Kapitola druhá
PROTI ENTROPICKÉMU SPÁDU
Když se probudil, byla pryč. Ležel hezky dlouho, díval se na střechu stanu a divil se, jakou má o Ann starost. Potřeboval společnost, přestože se s ní nikdy necítil úplně dobře; potřeboval ženu, přestože s žádnou nebyl nikdy úplně šťasten. Chtěl si povídat, i když věděl, že hovořit znamená většinou jen přiznat, že si nerozumíte.
Umyl se, oblékl a vylezl ven. Po Ann nebylo ani stopy. Jenže na duševních cestách za sebou samozřejmě nikdo nezanechával stopy, takže svěží vegetace nikde nebyla pošlapána, ač jí Bush mockrát prošel, když chodil hlídat ploutvolaločné ryby.
Slunce svítilo. Jeho veliká neúnavná pec rozlévala teplo po světě, v němž se ložiska uhlí musela teprve vytvořit jako památka na doby, kdy slunce hořelo nejvíc. Bushe rozbolela hlava.
Chvíli tam stál a drbal se, divil se, proč ho hlava bolí: způsobilo to vzrušení předchozího dne nebo neúprosný tlak planých věků? Určitě to druhé. Prý by nikdo nemohl opravdu žít v těchto liduprázdných staletích; on, TERSHERS a ostatní sem přicestovali, ale jejich vztah ke skutečnému devonu byl pouze experimentální. Člověk dobyl plynoucí čas; přinejmenším ho dobyli ti vzdělanci z Wenlockova ústavu – ale protože uplývající čas znamenal pro homo sapiens jen mžik, vesmír zůstal tím úspěchem nedotčen.
„Budeš dělat moje seskupení?“
Bush se otočil. Nad ním, o několik stop dál, stála ta dívka. Protože se změnily dimenze mezi nimi a světem zbaveným světla, zdála se temná a přízračná. Sotva viděl její tvář; duševní cestování je oba, dokonce i navzájem, změnilo na zjevení.
„Myslel jsem, že ses vrátila ke svým přátelům.“
Ann k němu sestoupila. Bezstarostně pohupovala chrličem. S rozepnutou blůzou a neučesanými vlasy vypadala víc než včera jako tulačka. Ohmatala mu svaly a řekla: „Doufal jsi, že jsem odešla, nebo ses toho bál?“
Zamračil se na ni a snažil se rozluštit, jaká opravdu je. Lidské vztahy ho vyčerpaly; snad právě proto se tu tak dlouho potloukal, v marnosti času, který už vypršel.
„Nemohu tě pochopit. Bez urážky. Je to jako dívat se přes dvě vrstvy skla. Nikdo nikdy není skutečně tím, čím se zdá.“
Přestala se na něj dívat přísně a prohlížela si ho téměř soucitně: „Co tě nervuje, miláčku? Něco tajemného, že?“
Zdálo se, že její účast otevřela ránu: „Nemohl jsem ti to začít vypravovat. Mám to v hlavě tak zamotané. Je to všechno zmatek.“
„Povídej, když ti to pomůže. Pochopila jsem všechny devoňany na světě.“
Zavrtěl hlavou. „Co řekla včera tvá přítelkyně Josie? Ze by to měl být spíš konec světa než začátek. Pravděpodobně bych se z toho vymotal, kdyby se to stalo, kdybych mohl začít žít znovu.“
Ann se zasmála: „Zpátky do lůna, ne?“
Uvědomil si, že se necítí dobře. To by se muselo ohlásit ústavu; v těch prokletých, mlčenlivých bludištích by člověk mohl přijít o rozum. Nemohl Ann odpovědět, ani vzít její vzpurný návrh na vědomí. Těžce oddychoval, přešel ke stanu a zatáhl za provázek, aby z něj vypustil vzduch. Stan se zhroutil v sérii otřesů; nikdy ten proces nesledoval, ale teď mu jej jakýsi vnitřní hlas vyložil tak, že ho připodobnil ke zklamanému lůnu, z něhož se šťastnému dítěti podařilo úspěšně uniknout.
Klidně složil stan a odložil jej. Zatímco dívka stála a sledovala ho, vytáhl příděly a připravil jednoduchou snídani. Duševní cestovatelé nosili základní potravinové vybavení, nanejvýš úsporné a snadné na úpravu. Několikrát doplnil zásoby od jiných cestovatelů, kteří, se vynořovali a vraceli se do současnosti dříve, protože nemohli snášet ticho, a od přítele, jenž měl v juře malý obchod.
Když se z pánve s hovězím výtažkem začalo kouřit, pozvedl zrak, až se setkal s dívčiným, a znovu na ni promluvil.
„Chceš se ke mně přidat, než zmizíš?“
„Když se mě ptáš tak laskavě.“ Sedla si vedle něho, rozvalila se, roztáhla nohy a usmála se na něj – vděčná dokonce i za mou mizernou společnost, pomyslel si Bush.
„Nechtěla jsem tě rozrušit, Bushi. Jsi stejně přecitlivělý jako Stein.“
„Kdo je Stein?“
„Starý chlapík – v té partě. Víš – t…