zvedá do vzduchu titanovou stěnu.
Jak se oblouk okraje rozšiřoval a rozšiřoval, dosáhl úrovně výkopu, který Gardener s Bobbi vytrvale zvětšovali. Ryli půdu jednoduchými stroji jako prosťáčci, kteří se snaží o císařský řez.
Vzhůru a ven, ven a vzhůru. Kamení skřípalo, zem naříkala. Z výkopu vyrazil prach a kouř vyvolaný třením. Iluze rostoucí hory, nebo zdi zblízka vydržela. I na tak krátkou vzdálenost (od okraje mýtiny) byl ale patrný kruhový tvar předmětu – titánského talíře, který se zvedal ze země jako obrovský motor. Byl tichý, mýtinu zaplnilo pouze hrubé dunění praskající skály. Zvedal se nahoru, unikal, rozšiřoval a rozšiřoval příkop, jeho stín pomalu zakryl celou mýtinu i hořící les.
Vrchol – ten, o který zakopla Bobbi, odřízl vršek nejvyššího smrku v lese a s praskotem ho odhodil k zemi. A loď se stále rodila z lůna, kde tak dlouho čekala. Pokračovala, dokud nezakryla celou oblohu, dokud se znovu nenarodila.
Pak přestala prořezávat výkop, o chvíli později se objevila mezi okrajem jámy a okrajem stoupající lodi mezera. Konečně dosáhla centra a překonala ho.
S rachotem zakouřený výkop opustila, vplula do zamlženého slunečního světla. Konečně utichlo kvílení a hukot. Mezi lodí a zemí se objevilo denní světlo.
Byla venku.
Stoupala v příčném úhlu, pak se narovnala a neznámou, nepoznanou vahou lámala stromy. Kmeny se s praskotem otevíraly, vzduchem proudily jemné, jantarové žilky mízy.
Pohybovala se hořícím dnem s pomalou, těžkopádnou elegancí. Jako nůžky, jež zarovnávají živý plot, vyřezávala do vrcholků stromů cestu. Pak se, jako by na něco čekala, zastavila ve vzduchu.
