XV
Záležitost efektu trex jsme se rozhodli předložit na vědecké radě teprve za tři dny, protože bylo třeba trochu času na to, abychom mohli výsledky a jednotlivé pozorovací protokoly lépe uspořádat a provést zvětšeniny vybraných snímků. Hned druhý den jsem zašel za Yvorem. Zprávu kupodivu přijal klidně; podceňoval jsem jeho sebeovládání. Nejvíce se ho dotklo, že jsme před ním udrželi utjení až do konce. Rozprávěl jsem s ním dlouho na toto téma - tentokrát jsem byl v opačné situaci, než když jsem přišel do sídliště, protože tehdy on se snažil „vysvětlit“, proč jsem byl předtím opomíjen. Teď však běželo o nesrovnatelně závažnější záležitost.
Snažil jsem se tu hořkou pilulku osladit všemožnými argumenty, které doprovázel pobrukováním. Pochopitelně že mi to dlouho nemohl zapomenout, i když nakonec naše důvody jako by uznal. Mezitím Donald soukromě předem informoval Dilla, takže jediný, kdo se to všechno dověděl až n zasedání, byl Wilhelm Eeney. Ač jsem ho nesnášel, musel jsem jej obdivovat, protože během Donaldova výkladu ani nemukl. Celou tu dobu jsem ho pozoroval. Ten člověk se narodil politikem, ale ne natolik diplomatem, protože diplomat si zase nesmí nadmíru pamatovat. Eeney totiž, téměř přesně na rok po tomto zasedání, když už projekt by uzavřen, předal tisku prostřednictvím třetí osoby - jistého novináře - spoustu informací, mezi nimiž figurovala na čelném místě má a Donaldova akce, svérázně osvětlená a komentovaná. Kdyby nebylo Eeneyho, nepropukla by celá záležitost v oné seznační odobě, která přiměla různé vysoce postavené osobnosti včetně Rushe a McMahona, aby mne a Donalda vzali pod ochranu.
Jak se mohl čtenář přesvědčit, pokud jsme mohli být z něčeho obviněni, bylo to z nedůslednosti, protože naše utajená akce se musela stejně dostat do oficiálního žernovu projektu. Celá věc však byla vylíčena jako velmi škodlivá fušeřina s ošklivými tendencemi projekt co nejvíce poškodit, neboť místo toho, abychom se hned obrátili na kompetentní odborníky (to jest na nukleární balistiky z armády), jsme se hokynářsky popelili v malém, čímž jsme „druhé straně“ vytvářeli podmínky pro to, aby nás předstihla a vražedně zaskočila.
Předbíhám natolik proto, abych ukázal, že Eeney nebyl takové neviňátko, na jaké vypadal. Jedinou věcí, kterou si během tohoto proslulého zasedání povolil, bylo několik pohledů, vržených zpoza brýlí směrem k Baloynemu, jejž nepochybně podezříval, že se s námi spikl. I když jsme se předběžnou zprávu snažili zformulovat tak, aby to vypadalo, že utajení prací bylo vynuceno potřebami metodiky a nejstotou o výsledku pokusů (je jasné, že z „uspěch“ se pokládalo právě to, čeho jsme se nejvíce obávali), Eeneyho toto ospravedlnění ani na okamžik neuvedla v omyl.
Pak se rozproudila diskuse, v níž Dill naprosto nečekaně poznamenal, že uskutečnění trexu by mohlo světu přinést nikoli zhoubu, ale mír, protože by znamenalo ztroskotání doktríny EW (early warning - včasného varování), která vychází z časového intervalu od odpálení mezikontinentálních raket do jejich zachycení na radaru. Zbraň, působící rychlostí světla na vzdálenost průměru zeměkoule, „včasné varování“ vylučovala a postavila by obě strany do situace lidí, z nichž každý drží revolver, přitisknutý ke skráni svého protějšku. To mohlo vést ke globálnímu odzbrojení. Taková léčba šokem by však mohla také skončit jinak, odpověděl mu Donald.
Baloyne mezitím cítil, že Eeney na něj soustředil podezření, a tím započal onen definitivní rozpad rady, který se nepodařilo zadržet a zazáplatovat do konce trvání projektu. Eeney od té doby přestal předstírat, že je pouze pověřenec či pozorovatl Pentagonu, což se pak projevovalo růně, ale pro nás vždycky nepříjemným způsobem. A tak přepad nukleárních a balistických expertů armády, podobný operaci při obsazování terénu protivníka, který začal čtyřiadvacet hodin po tomto zasedání (jen stíhaček přiletělo jako sarančat), byl už v plném proudu, když Eeney o tomto kroku teprve telefonicky informoval Baloyneho. Ohlášený příjezd…
