Petr a Lucie

TAK SE DOČKALI SOBOTY PŘED Květnou nedělí. Vídali se denně po celé hodiny; a už se ani nesnažili skrývat. Nebyli již povinni vydávat světu počet ze svých skutků. Byli s ním spojeni vlákny tak tenkými, tak blízkými přetržení! — Přede dvěma dny se začala veliká německá ofensiva. Vlna útoku se valila v šíři téměř sta kilometrů. Městem zachvívala ustavičná vzrušení: výbuch v Courneuve poděsil Paříž jako zemětřesení; ustavičné poplachy stále burcovaly ze spánku a rozjitřovaly nervy. A zrovna toho sobotního rána se po rozčilené noci každý, komu se podařilo zdřímnout teprve velmi pozdě, probouzel za dunění tajemného děla, ukrytého kdesi v dálce a tápavě rozsévajícího smrt až odkudsi od Sommy, takže to vypadalo jakoby odněkud z jiného světa. Při prvních ranách, považovaných za bomby z vrátivších se německých letadel, lidé se poslušně uchýlili do sklepů; ale trvalé nebezpečí se stává zvykem a život se mu přizpůsobuje; ba nalézá v něm téměř půvab, když nebezpečí není příliš veliké a hrozí všem. Bylo ostatně příliš krásně, takže bylo hříchem pohřbívat se za živa v podzemních úkrytech. A tak před polednem všichni pařížští obyvatelé byli venku; a ulice, parky a kavárenské terasy měly za tohoto zářivého a horkého odpoledne sváteční vzhled.

Právě toto odpoledne si Petr a Lucie zvolili pro výlet do chavilských lesů, daleko od lidí. Žili již deset dní v zaníceném klidu: hluboký mír v srdcích a nervy rozechvěné. Je to pocit, jako byste byli na ostrůvku, kolem něhož zběsile krouží proud vody, zmocňuje se vás zraková i sluchová závrať. Ale sklopíte-li víčka, a přitisknete-li ruce na uši, a když závora na dveřích je zastrčena, najednou se v nitru rozhostí ticho, oslnivé ticho, nehybný letní den; a v něm Radost neviditelná jako skrytý pták zpívá svou píseň, plynnou a svěží jako potůček. Ó radosti, kouzelný pěvče, švitořivá písni štěstí! Dobře vím, že stačí malá štěrbinka mezi víčky nebo aby prst přestal chvilku tlačit na ucho, a hned zase spatřím pěnu a uslyším hukot proudu. Stavidlo příliš slabé! A vědomí, že přehrada je tak slabá, ještě více rozněcuje Radost, protože vím, že je ohrožena. I naprostý klid a mlčení mají výraz vášnivý...

Když přišli do lesa, drželi se za ruku. První jarní dni jsou mladé víno, jež stoupá k hlavě. Mladé slunce opájí čistou šťávou ze své révy. Lesy, ještě holé, jsou zaplaveny světlem; a modré oko nebes proniká mezi bezlistými větvemi a okouzluje a uspává rozum... Téměř ani mluvit se neodvažovali. Jazyk se vzpíral dokončit začatou větu. Nohy byly malátné a kráčely jenom s nechutí. Potáceli se pod sluncem a tichem lesů. Země je lákala. Položit se na cestu! Nechat se unášet na obvodě velikého kola světů...

Vylezli na svah u cesty, vešli hlouběji do mlází a lehli si vedle sebe na suché listí, z něhož se prodíraly fialky.

První ptačí písně a vzdálené dunění děla se mísily do hlasů vesnických zvonů, ohlašujících zítřejší svátek. Zářivý vzduch se chvěl nadějí, vírou, láskou, smrtí. Třebaže byli tak sami, mluvili tiše. Srdce měli stísn…