Podpořte LD sdílením:
Anotace
Kniha, která vznikla v moravských lesích u Řečkovic a Bílovic, obráží Neumannův poměr k přírodě a jeho představu dokonale rozvinutého člověka.
Je básnickou oslavou přírody ve všech jejích ročních proměnách, zpěvem o životě, radosti a kráse, holdem živelnému smyslovému okouzlení, v němž se milenecká láska pojí s rozkoší z prostého bytí.
Neumannova sbírka z roku 1914 je rozsáhlým a jednotným cyklem přírodní lyriky situované v Bílovicích nad Svitavou a jejich okolí. Básně jsou seřazeny v časové posloupnosti, od září do dalšího podzimu.
Sbírka je ve srovnání s dřívějšími Neumannovými básněmi názorná a věcnější (názvy zvířat, rostlin...). Obrazy užívají celou paletu barev. Milostné básně jsou konkrétní, erotická láska přirozenou součást člověka.
Příroda není záminkou pro vytváření paralel mezi stavem duše a hmotným světem. Konkrétní záznamy jedinečných přírodních jevů. Básník usiluje spíše o jemné vystižení krajiny než o její personifikaci. Mnohé básně připomínají impresionistické obrazy.
Lyrický subjekt je podobný tehdejšímu Neumannovi - volný literát, který je rád, že unikl z městských kaváren, redakcí a městského životního stylu. Snaží se splynout s přírodním prostředím, které se mu otevřelo jako zdroj nečekaných prožitků a inspirace.
Básník sleduje chaotický chod města a požaduje věrnost zemi (vroucí citová vyznání). Je ve sporu s vládnoucími ideologiemi - především s křesťanstvím (Vstupní modlitba - parafráze Otčenáše, Jarní zvěstování - parafráze Zdrávasu).
Sbírka představovala Neumannovu básnickou obnovu - v krizových letech před ní dával přednost žurnalistice před poezií.
Karel Čapek napsal k prvnímu vydání sbírky předmluvu. Josef Čapek ji později ilustroval. Patřila ke čtenářsky nejoblíbenějším Neumannovým dílům.
Vybrané básně
Vstupní modlitba
Parafráze křesťanské modlitby "Otče náš..." Básník oslovuje zemi a chválí její krásu. Chce se podrobit její vůli, žít s ní ve shodě, tak jako ptáci, hmyz, rostliny a voda. O vezdejší chléb neprosí, ten si dobude sám, ale potřebuje sílu, která by zrušila života klamy a vyzdvihla jeho klady. Žádá odpuštění vin z nevědomosti a přirovnává lidi k dětem svedeným přeludem ze správné cesty. Naopak touží po uvedení do pokušení, které země nabízí. Báseň končí veršem: Ve jménu života i radosti i krásy.
Dubisko padlo
Pan kníže rozkázal vybudovat cestu lesem. Osm dělníků, kteří potřebují jíst, osm nepřátel vzalo sekery, pily a šli. Jako první padlo dubisko. Dělníky zasypalo listí z něj. Tráva byla zrosená, slunce svítilo a okolí hýřilo barvami. Kavka kroužila nad lesem. Po dubisku přijde na sta dalších, kameny padnou do řeky, hlína se udupe, hraboš uteče. Po bitevním děsu zbyly mrtvoly sosen a smrků.
Vločky jdou
Popis prvního sněhu. Šedivá obloha, nová přikrývka pro unavenou barvu země, řeka pohlcující všechny vločky. Bílé ticho a klid vanoucí z nebes. Spící krtek, ztrnulý hmyz, zvěř míří k zásypům. Jen lidé nepodlehli všeobecnému pokoji, stále se honí a štvou ve svém neustálém boji o život.
Jarní kvítí
Láskyplný výčet jarních květin (sedmikrásky, jaterníky, sasanky, petrklíče...), které básník dnem i nocí pozoruje a raduje se, když zaplní celou stráň. Chtěl by umět malovat, aby je mohl vypodobnit v jejich kráse. Tak jako japonský mistr rokoka ze sedmnáctého století - Korin Ogatta, jenž štětcem zpíval květinám chválu a dával jim za podklad drahé zlato. Kdyby své jarní milenky maloval básník, vyobrazil by je na prostším pozadí nebes s mraky.
