IX/ návštěvy
Vrátil jsem se z nepodařeného nákupu jako náměsíčný. Sám nevím, jak jsem se ocitl ve svém pokoji, tolik jsem se snažil pochopit to, co se událo před obchodním domem. Neměl jsem nejmenší chuť sedět u stolu s Gramerem a všemi ostatními, a tak jsem snědl všechny sušenky ze zásuvky psacího stolu a zapil je kolnu. Už se stmívalo, když někdo zaklepal na dveře. Myslel jsem, že je to Hous, a otevřel jsem. Ve dveřích stál cizí muž v tmavých šatech a s plochou černou aktovkou v ruce. Nevím proč, ale připadal mi jako zaměstnanec pohřebního ústavu.
„Mohu dál?“ zeptal se. Mlčky jsem ucouvl. Nerozhlížel se a rovnou se posadil na židli, na které viselo mé pyžamo, položil si aktovku na kolena a vyndal z ní dost velké množství strojopisů, z kapsy vytáhl staromódní brýle, nasadil si je na nos a delší dobu na mě mlčky zíral. Vlasy měl skoro šedivé, ale obočí černé, obličej hubený se svěšenými koutky bezkrevných úst. Stál jsem u psacího stolu bez hnutí. Položil na stůl vizitku. Četl jsem: prof. dr. Allan Shapiro I. C. G. D. Adresa a číslo telefonu byly vytištěny tak drobounce, že jsem je nerozluštil, ale nechtěl jsem vzít vizitku do rukou. Zmocnila se mě lhostejná únava, trochu se podobající ospalosti.
„Jsem neurolog,“ řekl. „Dost známý.“
„Myslím, že jsem od vás něco četl…,“ zabručel jsem nejistě. „Callotomie, lateralizace mozkových funkcí…, že je to tak?“
„Ano. Jsem také poradcem Lunar Agency. To díky mně jste se mohl dosud chovat tak, jak jste chtěl. Byl jsem toho názoru, že v nynějším stavu je správné vás chránit, ale nic víc Ten pokus o útěk byl dětinský. Pochopte to, prosím vás. Stal jste se nositelem pokladu jehož cenu nelze vyčíslit. Geheimnisträger, jak říkají Němci. Každý váš pohyb byl ustavičně kontrolován, a to nejen agenturou. Do dnešního dne zmařila osm pokusů o váš únos, pane Tichý. Už když jste letěl do Austrálie, byl jste pozorován zvláštními satelity, a to nejen našimi. Celou svou autoritou jsem se stavěl proti požadavkům politiků, jimž agentura podléhá, abyste byl zatčen, zbaven svéprávnosti a tak dále. Jisté rady vašeho přítele nemají vůbec žádnou cenu. Je-li sázka dostatečně vysoká, zákon už nemá význam. Dokud žijete, všichni… všechny zainteresované strany jsou v patové situaci. To nemůže trvat dlouho. Pokud vás nezískají, zabijí vás.“
„Kdo?“ zeptal jsem se a upřel na něho pohled bez údivu. Pochopil jsem, že jeho návštěva potrvá déle, a tak jsem shodil z křesla několikero novin a knih a posadil se.
„To je jedno. Projevil jste – nejen podle mého názoru – dobrou vůli, vaše oficiální zpráva byla porovnána s tím, co jste sepsal tady a zakopal ve sklenici. Kromě toho disponuje agentura jako tertium comparationis všemi nahrávkami z řídícího střediska.“
„No a co?“ řekl jsem bez většího zájmu jen proto, že udělal pauzu.
„Částečně jste psal pravdu a částečně jste si musel vymýšlet. Nedělal jste to záměrně, věřil jste tomu, co bylo ve zprávě, i tomu, co jste napsal tady. Když nám v paměti vznikají mezery, každý normální člověk se je snaží zaplnit. Zcela bezděčně. Nevíme ostatně, zda se váš pravý mozek skutečně stal pokladnicí.“
„Co to má znamenat?“
„Že callotomie nemusela být náhodná.“
„Nýbrž?“
„Nýbrž že to mohl být manévr pro odvrácení pozornosti.“
„Čí manévr? Měsíce?“
„Je to docela možné.“
„Copak je to tak důležité?“ zeptal jsem se. „Agentura tam přece může vyslat další průzkumníky.“
„To samozřejmě může. Vy jste se vrátil před šesti týdny. Hned po stanovení diagnózy – tím myslím vaši callotomii – byli postupně vysláni tři další lidé ze zálohy.“
„A nepodařilo se jim to?“
„Podařilo se jim vrátit. Všem. Bohužel se jim to podařilo až příliš dobře.“
„Nerozumím vám.“
„Jejich zážitky neodpovídají vašim.“
„V žádném bodě?“
„Bude pro vás lepší, když nebudete znát podrobnosti.“
„A jestliže je znáte vy, mohou potkat nepříjemnosti i vás, pane profesore,“ řekl jsem s úsměvem. Filozoficky pokýval hlavou.
„Přirozeně. Mezi experty vznikla spousta hypotéz, které si navzájem odporují. Výsledky rozboru jsou p…
