Podpořte LD sdílením:
Ukázky
Má touho bláznivá, mé odříkání věčné...
Má touho bláznivá, mé odříkání věčné, má tichá radosti, mé hoře nekonečné, můj sladký osude, jenž ničíš teď mé dny – jak život líbezným, že milovat tě musím, jak život ukrutným, že láskou svou se dusím, a – jednou zašlápnu snad jako květ své sny! Nepřijde jednou den, snad za nejbližším rohem mně zmizíš navždycky a nedáš mi ni sbohem, bych nepochyboval, že bylo vše jen snem? Či všednost nějaká mi tvrdě připomene, že z jiných světů jsou mé zámky povětrné, že nemám báseň plést si s denním životem? Má básni poslední, to bude konec všemu, co v srdci zvonilo ke slunci vznešenému, co krvi dávalo ten její žár a lesk... Kéž zahřměl by pak svět již, rudý oblak stanul nad zkřehlým životem, bych ještě jednou vzplanul a na dlažbě dal zabít srdce svého stesk!
— 1 —
Kytičku jahod na rty přitiskla mi...
Kytičku jahod na rty přitiskla mi, voněla červnem, hřála pasekami. Ovoce koš mi do náruče dala. Kde jsi, má milá, kdes ty hrozny vzala? V čajových růžích ustlala mé hlavě, pod nimi srdce slyším naléhavě. V tom hlasu krve, co v tom všecko zpívá. Ó loutno cudná, loutno žádostivá. Ó loutno něžná, loutno umíněná... V mém náručí se rodí sladká žena.
— 2 —
Červnová noc
Do okna jsem se posadil celý, poněvadž noc je tak podivně krásná, jako tvé oči, volání tvoje, ty moje touho temná i jasná. Na lesích mlhy jsou, nad nimi měsíc, tajemně domky dědinou chodí, v dáli se leskne Sázavy stužka, po nebi láska beránky vodí. A vlažné ticho měkce se vzdouvá nadějí, snem, jež červen tu vznítil... Už dlouho jsem štěstí hebké a křehké tak blízko nepocítil.
— 3 —
Píseň
Kytičku jahod na rty přitiskla mi, voněla červnem, hřála pasekami. Ovoce koš mi do náruče dala. Kde jsi, má milá, kdes ty hrozny vzala? V čajových růžích ustlala mé hlavě, pod nimi srdce slyším naléhavě. V tom hlasu krve, co v tom všecko zpívá. Ó loutno cudná, loutno žádostivá. Ó loutno něžná, loutno umíněná... V mém náručí se rodí sladká žena.
— 4 —
Píseň trampova
Řekni mi, bílá obloho,
řekni mi, černá hlíno,
jaké nám v dálce, johoho,
jaké nám zraje víno?
Podzimní pohodou letím jen vlaštovkou,
možná, že na břehu klesnu,
možná, že zelený přístav svůj vysněný
uvidím toliko ve snu.
Napil jsem se tak hluboce,
sladkého napil se jedu,
Liki má, moře ovoce,
opilým korábem jedu.
Řekni mi, němá obloho,
řekni mi, sdílná země,
kdože ji poslal, johoho,
kdože ji poslal ke mně?
Po špičkách mimo šla, daleko nedošla,
než jsem ji v náruč svou lapil,
dlouho se zdráhala, bledla a váhala,
než jsem se z číše té napil.
A já se napil hluboce,
sladkého napil se jedu,
Liki má, moře ovoce,
opilým korábem jedu.
Řekni mi, chladná obloho,
řekni mi, horké pole,
cože nás čeká, johoho,
v prokletém zlatodole?
Zpívají žebráci, zpívají tuláci,
zpívají vězňové k mříži:
vězeň a žebrák jen stal jsem se pro svůj sen,
zpívám si k žalu a tíži:
Napil jsem se tak hluboce,
sladkého napil se jedu,
Liki má, moře ovoce,
opilým korábem jedu.
— 5 —