V modřínech
Se srdcem unaveným přišel básník mezi zeleň modřínů. Tam ji zanechal i se střízlivou kázní mozku. Zavrtal se do stráně a toužil se tyčit pevně a svěže jako stromy okolo něj. Zapustit kořeny a zvednout zelené větve. Les mu rozuměl a postupně ho celého naplnil.
Improvisace
Ve čtyřech slokách mluví básník o tom, čím mu voní ruce. Mateřídouškou, protože ležel na zemi a poslouchal skřivana. Jahodami, jejichž prosluněnou krev si ještě nese na rukou i rtech. Borem, jak běžel lesem a chytal se stromů, až stanul nad domky dědiny. A milenkou, jež našel pod jabloní.
Epilog
Znovu přišel podzim a ve vzduchu vlhce voní seno. Vše je sklizeno a dokončeno. Lesy na stráních hoří barvami, které brzy odvane listopad. Srdce i mozek touží po spánku, k němuž se uloží stromy.
— 1 —
Ukázka
Jarní zvěstování
Tak dlouho čekali jsme rozechvěni touhou a chladem, který vál ze sněhů svítících, den žití chtěli jsme dát za sněženku pouhou, však blesky chladnými jen vysmál se nám sníh. Až náhle začlo tát a vzedmula se řeka, divadlo veliké pod lesy hrály kry; my zřeli s rozkoší, jak dole proud se vzteká, a připravovali své jarní mimikry. Však březen závistně nám nové poslal sněhy, sen sněženkových spoust nade vším rozestřel; tou bílou pohádkou, již z hebké utkal něhy, my šli jsme zmateni a v srdcích měli žel. *** Cos méně zřejmého než nádech neurčitý a jistějšího přec nad všechnu jistotu, v kraj spánkem znavený se sune s mdlými svity a klade první šlář na jeho nahotu. Již ptáku moudrému po milence se stýská, již roucho svatební má pěnkava i drozd; ze sterých hrdélek změť tónů ryzích tryská: za sedmi řekami spí chladná minulost. Však naší řeky proud již klesající zvolna ke ptačím písničkám svůj zpívá doprovod, jenž stoupá po stráních jak hudba sladkobolná, jak snění dívenky, jež v první klesla svod. *** Zdrávas, země, plná milosti, požehnaná jsi mezi světy, země, požehnaný plod života tvého, člověk!
— 2 —
Ukázky
Prolog
Nesmrtelnou hymnu slíbil jsem kdys lesům. Snadno přísahy se činí v líbánkách. Slíbil jsem ji stromům, zvěři, hmyzu, vřesům. Milovali jsme se v rozkošných snách. Nesplnil jsem slibu, nesplnil ho ani, když ta naše láska v štěstí uzrála. Já jen o tom našem věrném milování zpívám prosté rytmy lesů vazala. Také v jejich stínu střídá se let chvílí; tisíc bylo žalů, tisíc radostí: Žaly, moje žaly hymnu pohltily; mír a radost rády píseň pohostí. Z radosti a míru vzcházejí mé sloky, smutků překonaných bývá na nich pel... Unikl jsem z města mílovými kroky, k zdroji věčné něhy blah jsem odešel.
