NEBE ZŮSTALO I NA VELKÝ PÁTEK zataženo dlouhými šedivými závoji; ale vzduch byl vlahý a klidný. Na ulicích bylo vidět květiny, narcisy, fialy. Petr jich několik koupil a Lucie je nesla. Šli po tichém Zlatnickém nábřeží a prošli kolem čisté Matky boží. Půvab starého města zalitého tlumeným světlem obklopoval je svou velebnou lahodou. Na náměstí svatého Gervasia se před nimi rozlétl houf holubů. Dívali se za nimi, jak poletují kolem chrámového průčelí; jeden z nich usedl na hlavu kamenné sochy. Nahoře na průčelních schodech, když se již chystali vkročit do chrámu, Lucie se obrátila a spatřila ve vzdálenosti několika kroků mezi scházejícími se věřícími asi dvanáctiletou rusovlasou dívenku; opírala se, obě ruce majíc zdviženy nad hlavu, o průčelí a pohlížela na ni. Měla jemnou, poněkud archaickou tvářičku středověké sošky, s úsměvem záhadným, roztomilým, produševnělým a něžným. Také Lucie se na ni usmála a ukázala ji Petrovi. Ale dívenčin pohled se vznesl nad ni a náhle se zděsil. A děvčátko, zakryvši si tvář dlaněmi, zmizelo.
„Co se jí stalo?" zeptala se Lucie.
Ale Petr se nedíval.
Vešli. Nad hlavami jim vrkal holub. Poslední zvuk zvenčí. Pařížský ruch pohasl. Širé nebe zmizelo. Velebné tóny varhan, mohutné klenby, kamenná a zvuková opona, to všechno je oddělilo od světa.
Zastavili se v postranní lodi, vlevo od vchodu mezi druhou a třetí kapli. Usedli na schody ukryté před pohledy ostatních lidí a schoulili se k sobě ve výklenku pilíře. Seděli zády ke kruchtě, a když zdvihli oči, viděli horní část oltáře, kříž a barevná okna v poboční kapli. Krásné staré písně plakaly svým zbožným smutkem. Petr a Lucie, dva mladí pohané, drželi se za ruku před tím velikým Přítelem v truchlícím kostele. A oba zároveň šeptali:
„Veliký Příteli, před tebou se s ním, před tebou se s ní snoubím. Spoj nás! Vidíš naše srdce."
A jejich prsty zůstaly spojeny, vpleteny do sebe jako proutky v košíku. Byli jediným tělem a tím tělem probíhaly vzrušené vlny tónů. Oddali se snění, jako by leželi v témž loži.
Lucie v duchu uviděla zase tu rusovlasou holčičku. A najednou se jí zazdálo, že ji už v…
Romain Rolland
J. Poustevník –
Petr potká Lucii úplně náhodou. Během bombardování Paříže v lednu 1918 oba před náletem utečou na stanici podzemní dráhy. Někdy i nenápadný pohled a dotyk v bezejmenném davu mohou být začátkem velké lásky, která dokáže rozkvést i uprostřed nejšílenějšího válečného běsnění. Kniha plná romantiky na pozadí doby krajně neromantické, plná lásky, ale i bolesti, nádherné čtení. Dnešní mladší generace ji možná tolik nedocení, ale je to škoda.
Lucie Brzobohatá –
Nádherná dojemná kniha o pravé lásce. Nejkrásnější na ní je samotný konec. Smutný, ale svým způsobem krásný.
Káťa Křížová –
Kvůli maturitě jsem se k této knížce po cca 5 letech vrátila a musím říct, že jsem si ji užila mnohem více.