II.
Taxi mě vyložilo v nejbližším městě. Bylo osm hodin. Vystoupil jsem na namátkou zvoleném nároží, zaplatil a asi dvacet minut šel pěšky. Pak jsem se zastavil v jedné jídelně. Zalezl jsem do boxu a dal si džus, pár vajec, topinku, slaninu a tři šálky kafe – ta slanina byla až moc tučná.
Strávil jsem u snídaně dobrou hodinu a potom jsem vyrazil dál. Objevil jsem obchod s textilem a čekal, až v půl desáté otevřou.
Koupil jsem si kalhoty, tři sportovní košile, pásek, nějaké spodní prádlo a pár pohodlných bot. A k tomu kapesník, peněženku a hřeben do kapsy.
Našel jsem zastávku dálkových autobusů a nastoupil do toho, co jel do New Yorku. Zdálo se, že se po mně nikdo neshání a nikdo se mě taky nepokoušel zastavit.
Cestou jsem pozoroval krajinu, oživenou podzimními barvami, rozechvělou svěžím větrem, vanoucím pod jasnou chladivou oblohou. A ujasňoval jsem si, co všechno vím o sobě a o svém osudu.
V Greenwoodu jsem byl zapsán jako Carl Corey, což zařídila má sestra Evelyn Flaumelová. Byl jsem tam kvůli autonehodě, při níž jsem si polámal kosti. To se přihodilo asi tak před dvěma týdny. A teď už mě nic nebolelo. Ale na žádnou sestru Evelyn jsem si nepamatoval. Lékaři měli nařízeno udržovat mě v bezvědomí a když jsem se jim vzepřel a pohrozil soudem, dostali strach. Tak fajn. Někdo se mě bůhvíproč bojí. A já z toho vytěžím, co se dá.
Znovu jsem se přinutil myslet na tu nehodu. Soustředil jsem na to veškerou svoji pozornost, až mě rozbolela hlava. To vůbec nebyla nehoda, napadlo mě zničehonic. Někdo se mě prostě pokusil zabít. Zjistím, kdo to byl, a vyřídím si to s ním. A to důkladně. Zmocnila se mě strašlivá zlost. Každý, kdo se mně pokusí ublížit a zneužít mě, činí tak na vlastní nebezpečí a dostane, co si zaslouží. Zatoužil jsem zabít a zničit toho, kdo mi tohle způsobil. Poznal jsem, že to není poprvé, co něco takového cítím a že jsem to taky už v minulosti párkrát dotáhl až do konce.
Díval jsem se z okna, pozoroval, jak ze stromů padá uschlé listí.
Když jsem dorazil do toho velkoměsta, zapadl jsem do prvního holičství a nechal se oholit a ostříhat. Pak jsem si musel na pánech převlíknout košili, protože mě nesnesitelně svědily vlasy, které mi spadaly na záda. V pravá kapse, jsem měl automatickou dvaatřicítku od toho individua z Greenwoodu. Předpokládám, že se mi nějaký prostředek k páchání násilí bude hodit, pakliže by mě má sestra či někdo z Greenwoodu chtěl narychlo zbalit. Ale rozhodl jsem se, že se nedám. Napřed si mě budou muset najít a chci vědět, proč po mně tak touží. Něco málo jsem poobědval, hodinu jsem jezdil metrem a autobusem a pak jsem si vzal taxi a nechal se odvézt do Westchesteru ke své sestře Evelyn, kterou znám jen podle jména a do které vkládám naděje, že mi osvěží paměť.
Cestou jsem si promyslel, jak budu postupovat. Tak třicet vteřin po tom, co jsem zaklepal, se otevřely dveře do rozlehlé starobylé usedlosti. Už jsem věděl, co řeknu. Přemýšlel jsem o tom, zatímco jsem šel k domu po bílé štěrkové cestě mezi tmavými duby a jasnými javory. Listí mi skřípalo pod nohama a vítr mne studil na čerstvě oholeném krku přes zvednutý límec bundy. Vůně mé kolínské se mísila se zatuchlým pachem provazců břečťanu, spletených všude po zdech staré cihlové budovy. Nezdálo se mi to tu povědomé, myslím, že jsem tu nikdy předtím nebyl.
Zaklepal jsem a vrátila se mi ozvěna.
Nacpal jsem ruce do kapes a čekal.
Když se otevřely dveře, usmál jsem se, kývl na pozdrav služce se snědou pletí a s portorikánským akcentem.
„Přejete si,“ zeptala se.
„Rád bych navštívil paní Evelyn Flaumelovou.“
„A koho mám ohlásit?“
„Jsem její bratr Carl.“
„Tak pojďte dál, prosím,“ vyzvala mě.
Vešel jsem dovnitř. V chodbě na podlaze byla mozaika z drobounkých lososových a tyrkysových dlaždiček, stěny byly obložené mahagonem a po levé straně byla příčka s nádobou, v níž bylo něco zeleného s velkými listy. Shora vrhala žluté světlo krychlová lampa z malovaného skla. Dívka mne opustila a já jsem pátral kolem po něčem, co by mi bylo pov…