— 1 —
Vstupní modlitba
Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy jak žena kvetoucí pod zrádným závojem, buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy, přijď nám tvé království se všemi svými plesy, nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem. Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu, pokorné bylině i zpívající vodě, jež z drobných pramenů chce míti veleproud; tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu, abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout. Vezdejší chléb svůj si již dobudeme sami, když máme času dost na paláce a básně, na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely; však síly třeba nám, jež zrušila by klamy a hlucha k skuhrání klad žití zdvihla jasně i naše synovství nad zápor zbabělý. A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí, jichž dračí semeno do prostých srdcí sejí sluhové fantomů a blasfemických věr. Jsme děti svedené; jen bludičky nás vodí do bahen ohavných, že ve své beznaději ti, matko, klnem pak pro jih i pro sever. Však do pokušení nás uveď v každé chvíli, vše chceme okusit, čím tělo tvé nám kyne, kypící, milostné a širé tělo tvé! My žádostivost svou z tvých mocných ňader pili, tvá míza v poskoku se cévami nám řine, a lačných útrob tvých jsme květy žíznivé. Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě, a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod; v temnosvit života se pohrouží jak robě pro sladkou zralostí již pukající plod. Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy... Ve jménu života i radosti i krásy.
— 2 —
Stezka
Nahoře mezi lesy po vrších stezka se vine tišinou klidně dýšící, jako by neznala lidí; své dny tu naplní každý květ a spokojeně hyne, jen skrytými zákony, zdá se, že se tu všecko řídí. Hned jasnou dubinou starou, hned temně přísným borem se vine po boku stráně vypouklé do údolí; tu zalita sluncem stoupá uprostřed květů horem, tam spadá hluboko do žlebu ve stín jaksi holý. Tak dvakrát, třikrát, čtyřikrát nahoru dolů se stáčí. Je měkká uprostřed bylin, hmyz nad ní zpívá a krouží, je schůdná na svahu dubiny, kde srnčí po mechu kráčí a žluté, hnědé, šedivé houby v zeleň se hrouží. A náhle je kamenitá a pod balvany se ztrácí, či lišejníkem zarostlý kmen padl na ni skosen; však znovu se vine měkká, kde v zem se jehličí vrací a šťavel rozesel srdéčka v kořání hnědých sosen. K dědině ještě daleko, zvěř pokojně se dívá; proud vůní, barev, hořkostí a zcela jemných zvuků tu stále vane samotou, jež nesmírně je živá: V jediné písni mízy šum se druží k srdce tluku.
— 3 —
Listopad mezi buky
Všechny jizvy strání se již obnažily zvětralé a šedé, mechem skvrnité. Suchá voda větru šumí steskem lesů, po vrších je slunce měkce rozlité. Slunce milosrdné, jež by chtělo hřáti stromů vrcholky již polobezlisté... chladný den má vůni hrdé rezignace, barvy rozkladu a lesky zlatisté. Bloudím žleby mezi bukovými lesy. Ještě mají stromy trochu zeleně, vydechující do spleti kmenů choře lehce fialovou páru jeseně. Bloudím tiše s křídly klidně složenými, zhnědlé zlato buků šustí pod nohou, na dně žlebu ručej zvoní ledovitě, ptáci - touho! - ptáci zpívat nemohou... Stojím v klíně kopců; harmonií stesků sladce dýše píseň listopadová. A mne mrzí jedno: v černém haveloku že tu stojím jako skvrna surová. Raději byl bych faunem chlupatým a hnědým, v hnědých proudech listí sotva zřejmý bod: na bukový pařez s píšťalkou bych used listům padajícím hráti doprovod.
— 4 —
Doma
Mlhy jsou v kotlinách a bez lesků sivé je nebe; vejde-li člověk do lesů, hlavu zadumán svěsí. Po rusých temenech vrchů zavřených v sebe na šedých šlářích ticho zkřehlými pluje lesy. Datel jen odklepává hubený den svůj a těká po sosnách fialových. Sýkora v habří pískne. Melancholická radost a barev dřímota měkká pod nebem uzavřeným k zemi přátelsky tiskne. V teplém tak hnízdě ptáku dobře a veselo bývá, hledí-li mřežovím větví z rodného stromu... Obloha má ovšem slunce, ale je nepravdivá. K zemi se navracíš. I když je chudá. Domů.
— 5 —
Zimní noc
To není země, to je sen, jejž bledý měsíc vykouzlil pod zastíněnou oblohou na vlnách sametových chvil. To není země, to je div, nesmírná hudba bílých cest, jež pro své tiché jiskření do hlubin strhly světlo hvězd. To není země, to je zjev, jenž vyplul z nekonečnosti. Já, blázen, bloud a cizinec, jdu směšný mraznou věčností.
