6.
Nahá a bledá Rosie si přidržovala nasáklý uzel ze své noční košile na břiše, aby je co nejvíc chránila a vyrazila ke chrámu. Pěti kroky se dostala k povalené kamenné hlavě, ležící v trávě. Pohlédla na ni a čekala, že to bude Norman, a chtěla na to být připravená. Tak se to přece ve snech děje.
Jenže nebyl. Řídnoucí vlasy, masité tváře a bohatý knírek jako David Crosby patřily muži, který se opíral ve dveřích hospody U ranního doušku toho dne, kdy Rosie hledala Dcery a Sestry.
Už jsem se zase ztratila, pomyslela si. No, to jsem celá já.
Prošla kolem kamenné hlavy s prázdnýma, jakoby uplakanýma očima, s tváří pokrytou dlouhým cárem trávy, který vypadal jako zelená jizva, a jak se blížila k podivně postavenému chrámu, zdálo se jí, že za ní ta hlava šeptá: Hej bejby dala by sis dýk nevypadáš nejhůř vlastně dobře a máš pěkný kozy co bys tomu řekla kdybych ti to udělal kdybych ti to udělal pěkně zezadu co ty na to?
Vyšla po kluzkých a zrádných schodech pokrytých psím vínem a liánami a zdálo se jí, že se ta hlava překulila po vodou nasáklé zemi, aby se mohla podívat na křivku jejího nahého zadku, jak stoupala vstříc temnotě.
Nemysli na to, nemysli na to, nemysli.
Odolala pokušení utéct – jak před deštěm, tak před tím pohledem ve svých představách – a pokračovala ve své cestě, vyhýbala se místům, kde byl kámen narušený působením nepohody, kde se otvíraly prohlubiny, ve kterých se snadno dal vymknout nebo i zlomit kotník. A to ještě nebylo to nejhorší; kdo ví, jaké jedovaté věci se mohou skrývat v takových temných místech a číhat na příležitost ke kousnutí nebo štípnutí?
Z lopatek jí dolů po páteři stékala ta nejstudenější voda, jakou kdy cítila, ale přesto se na nejvyšším schodě zastavila a prohlížela si řezbu na širokých chrámových dveřích. Na svém obraze ji nemohla vidět; byla skrytá ve stínu, tvořeném přesahující střechou.
Byl na ní chlapec s tvrdým výrazem ve tváři, opírající se o něco, co vypadalo jako telegrafní sloup. Vlasy mu padaly do čela a měl frajersky vyhrnutý límec u saka. Z dolního rtu mu visela cigareta a jeho uvolněný postoj naznačoval, že je to naprostý frajer pozdních sedmdesátých let. Co jiného ten postoj ještě říkal? Hej bejby, to říkal. Hej bejby dala by sis dyk nevypadáš nejhůř vlastně dobře a máš pěkný kozy co bys tomu řekla kdybych ti to udělal kdybych ti to udělal pěkně zezadu co ty na to?
Byl to Norman.
„Ne,“ zašeptala. Znělo to skoro jako zasténání. „Ach, ne.“
Ach ano. Byl to skutečně Norman, byl to ten Norman před bitím, které teprve mělo přijít, Norman, který se opírá o telegrafní sloup na rohu Státní a silnice č. 49 ve středu Aubreyvillu (střed Aubreyvillu, to je jako vtip), Norman pozorující auta projíždějící kolem, zatímco když ve Finneganově hospodě otevřou dveře, doléhá k němu zpěv Bee Gees, zpívajících „You Should Be Dancing“.
Vítr na chvilku utichl a Rosie opět zaslechla dětský pláč. Nezdálo se, že by dítěti někdo ubližoval, spíš mohlo být velmi hladové. Vytrhl ji z pozorování té nešťastné řezby a uvedl její bosé nohy do pohybu, ale těsně předtím, než vešla do chrámových dveří, ještě jednou se na něj podívala… nemohla si pomoct. Chlapec-Norman tam už nebyl, pokud tam vůbec někdy byl. Teď přímo nad ní tam byla vyřezaná slova, VYKUŘ MI MŮJ AIDSEM NAKAŽENEJ VOCAS.
Ve snech nic nezůstává stálé, pomyslela si. Jsou jak voda.
Ohlédla se zpátky přes rameno a viděla „Wendy“, stále stojící u poraženého sloupu, celou ucouranou ve svých zplihlých pavučinových šatech. Rosie zdvihla ruku, ve které nedržela zmuchlanou noční košili a váhavě jí zamávala. „Wendy“ také na odpověď zdvihla ruku a pak tam nehybně stála, zdánlivě netečná vůči prudkému dešti.
Rosie prošla širokým, chladným vchodem a vešla do chrámu. Zůstala tam stát, připravená okamžitě vyběhnout ven, kdyby tam viděla… no… sama nevěděla, co by tam měla vidět. „Wendy“ jí řekla, aby si nic nedělala z duchů, ale Rosie si pomyslela, že té ženě v červeném se to lehce mluví, když ví, že zůstane tam venku.
Myslela si, že uvnitř bude t…
