AUDIENČNÍ HODINA PROFESORA TARANTOGY
rozhlasová hra
Profesor TARANTOGA
inženýr SIANKO
VOUSÁČ Fryk, vynálezce perpetua mobile
ZATAJITEL vynálezů
inženýr ZUMPF
SZYBKI, vynálezce anteru
PÁN I, anticipista
PÁN II, Horác, rovněž anticipista
(Pracovna profesora Tarantogy. Profesor spouští hrací strojek a falešně si spolu s ním brouká melodii. Potom natahuje jiný hrcí strojek. Zaklepání na dveře.)
Tarantoga: To jste vy, Sianko? Prosím.
Sianko: Pane profesore, už je čas. Čekárna je plná.
Tarantoga: Říkáte, že je jich hodně?
Sianko: Šest lidí.
Tarantoga: Ten potrhlý vousáč také?
Sianko: Ano. Přišel před dobrou hodinou. Seděl na schodech.
Tarantoga: Tak mu řekněte, že dnes pro něj nemám čas.
Sianko: Tohle na něj neplatí, pane profesore, to víte sám.
Tarantoga: Tak ho laskavě vyhoďte.
Sianko: On je silnější, pane profesore.
Tarantoga: Tak mu vyřiďte, že ho nepřijmu. Ať si jde po svých.
Sianko: To už jsem mu řekl. Nechce.
Tarantoga: Nechce?
Sianko: Nechce. Donesl model.
Tarantoga: Není možná!
Sianko: Donesl ho, pane profesore. Má ho s sebou.
Tarantoga: A co, točí se? To přece není možné, bude to určitě podvod. Viděl jste model na vlastní oči?
Sianko: Jak se točí, jsem neviděl. Je zabalený.
Tarantoga: Aha, tak to tedy je. Dobrá, ať vstoupí.
(Vchází vousáč s balíčkem.)
Vousáč: Vy jste mi nevěřil, pane profesore, nevěřil jste, ale já to přinesl. Račte se přesvědčit! (Šustot rozbalovaného papíru)
Tarantoga: Proč jste se nedal ostříhat?
Vousáč (odstraňuje obal): Neměl jsem na to.
Tarantoga: Dal jsem vám peníze na holiče.
Vousáč: Potřeboval jsem koupit součástky... scházely mi šrouby. Prosím! (Staví na stůl perpetuum mobile.)
Tarantoga: To že má být perpetuum mobile?
Vousáč: Žádné „to má být“, to je! Hned uvidíte! Opravdový věčně se pohybující stroj! Zítra si ho dám patentovat!
Tarantoga (klidně): Netočí se to.
Vousáč: Ale já vám říkám, že se točí. Hned se rozběhne, jen co najdu kličku... tady mám klíče, tohle je měsíční jízdenka, rezervní kolečko... kam se jen poděla?
Tarantoga: Přece vidím, že to stojí. Ani se to nehne.
Vousáč: Jasně že stojí. Nikde není řečeno, že se perpetuum mobile rozjede samo od sebe. Potřebuje první impuls.
Tarantoga: Tak ho uveďte do chodu, ale pospěšte si. Nemám čas. Stejně jste mě o něj obíral, když jste mě týden co týden přicházel přepadnout...
Vousáč: Kdepak je ta klika? Přísal bych, že jsem si ji bral... aha! Tady je. Pozor! Nastává epochální okamžik! Pohleďte!
(Ozve se skřípot ozubených koleček, něco se začíná rychleji a rychleji točit.)
Vousáč (triumfálně): Vidíte?
Tarantoga: Vidím, že kroutíte klikou. To není k ničemu. Nechte toho!
Vousáč: Hned toho nechám, jen co se to drobet rozběhne.
Tarantoga: Tak přestaňte už s tím. Perpetuum mobile se musí pohybovat samo!
Vousáč (točí klikou dál): To vím. Na tom stroji dělám už osmý rok.
Tarantoga: Pane Fryku, stokrát, co říkám tisíckrát jsem vám říkal, že perpetuum mobile je holá nemožnost. Nemůžete odebírat energii z ničeho! Odporuje to přírodním zákonům! Ten váš takzvaný vynález patří do starého železa - a přestaňte kroutit tou klikou, když s vámi mluvím!
Vousáč: To nejde. (Točí klikou.)
Tarantoga: Proč ne?
Vousáč: To nemůžu riskovat! Velice mi na tom záleží, abych vám ten stroj předvedl. Sám jste mi říkal, že jestli se buede točit, dáte mi celý svůj majetek. Když se teď něco zasekne, porouchá - co si pak počnu?
Tarantoga: Jak dlouho ze sebe ještě chcete dělat hlupáka?
Vousáč (točí klikou): Já nehloupnu. Tohle je epochální chvíle. Jen se podívejte, jak se to hezky točí. Opravdové perpetuum mobile!
Tarantoga: Jenomže netočí se to samo od sebe! Točíte tím vy!
Vousáč: To já jen tak, pro každý případ. Nevšímejte si toho. Točilo by se to i vlastní silou. Čestné slovo!
Tarantoga (výhružně): Tak vy nepřestanete...?!
Vousáč (otáčí klikou): Pane profesore, buďte lidský... potřebuju tři sta zlotých...
Tarantoga: Cože, zase?
Vousáč (otáčí klikou): Musím zaplatit za elektriku, jinak mi vypojí proud. A já ne…