— 6 —
Stesk na konci léta
Je blankyt hluboký a oblaka jsou nízko jak lodí pokojné a bílé plachtoví; vzduch zvolna zhasíná, je večer zcela blízko, na stráních poslední den zmírá srpnový. Klid hledá babočka a rozbitá má křídla - i cesta za květy a sluncem poraní -; předtucha žlutí jest už v zeleni, jež stydla, se šerem vystoupí mlh smutné dýmání. Pojď, svatý večere, a obejmi mě rychle, přitiskni k zeleni těch zchladlých polštářů, je naše údolí zas opojné a ztichlé, neb rázem uprchl dav tučných kramářů. Pojď, svatý večere, a obejmi mě chladem, mé srdce chvěje se a těká zmučeno a divně zmateno - zda sytostí či hladem?- chce sladkou moudrostí být upokojeno. Já, zdá se, člověku jsem příliš důvěřoval. Teď vzpíná za Městem své ruce bláhové: jsem příliš chudý pes, bych život ozlacoval, jsem příliš lidský rek pro snění nachové... Jen země nádhera, jež zákon svůj má v sobě a žádnou iluzí se nedá poplésti, mně ňadra nabízí v jich proměnlivé zdobě: s ní možno smuten být, nemožno nekvésti.
— 7 —
Improvizace
Mateřídouškou ruce mi voní; ležel jsem na zemi, naslouchal skřivanu, zda je to pták, či zda srdce to zvoní mně po ránu. Procitlá země, nadechlý sen, slibovala mi rozkošný den. A jahodami ruce mi voní, mám krev jejich na rukou, na retech. Přišel jsem do seče, plazil se po ní, na slunci poledním vřel její dech; padl jsem hluboko do trávy v den jásavý. A borem ruce mi voní. Po stráni dolů běžel jsem bořinou, kmenů se chytal, těchže jak loni, sklouzal jsem, klopýtal za srnčí rodinou. Opilý lesy, divoký, nevinný stanul jsem nad domky dědiny. A ještě něčím ruce mi voní: Svou milenku našel jsem pod jabloní.
— 8 —
Září
Ty sladký září! Jak je modré nebe nad těmi vrchy, kde se barvy rodí! Jdu zmaten vzduchem, jenž je plný tebe, a chtěl bych plouti povětrnou lodí. Tak zcela nízko nad lesy, jež mění svou píseň zelení na píseň žlutí, a v slunci tiše oddati se snění o novém jaru, novém zahynutí. I tak je dobře však na zemi něhy, jež dovede tak krásně umírati na chvíli, požár uhašený sněhy, by znovu vzplála s jarem, jež se vrátí. Již v lesích strání měď a zlato hoří, koňadra u cest nepokojně hvízdá v klid, jenž se snáší ze sivého boří a v němž svou radost poslední teď hmyz dá. Motýla zdvíhám létem znaveného a zas ho pouštím na poslední květy; ještě se těšit budem ze dne svého, já, cikády a ptáci, zvěř a květy... Proč prchají však světle hnědé srny? Můj krok přec tišší nemůže už býti. Jsem tulák trochu rozedraný trny a teplo zvířat chtěl bych pocítiti!
