Petr a Lucie

V DOBÁCH MÍRU BY TAKOVÉ NĚMÉ okouzlení patrně nebylo trvalo dlouho. V tomto období jinošství, kdy je mladý člověk zamilován do lásky, vidí lásku ve všech očích; dychtivé a nerozhodné srdce ji slastně loupí hned v těch, hned v oněch dívčích pohledech; a nic je nepobízí, aby se rychle ustálilo: vždyť stojí teprve na začátku života.

Ale dnes bude život patrně krátký; je tedy třeba pospíšit si.

Petrovo srdce pospíchalo tím více, že se omeškalo. Ve velikých městech, ačkoli z dálky vypadají jako dýmající sopky smyslnosti, žijí také čisté duše a nezkušená, nevinná těla. Kolik jinochů a dívek tam má lásku v posvátné úctě a uchovává si panenské smysly až do sňatku! I v prostředích zjemnělých, kde rozumová zvídavost bývá předčasně vydrážděna, jak podivné nevědomosti se v nich tají pod nevázaným hovorem dívenek z „lepší společnosti" nebo studentíků, kteří znají všechno a nevědí nic! Přímo uprostřed Paříže jsou takové prostinké samoty, klášterní zahrádky, studánky čistoty. Paříž je zrazována svou literaturou. Ti, kteří mluví jejím jménem, bývají nejvíce ušpiněni. A je ostatně příliš dobře známo, že falešný lidský ostych brání často nevinným, aby se přiznávali k své neposkvrněnosti. — Petr lásku ještě neznal; a teď podlehl jejímu prvnímu zavolání.

K okouzlení jeho myšlenek se připojovalo ještě to, že láska se v něm zrodila pod křídlem smrti. V té chvíli vzrušení, kdy cítili, že jim nad hlavami letí hrozba bomb, a kdy jim pohled na toho krvácejícího raněného člověka svíral srdce, zrovna v té chvíli se jejich prsty našly; a oba v tom stisku ucítili jak záchvěv poděšeného těla, tak vroucí posilu neznámého přítele. Ó, toho chvilkového stisku! Jedna z těch dvou rukou, mužova, říká: „Opři se o mne!" — A druhá, mateřská, tlumí vlastní strach, aby mohla říci: „Miláčku!"

Nic takového nebylo řečeno ani slyšeno. Ale ten šepot, ztajený v nitru, naplnil duši mnohem lépe než slova, zastírající myšlenku jako listnatý závěs. Petr se dal kolébat tím vnitřním bzukotem. Znělo to jako p…