Petr a Lucie

ŠEL PO SEINSKÉM NÁBŘEŽÍ KOLEM Institutu a roztržitě nahlížel do knih u stánku jednoho z mála pouličních antikvářů, kteří ještě zůstali věrni tradičnímu místu. Stál zrovna dole u schodů z mostu Umění. Když zdvihl oči, spatřil tu, kterou očekával. Skicák majíc pod paží, sestupovala po schodech jako laňka. Nerozmýšlel se ani zlomek vteřiny; rozběhl se naproti ní, a zatím co vystupoval k ní, sestupující, jejich pohledy po prvé spočinuly na sobě a vešly. A když přišel před ni, zastavil se a začervenal se. A ona, když ho viděla, jak se červená, překvapením se začervenala také. Dříve než popadl dech, laňka již odcupitala. Když se mu síly vrátily tak, že se mohl obrátit, její sukně již mizela v zatáčce podloubí, jež ústí do Seinské ulice. Nepokusil se běžet za ní.

Opíraje se o mostní roubení, viděl její pohled v plynoucí řece. Jeho srdce mělo na nějaký čas novou pastvu... (Ó drazí pošetilí jinoši!)

Za týden potom bloumal Lucemburskou zahradou, zalitou zlatou lahodou slunce. V tom truchlivém roce tak zářivý únor! Snil při otevřených očích a nevěděl již přesně, zdali sní to, co vidí, nebo zda vidí to, co sní; v jakési žíznivé roztouženosti, jsa v nitru snad šťasten, snad nešťasten, zamilován a napojen láskou stejně jako sluncem, usmíval se, když tak kráčel s roztěkanýma očima, a rty se mu pohybovaly, aniž o tom věděl, a říkaly něžná, nijak spolu nesouvisící slůvka, jakoby nějakou píseň. Šel s pohledem sklopeným k zemi; a najednou, jako když kolem vás prolétne holub, měl dojem, že kolem něho prolétl úsměv. Obrátil se a spatřil, že zrovna prošel kolem ní. A právě v té chvíli také ona obrátila v chůzi hlavu a s úsměvem se na něho podívala. A tu již neváhal a s rukama téměř vztaženýma spěchal k ní s nadšením tak mladickým a čistým, že na něho prostomyslně počkala. Ani se neomluvil. Necítili ani nejmenší rozpaky. Zdálo se jim, že prostě pokračují v započatém rozhovoru.

„Vy se mi smějete," řekl; „a máte pravdu."

„Nesměji se vám." (Měla hlas stejně jako krok živý a pružný.) „Vy sám jste se smál; já jsem se usmála, až když jsem vás tak viděla."

„A já jsem se opravdu smál?"

„Vždyť ještě teď se usmíváte!"

„Teď již vím proč."

Nezeptala se ho, proč se usmívá. Šli spolu. Byli šťastni.

„To je dnes krásné sluníčko!" řekla.

„Novorozené jaro!"

„To na ně jste se před chvílí tak usmíval?"

„Nejenom na ně. Možná také na vás."

„Vy lháři jeden ošklivý i Vždyť mě ani neznáte."

„Jak bych vás neznal! Viděli jsme se přece, už ani nevím kolikrát."

„Třikrát i s dneškem."

„Ach, vy si to pamatujete •..! Tak vidíte, že jsme staří známí!"

„Jak to myslíte?"

„To vám rád povím... Vždyť po ničem jiném netoužím... Och, sedněme si sem! Jenom na chvilku, ano? Je zde u vody tak pěkně!"

(Byli právě u Galateiny fontány; dělníci ji zrovna zakrývali deskami na ochranu před bombami.)

„Ale já nemohu, zmeškala bych tramvaj..."

A řekla mu, kdy musí jet. Ukázal jí, že má ještě víc než pětadvacet minut čas.

Ano, ale chtěla si ještě koupit svačinu na nároží Racinovy ulice; mají…