— 9 —
Jarní zvěstování
Tak dlouho čekali jsem rozechvěni touhou a chladem, který vál ze sněhů svítících, den žití chtěli jsme dát za sněženku pouhou, však blesky chladnými jen vysmál se nám sníh. Až náhle začlo tát a vzedmula se řeka, divadlo veliké pod lesy hrály kry; my zřeli s rozkoší, jak dole proud se vzteká, a připravovali své jarní mimikry. Však březen závistně nám nové poslal sněhy, sen sněženkových spoust nade vším rozestřel: tou bílou pohádkou, již z hebké utkal něhy, my šli jsme zmateni a v srdcích měli žel. A neupřímný květ co jitro sněžil venku, by slunci vzdoroval, jež přišlo k poledni; kůl každý v plotě sníh měl skvělou za čelenku; však my jen čekali na sněhy poslední. Tak dlouho čekali jsem touhou rozechvěni. Dnes ... atmosféra jest jak brána dokořán ve svěžest, modro, jas a jitřní kuropění, dnes první sladký vznět byl země lůnu dán. Zdrávas, země, plná milosti, požehnána jsi mezi světy, země, požehnaný plod života tvého, člověk! Cos méně zřejmého než nádech neurčitý a jistějšího přec nad všechnu jistotu, v kraj spánkem znavený se usne s mdlými svity a klade první šlář na jeho nahotu. Již ptáku moudrému po milence se stýská, již roucho svatební má pěnkava i drozd; ze sterých hrdélek změť tónů ryzích tryská: za sedmi řekami spí chladná minulost. Však naší řeky proud již klesající zvolna ke ptačím písničkám svůj zpívá doprovod, jenž stoupá po stráních jak hudba sladkobolná, jak snění dívenky, jež v první klesla svod. Ve skrytých poupatech se rodí cudné tvary, proud barev mladistvých již čeká v pupenech; by v tělech roznítil nám sladce tajné žáry, na každé haluzi se jitří vonný dech. To dekor slavnostní se pro dny snubní staví, pro hříčky milostné se stelou koberce ... Jak lačné kalichy své vztyčujeme hlavy a vůně omamná nám stoupá ze srdce. Zdrávas, země, plná milosti, požehnána jsi mezi světy, země, požehnaný plod života tvého, člověk!
— 10 —
Maková kytice
Na lukách dole řinčely kosy, nahoře v polích perlami rosy pomalu brodil jsem se jak zvěř; z ranního navracel jsem se lovu, ze všech stran kynul mi pod nebem z kovu kvetoucí šípkový keř a keř. Ale já mimo šel a jen jsem stanul všude, kde rudější makový planul dnes ráno rozvitý květ. Pole a pole mou skládala kytku, smělou a veselou, zářící kytku, na kterou hleděl celý svět. V dědině teprv se probouzeli. Jen dělníci jdoucí do práce zřeli po očku na kytku červenou. V kalném tom šedivém dnešním ránu do květovaného dal jsem ji džbánu, na okno postavil – barvu svou. Zpívá a jásá. Pomoci nelze křesťance Marii, židovce Elze, každý ji polibí pohledem. Sedláci, měšťáci, profesoři líbají kytku. A kytka hoří drzým a pohanským plamenem.
— 11 —
Poledne v seči
Mám plná ústa pryskyřic a myslím, že utonu dnes v zeleně proudech dychtivých, jež se všech stran se řítí. Je poledne. Ležím u seče. Do vlažné trávy jsem kles. Po tichých deštích májových vzduch hoří, chvěje se, svítí. A já tu ležím pokořen života bláznivým dnem, jenž tryská, šílí, zpívá, žhne, var pudů, hladů, žízní; jsem zmámen vzruchem instinktů a tvarů prchavým snem, jež od země tíhnou za sluncem a synteticky vyzní. Mám plná ústa pryskyřic a barev plničký zrak; šum promíšených pohybů jak moře v sluch mi hučí: já ležím na dně, trosečník, jenž opustil svůj vrak a život pod hladinou teď se milovati učí.
— 12 —
V modřínech
V květnovou zeleň modřínů, ve smaragdovou lázeň hodil jsem srdce únavu a mozku střízlivou kázeň. Dostal jsem ukrutnou, divou chuť celý se ponořit do ní; ne jako člověk, jak strom se chvět pod cvalem větrných koní. Tak zatraceně býti nah! Tak moudrý, pevný, svěží! Tak samozřejmě přijímat měnlivý život, jenž běží! Celý jsem vtiskl se do stráně, jí sestoupil jsem až ke dnu, čekal, až zapustím kořeny a větve zelené zvednu. Modřínů vlající chocholy nad hlavou šuměly mi, les v nitro vcházel mi pomalu a všemi smysly mými.
— 13 —
