Petr a Lucie

Romain Rolland
(Hodnocení: 3)

55 

Elektronická kniha: Romain Rolland – Petr a Lucie (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: rolland01 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Romain Rolland: Petr a Lucie

Anotace

O autorovi

Romain Rolland

[29.1.1866-30.12.1944] Francouzský romanopisec, dramatik, esejista, hudební historik a literární kritik Romain Rolland se narodil začátkem roku 1866 v burgundském městečku Clamecy v rodině notáře.Již v chlapeckém věku projevoval veliké nadání, proto se roku 1880 jeho rodina přestěhovala se do Paříže, kde začal Rolland studovat, a kde našel společnost v duchovním rozvratu. Postupně ztrácel víru v náboženství. V té době se soustředil...

Romain Rolland: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

Pierre et Luce

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

3 recenze Petr a Lucie

  1. J. Poustevník

    Petr potká Lucii úplně náhodou. Během bombardování Paříže v lednu 1918 oba před náletem utečou na stanici podzemní dráhy. Někdy i nenápadný pohled a dotyk v bezejmenném davu mohou být začátkem velké lásky, která dokáže rozkvést i uprostřed nejšílenějšího válečného běsnění. Kniha plná romantiky na pozadí doby krajně neromantické, plná lásky, ale i bolesti, nádherné čtení. Dnešní mladší generace ji možná tolik nedocení, ale je to škoda.

  2. Lucie Brzobohatá

    Nádherná dojemná kniha o pravé lásce. Nejkrásnější na ní je samotný konec. Smutný, ale svým způsobem krásný.

  3. Káťa Křížová

    Kvůli maturitě jsem se k této knížce po cca 5 letech vrátila a musím říct, že jsem si ji užila mnohem více.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

PAŘÍŽSKÉ PŘEDMĚSTÍ ZA MALAKOVEM. Ulice jako chrup s vylámanými zuby, mezi jednotlivými domy ještě nezastavěné pozemky, ztrácející se v pustých polích, a za prkennými ohradami chatrče hadrářů. Šedivé, kalné nebe leží nízko nad celým tím bezbarvým krajem; z jeho hubených boků dýmá mlha. Vzduch je syrový. Je snadné najít hledaný dům: Jsou na té straně ulice jenom tři. Je to poslední z nich: naproti němu je prázdný pozemek. Má poschodí, dvorek ohrazený laťkovým plotem, dva nebo tři nuzné keříky, obdélníček zelinářské zahrady, zaváté sněhem.

Petr vešel docela tiše, neboť sníh ztlumil jeho kroky. Ale záclonky v přízemí se pohybují; a když se blíží ke dveřím, dveře se otvírají a Lucie stojí na prahu. V šeru chodby se vítají zadrhlým hlasem; a Lucie ho vede do první místnosti, používané za jídelnu. Tam maluje; stojan má postaven u okna. Zprvu nevědí, co by si řekli: přespříliš se v myšlenkách na toto setkání připravovali: a teď nechce žádná z připravených vět vyplynout na rty: a mluví spolu tlumeně, ačkoli v domě nikdo není. Snad právě proto. Sedí několik kroků od sebe a bojí se pohnout; a Petr si ani neshrnul límec na zimníku. Povídají si o tom, jaká je venku zima a kdy jezdí elektriky. Hrozně je oba mrzí, že se cítí tak hloupí.

Lucie se konečně odhodlává a ptá se ho, zdali přinesl fotografie. A jakmile je vytáhl z kapsy, hned oba zase oživují. Z těch obrázků se stávají prostředníci umožňující rozhovor; milenci teď již nejsou tak docela sami; dívají se teď na ně ještě jiné oči, a nejsou to oči stísňující. Petr měl dobrý nápad (ale záludného v něm nebylo nic): přinesl všechny své fotografie od tří let; na jedné z nich byl ještě v sukničce. Lucie se radostí směje; promlouvá k obrázku lichotivá, čtveračivá slůvka. Což je pro ženu něco slastnějšího než vidět, jak její milenec vypadal v útlém dětství? V duchu ho kolébá, kojí ho, ba málem sní, že ho sama porodila! A pak (och, není tak hloupá), je to velmi pohodlná záminka, aby tomu maličkému řekla všechno to, co nemůže říci velkému. Když se jí Petr ptá, která z fotografií se jí líbí nejvíce, bez váhání odpovídá:

„Tady ten roztomilý človíček..."

Jak je už vážný! Téměř vážnější než dnes. Ovšem, kdyby se odvážila (a zrovna se odvažuje) podívat se a srovnat s tím obrázkem dnešního Petra, uviděla by v jeho očích výraz odevzdanosti a radosti tak dětské, že není ani v očích toho dítěte; neboť oči dítěte, toho pečlivě ošetřovaného a hlídaného měšťánka, jsou jako ptáčata v kleci, nemající dosti světla; a světlo přišlo, pravda, Lucie? Ted zase Petr chce vidět fotografie Luciiny. Ukazuje mu šestiletou holčičku s tlustým copem a s malým psíkem v náručí; a když se tak vidí, šibalsky si říká, že tenkrát nemilovala méně ani o mnoho rozdílněji; všechno, co v srdci měla, již tenkrát dávala svému Petrovi, svému psíčkovi: již tenkrát to dávala Petrovi, na něhož čekala. Ukázala také třináctiletou nebo snad čtrnáctiletou slečinku, koketně a trochu strojeně kroutící krčkem; na* štěstí byl přitom v koutku rtů stále ten …