Kapitola sedmá
ČETA
Náklaďák Bushe dovezl do výcvikového střediska v 10.30 dopoledne. Sebrali mu civilní šaty a nahradili je hrubou khaki uniformou. Hlavu mu oholili; protáhli jej studenou desinfekční lázní; očkovali ho proti tyfu, choleře, tetanu a neštovicím; prověřili, zda netrpí nějakou pohlavní chorobou, zaznamenali si typ jeho hlasu a sítnice a také otisky prstů; a pak nastoupil do polní kuchyně, kde dostal špatně uvařené jídlo.
Vlastní kurs začal přesně ve 13.00 hodin a od té chvíle pokračoval bez přestávky až do konce měsíce.
Bush byl zařazen do desáté čety k seržantu Pondovi. Pond od svých mužů vyžadoval řadu obtížných nebo nemožných úkolů. Museli se naučit pochodovat a dokonce běhat stejným krokem, museli se naučit plnit rozkazy vydané čtvrt míle daleko lidským hlasem, byloli takové označení přiměřené pro zvuky, které Pond vyrážel tím nejchraplavějším a nejodpornějším hulákáním. Museli se naučit lézt na cihlové zdi a padat z oken ve vyšších poschodích; museli se naučit šplhat po provazech a brodit se stojatými kalužemi; museli se naučit, jak vykopat nesmyslně hlubokou jámu a uškrtit své kamarády; střílet a bodat a nadávat a potit se a jíst odpadky a spát jako bez života. Nutno předeslat, že jízlivá část jeho rozumu stála stranou, sledovala jeho činnost a bavila se. Občas se předváděla a říkávala: „Cílem tohoto cvičení je udělat z tebe méně jedince a více stroj na provádění příkazů. Jestliže přejdeš ten provazový most a nespadneš dolů na skály, budeš méně člověkem, než dokud ses o to nepokusil. Zhltni ten kousek tulení paštiky a budeš ještě méně umělcem, než jsi byl včera.“ Ale jízlivá část Bushova rozumu byla brzy umrtvena stálou nesmyslnou činností. Byl příliš unaven a otupen, aby mohl kritizovat, a hrubý řev Pondova hlasu vytlačil šepot jeho inteligence.
Nicméně byl dostatečně ostražitý, aby dával pozor, co dělají někteří další nováčci. Většina z nich, velká většina se podřizovala a trpěla jako on, vzdala se vlastního já, protože tak se to dalo lépe vydržet. Byly tam ovšem i dvě malé menšiny; jednu tvořili ti nešťastníci, kteří se neuměli vzdát svého vlastního já. Na nástup přicházeli pozdě a v zaprášených botách; nedokázali pozřít jídlo; točili se doleva, když se ostatní otočili doprava; napůl se utopili v rybnících pokrytých pěnou; někdy v noci namísto spánku plakali.
Další malá menšina sama sebe nazývala „TRIPESHOP TROOPERS“. To byli ti, kteří se vyžívali v Pondových urážkách, kteří se těšili na ponížení na nádvoří kasáren, kteří byli zrozeni k probodávání figurín z pilin. Ve volném čase nezřízeně pili, bili příslušníky druhé menšiny, nečekaně zvraceli na podlahu, podlézali Pondovi a vůbec se chovali jako hrdinové.
Ti také četě dávali charakter a ducha a Bush se později ptal sám sebe, zda by byl kursem prošel bez touhy dokázat si, že je stejně dobrý a silný jako oni.
Snažil se ze všech sil, předstihl zbytek kursu, až na střelbu, kde četa ve větrném prostředí promarnila každé pondělní a čtvrteční dopoledne. Tady se naučili střílet ze světelných pistolí, které se později mohly (či spíše nemohly) stát předepsanou součástí jejich výzbroje. Světelné pistole vystřelovaly pulzující paprsky koherentního světla, které v člověku na půl míle propálily úhlednou malou černou díru. Ale nebyla to ani tak schopnost zbraně zabíjet, jako její umělecká stránka, co Bushe přitahovalo. Ta štíhlá kovová hlaveň pracovala se základní potřebou každého malíře, světlem: usměrňovala a uspořádávala ho; rubínový laser, který obsahovala, vychrlil světlo během tisíciny vteřiny a vyslal ho v rovnoběžných jednobarevných paprscích k cíli. Když Bush pálil do středu svého terče, cítil, že se oddává jediné umělecké činnosti, která člověku v době nouze zůstala.
Mezi vším tím pochodováním, honěním se a předstíraným bojem, jemuž byla desátá četa vystavena, se pořádaly přednášky na různá témata. Četa pak seděla v lavicích v blaženém přechodném klidu a Bush toho občas využil k tomu, aby se zamyslel nad cílem kursu.
Zřetelně byl narychlo …
