4.
„Haló, tady Hale!“ zaštěklo jí náhle do ucha. Vůbec se to nepodobalo tomu uhlazenému přemýšlivému muži, se kterým se setkala. „Jste to vy, paní McClendonová?“
„Ano –“
„Jste v pořádku?“ Ještě štěkal a teď jí připomínal všechny ty policisty, co se kdy rozvalovali v jejich obýváku a se sundanými botami zasmraďovali celý barák. Ne, on prostě nemůže počkat, až mu řekne, co má na srdci, ne, je celý vzteklý a skáče okolo jejích nohou a štěká jako teriér.
Muži, pomyslela si a zdvihla oči k nebi.
„Ano.“ Mluvila pomalu jako by se pokoušela uklidnit hysterické dítě po pádu z prolézačky. „Ano, jsem v pořádku. Bill – pan Steiner – je také v pořádku. Oba jsme v pořádku.“
„Je to váš manžel?“ Znělo to rozhořčeně, k úplné panice mu scházel jen krůček nebo dva. Byl jako býk na otevřené prostoře, hrabající kopyty a rozhlížející se po červeném hadru, který ho vyzývá. „Byl to Daniels?“
„Ano. Ale teď je už pryč.“ Na okamžik zaváhala a pak dodala: „Nevím, kam šel.“ Ale doufám, že je tam horko a nefunguje klimatizace.
„My ho najdeme,“ řekl Hale. „To vám slibuji, paní McClendonová – my ho najdeme.“
„Mnoho štěstí, poručíku,“ řekla měkce a stočila oči k otevřeným dveřím od skříně. Dotkla se svého nadloktí, na kterém stále ještě cítila teplo z náramku. „Musím teď zavěsit. Norman postřelil jednoho člověka seshora a musím se jít podívat, jestli bych tam nemohla být něco platná. Přijedete sem?“
„To teda zatraceně ano.“
„Pak se uvidíme, až sem přijedete. Na shledanou.“ Zavěsila dřív, než Hale mohl cokoliv říct. Bill vešel dovnitř a vzápětí se rozsvítilo světlo na chodbě za ním.
Překvapeně se rozhlédl. „Byl to zřejmě jistič… což znamená, že byl ve sklepě. Ale když už vypnul jeden, proč teda ne…“ Dusivě se rozkašlal, než mohl dokončit větu. Se zkřiveným obličejem se předklonil a rukama si držel pohmožděný a oteklý krk.
„Tady máš,“ řekla a spěchala k němu. „Napij se toho. Právě jsem to vyndala z ledničky, je to studené.“
Vzal si pepsi, vypil několik doušků a pak podržel láhev proti světlu a zvědavě si ji prohlížel. „Chutná nějak divně.“
„To bude proto, že máš oteklý krk. Možná, že ti trochu krvácel a teď to cítíš. Pěkně to vypij do dna. Nesnáším, když tě slyším takhle kašlat.“
Vypil i zbytek, postavil láhev na stolek, a když se na ni opět podíval, v jeho očích spatřila tupou prázdnotu, jež ji vyděsila.
„Bille? Bille, co se děje? Co se stalo?“
Ta prázdnota po chvilce zmizela a on se rozesmál a zavrtěl hlavou. „To mi nebudeš věřit. To asi bude tím stresem z celého dne, ale…“
„Cože? Čemu nebudu věřit?“
„Na pár vteřin jsem si nemohl vzpomenout, kdo jsi,“ řekl. „Nemohl jsem si vzpomenout na tvé jméno, Rosie. Ale co je ještě bláznivější, na pár vteřin jsem si nedokázal vzpomenout ani na své.“
Smála se a přistoupila k němu blíž. Slyšela dupot kroků – asi pohotovost – přicházejících po schodech, ale to jí nevadilo. Vzala ho do náručí a plnou silou ho k sobě přitiskla. „Jmenuji se Rosie,“ řekla. „Jsem Rosie. Opravdová Rosie.“
„Správně,“ řekl a políbil ji na spánek. „Rosie, Rosie, Rosie, Rosie, Rosie.“
Zavřela oči a přitiskla obličej na jeho rameno a v temnotě za zavřenými víčky viděla ten nepřirozený chřtán pavouka a černé oči lišky, tak nehybné, že v nich nebylo vidět ani šílenství ani zdravý rozum. Tohle vše viděla a věděla, že to ještě dlouho bude vídat. A v hlavě se jí ozývala tři slova, zvučela jako železný zvon:
Odměním se ti.
