Kapitola šestá
HODINOVÁ ANALOGIE
Když procházel kolem ztrouchnivělých pahýlů stromů a kolem zdi, pod níž ležel násilník se svou obětí, začínalo pršet. Stoupal po schodech a zjistil, že otec zamkl dveře. Až po dlouhém křiku, zvonění a klepání na dopisní schránku ho přesvědčil, aby sešel dolů a otevřel.
Otec vypil většinu zbylé whisky. Toho večera za Bushovu doplacenou mzdu koupili další a celou noc i příští den byli opilí. Opilství spolehlivě nahradilo přátelství, které nemohli mezi sebou stvrdit. A také pomohlo vymazat hrůzu z Bushovy mysli.
Příštího dne, ve čtvrtek, vzal James Bush syna podívat se k matčinu hrobu. Oba byli střízliví a vážní, potřebovali jistou dávku melancholie. Hřbitov byl starý a zpustlý, zřízený na tak strmém a větrném kopci, že tráva rostla jen na jedné straně mohyly. Nezdálo se, že na takovém místě může ležet Elizabeth Lavinia, milovaná žena Jamese Bushe. Bush poprvé uvažoval, jak se cítila uvnitř domu toho dne, kdy on byl zavřený na zahradě. Teď byla ona navěky uzavřená, její duše vyvržená na strmější a delší pobřeží než jakékoliv pobřeží známé v dějinách Země.
„Její rodiče byli katolíci. A ona se veškeré víry vzdala, když jí bylo šest.“
Šest? Zdálo se podivné, aby se v šesti letech člověk vzdal jakékoli víry; otec by mohl stejně dobře říci „v šest ráno“.
„Když jí bylo šest, stalo se něco, co ji přesvědčilo, že žádný Bůh není. Nikdy mi neřekla, co to bylo.“
Bush neřekl nic.
Od chvíle, kdy se vrátil z rozhovoru s Franklinem, se otec tématu náboženství vyhýbal. Teď znovu zavrávoral na pokraji; ten okamžik měl odporný účinek. Jak vydechoval, začal Bush protivně pískat, aby tak zmařil otcovu výhodu. Dokonce i myšlenka na náboženství ho popudila.
Nevěřil příběhu o matce, jak v šesti letech ztratila víru nebo co to bylo. Kdyby se byla taková věc stala, často by o tom slýchal od obou rodičů; nebyli z těch, kdo své strasti skrývají.
„Tak si myslím, že bude lepší se vrátit, tati.“ Zašoupal nohama. James Bush se nepohnul. Stál a hleděl na hrob své ženy, nepřítomně se drbal na zadku. Bush ho pozoroval a viděl, že otec nasadil jeden ze svých svatouškovských výrazů, po němž následovalo cosi trochu upřímnějšího, snad úplně prázdný pocit zmatení z toho, že se tak jako tak očekávalo, jak on, Teď, zbyták lidstva a celá spousta zmítajících se živočichů naloží se životem. Bushovi se zdál být děsivější než výraz předcházející; byl si dostatečně vědom, odkud se bere jeho vyčerpávající sebezkoumání. Doufal, že roky, kdy otec koketoval s vírou, už dávno pominuly; jejich vzkříšení by teď nepřišlo vhod.
„Vypadá to, že bude pršet.“
„Jenom nevěděla, kde se s Bohem shodovala. Ale chtěla být pohřbena tady. ‚Náš rozum má své vlastní bytí,‘ jak praví básník Skellet.“
„Můžeme jet zpátky autobusem?“
„Ano. Byl bys překvapen – v dnešní době se nedá za žádnou cenu sehnat náhrobní kámen. Vidíš tenhle? Sám jsem ho udělal. Jak se ti líbí, Tede? Vyztužený beton, a než ztuhl, napsal jsem epitaf.“
„Velmi dovedné.“
„Nemyslíš, že tam mělo být jen ‚E. Lavinia‘? Nikdy neužívala ‚Elizabeth‘.“
„Je to pěkné, jak to je, tati.“
„Měl jsem z toho radost.“
„Ano.“
„Je mi líto, žes tu vůbec nebyl. Bez tebe se nezdálo, že to je to pravé.“
Tak skončil její život, nejen pod mohylou, kterou už z jedné strany začal rozrušovat pramínek vody, tekoucí z kopce dolů, ale výměnou nepodstatných poznámek mezi jejím manželem a synem. Když si to Bush uvědomil, pocítil přesvědčení, že ani jeden sem už znovu nepřijde. Marnost, kterou lidé mohou snést, je omezená.
„Ale není to všechno zatraceně zbytečné?“ řekl. „Kdo vlastně byla? Nevím, a pochybuji, že ty to víš. Měl její život nějaký smysl? Když jí bylo šest? Jeli ta pohádka pravdivá, pak zbytek života prožila po jeho završení a byla by udělala lépe, kdyby své dny žila pozpátku, vyléčila by si rakovinu, pak stále mládla a nakonec nabyla své dětské víry.“
Zarazil se na hranici hrůzy a vydali se na zpáteční cestu.
Otec řekl: „Když jsme se vzali, nikdy jsme se na takové věci neptali.“
„Promi…
