Kapitola čtvrtá
Když jsem se vrátil, Random a Flora už na mě čekali. Random se podíval napřed na přívěsek, potom na mne. Přikývl jsem.
Obrátil jsem se k Floře a lehce jí pokývl. „Sestro,“ řekl jsem, „dlouho jsme se neviděli.“ Vypadala dost vyděšeně, což bylo jenom dobře. Nicméně se usmála a vzala mě za ruku. „Bratře,“ řekla. „Vidím, že jsi dodržel slovo.“ Vlasy měla zářivě zlaté. Ostříhala si je, ale nechala si vlasy do čela. Nebyl jsem si jist, jestli se mi to líbí nebo ne. Měla úžasné vlasy. A taky modré oči. A notný kus ješitnosti, s níž si tohle všechno pěstovala Někdy se zdálo, že se chová hrozně hloupě, ale jindy jsem jenom žasnul.
„Promiň, že na tebe tak civím,“ řekl jsem, „ale při posledním setkání jsem neměl tu možnost.“
„Jsem moc ráda, že už jsi v pořádku,“ řekla. „Bylo to hrozné… Nemohla jsem nic dělat. Však víš.“
„Vím,“ řekl jsem a vzpomněl si na útržky jejího smíchu na jedné z výročních slavností. „To teda vím.“
Šel jsem k oknu a otevřel ho. Věděl jsem, že dovnitř nenaprší. Mám rád vůni bouřky.
„Randome, dozvěděl ses něco zajímavého v souvislosti s naším neznámým poštovním doručovatelem?“ zeptal jsem se.
„Dohromady nic,“ řekl. „Poptával jsem se. Zdá se však, že nikdo nikoho neviděl v pravou dobu na pravým místě.“
„Dobrá,“ řekl jsem. „Díky. Uvidíme se později.“
„Tak jo,“ řekl. „Celej večer budu u sebe.“
Přikývl jsem a otočil se. Opřel jsem se o zeď a zadíval na Floru. Random za sebou potichu zavřel dveře. Asi půl minuty jsem mlčky naslouchal dešti.
„Co se mnou uděláš?“ řekla konečně.
„Udělám?“
„Jseš v situaci, kdy můžeš žádat vyúčtování starých dluhů. Předpokládám, že jsi s tím právě začal.“
„Možná,“ řekl jsem. „Většina věcí závisí na jiných věcech. Tahle taky.“
„Co tím myslíš?“
„Dej mi, co chci, a pak uvidíme. Dokonce se o mně říká, že jsem dobrák. Někdy.“
„Co tedy chceš?“
„Celou tu historii, Floro. Tím začneme. O tom, jak ses stala mou strážkyní v tom Stínu, na Zemi. A do podrobna. Co to mělo znamenat? O co vám šlo? Řekni mi prostě všechno. Nic víc nechci.“
Povzdechla si.
„Začalo to…“ řekla „Ano….. Bylo to v Paříži, na večírku u jistého pana Foucaulta. Bylo to asi tři roky před tím, než se ta hrůza…“
„Stop,“ řekl jsem. „Cos tam dělala?“
„V té části Stínu jsem byla asi pět jejich let,“ řekla. „Toulala jsem se sem a tam a hledala něco nového, něco, co by mě zaujalo. Přijela jsem tam jen tak. Nechala jsem se vést svými touhami a následovala své instinkty.“
„Zvláštní náhoda.“
„Ani ne, když si uvědomíš, jak dlouho to trvalo a jak často jsme cestovali. Chápej, byl to pro mě můj Avalon, náhražka za Amber, můj domov daleko od domova. Říkej si tomu, jak chceš, prostě jsem byla tu říjnovou noc na párty, kam jsi přišel i ty s tou malou zrzkou — myslím, že se jmenovala Jacqueline.“
Všechno se mi vybavilo, jako z velké dálky; vzpomínka, kterou jsem dlouho, velice dlouho měl kdesi ukrytou. Pamatoval jsem si na Jacqueline mnohem lépe než na Foucaultův večírek, nicméně jsem věděl, že něco takového skutečně bylo.
„Pokračuj.“
„Jak jsem řekla,“ navázala, „byla jsem tam. Tys přišel později. Samozřejmě jsem si tě hned všimla. Ale když člověk žije přiměřeně dlouhou dobu a pořád cestuje, tak se občas potká s někým, kdo jako by z oka vypadl někomu, koho znal. To mě napadlo hned, když jsem se vzpamatovala z prvního překvapení. Musel to být tvůj dvojník. Uběhlo tolik času a o tobě ani zmínka. Všichni ale máme svá tajemství a dobré důvody, proč je mít. Tohle by mohlo být jedno z těch tvých. Takže jak sme byli představeni a mně potom dalo pekelnou námahu odtáhnout tě alespoň na pár minut od té zrzavé kočky. Trval jsi na tom, že se jmenuješ Fenneval — Cordell Fenneval. Znejistěla jsem. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli to je dvojník nebo jestli to na mě hraješ. A napadla mě i třetí možnost: přebýval jsi v relativně omezené oblasti Stínu už tak dlouho, že jsi sám začal vrhat vlastní Stín. Možná bych odešla a pořád si nebyla jistá, kdyby se mi Jacqueline nezačala chlubit tvou sílou. No, není to zrovna ne…
