Kapitola devátá
O několik hodin a o mnoho stínů později jsem odpočíval na místě, kde byla čistá obloha a málo hořlavin. Vykoupal jsem se v mělkém potoce a ze Stínu si přivolal nové oblečení. Čistý a suchý jsem se usadil na břehu a udělal si jídlo.
Vypadalo to, jako by teď byl denně 30. duben. Vypadalo to, jakože každý, s kým se setkám, mne zná a hraje se mnou promyšlenou dvojí hru. Lidé kolem mne umírali a katastrofy byly na denním pořádku. Začínal jsem se cítit jako nějaká postava z videohry. Co bude dál? Přemýšlel jsem o tom. Déšť meteorů?
Musel k tomu být nějaký klíč. Ta bezejmenná žena, která obětovala svůj život, aby mne dostala z plamenů, řekla, že mne někdo pronásleduje a že je také někdo přede mnou. Co to mělo znamenat? Měl bych počkat na svého pronásledovatele a zeptat se ho, nebo jí, co se to ksakru děje? Anebo bych měl rychle vyrazit kupředu, dohonit toho přede mnou a zeptat se jeho? Dal by mi každý z nich stejnou odpověď? Anebo existovaly dvě odpovědi? Mohl by souboj uspokojit něčí pýchu? V tom případě jsem ochoten bojovat. Nebo podplácet. Nebo zaplatit. Nechtěl jsem nic víc než odpověď a pak trochu klidu a míru. Usmál jsem se. Znělo to jako když se popisuje stav po smrti – i když jsem si odpovědí jist nebyl.
„K čertu!“ poznamenal jsem sám k sobě a hodil do vody kamínek.
Vstal jsem a přebrodil potok. Na druhém břehu bylo v písku napsáno: „Vrať se!“ Přešel jsem přes nápis a dal se do běhu.
Svět se kolem mne zatočil, když jsem se dotkl stínů. Vegetace zmizela. Kameny se změnily v balvany, ty zesvětlely a zajiskřily...
Běžel jsem údolím duhových barev pod děsivou fialovou oblohou... Vítr zpíval mezi duhovými kameny... Aeolská hudba...
Oděv bičovaný vichřicí... Fialová až lila nad hlavou... Ostré výkřiky uvnitř deformovaných zvuků... Země puká...
Rychleji.
Jsem obr. Stejná krajina, teď nekonečně malá... Kyklopsky drtím svítící kameny pod svýma nohama. Duhový prach na mých botách, závany oblak kolem mých ramen...
Atmosféra je hustší a hustší, téměř zkapalňuje a zelená... Kroužím... Pohybuju se pomalu, vydávám ze sebe co nejvíc...
Plavu v tom... Hrady, které by se vešly do akvária, plují kolem mne... Jasné střely jak světlušky mne napadají... Nic necítím...
Zelená až modrá... Řídne, řídne... Modrý kouř a vzduch jako kadidlo... Neustávající dunění miliónů neviditelných gongů... Zatnu zuby...
Rychleji.
Modrá až růžová, ostřelovaná jiskrami... Šplíchnutí ohně... A další... Studené plameny tančí jako mořské rostliny... Jsou vyšší a vyšší... Stěny plamenů se bortí a praskají...
Ohlasy kroků za mými zády.
Nedívej se. Změň směr.
Obloha rozdělená v půli sluncem a letící kometou... Zmizela... Znovu. Znovu. Po tři dny a stejně tolik úderů srdce... Cítím, že je vzduch kořeněný... Ohně víří... sestupuju na fialovou zem... Duhové barvy na obloze... Běžím podél svítící řeky přes houbovité pole barvy krve... Spory, které se mění v drahokamy, padají dolů jako kulky...
Noc na bronzové pláni, ozvěny kroků mizí do věčnosti... Sukovité, strojům podobné rostliny řinčí, kovové květiny se naklánějí ke kovovým stonkům... Cink, cink, vzdech... Jenom ozvěna za mými zády?
Jednou se otočím.
Byla to temná postava, co se skryla za lopatkovitým stromem? Anebo jen hra stínu v mých očích, pohybujících se stínem?
Kupředu. Sklem a smirkovým papírem, oranžovým ledem, krajinou barvy bledého masa...
Není tu slunce, jenom slabé světlo... Není tu půda... Jenom úzké mosty a ostrovy ve vzduchu... Svět je křišťálová matečná půda...
Nahoru, dolů, dokola... Dírou ve vzduchu a skluzavkou dolů...
Sesunují se... Na kobaltovou pláž vedle stále ještě měděného moře... Bezhvězdný soumrak... Všude slabý svit... Mrtvé, mrtvé je tohle místo... Modré skály... Rozpadlý stav nelidských bytostí... Nic se tu nepohne...
Stop.
V písku jsem namaloval kolem sebe magický kruh a vložil do něj síly Chaosu. Svůj nový plášť jsem rozprostřel uprostřed, natáhl se na něj a usnul. Zdálo se mi, že stoupla voda, aby smyla část mého kruhu, že z moře vylezla zel…
