JE MEZI PŘÍTOMNÝMI DÉMONICKÝ MILENEC?
přeložil Jiří Špalek
Tento příběh si vyžádal Heavy Metal. V té době jsem měl náladu sepsat něco náladového.
***
Noční scenérie města v mlhavém listopadu: rozhozené, doširoka rozlité kaluže pouličních světel; do kostí zalézající chlad, vítr, klouzající po plačících průčelích domů; ticho.
Tvary jsou rozplizlé a změkčené. Obrysy se ztrácejí, siluety nemají pevné hranice. Z hmoty prosakuje na ulice jakási životní esence. Podle čeho se otáčí čas? Byla to jeho střela, zbrzděná spirálami mlhy, nebo jen zbloudilý noční pták?
…Ulicí pomalu kráčí muž, jeho povznášející pocit nadšení je přeměněn do jakéhosi klidu. Středního věku, střední postavy, s licousy, tmavovlasý, nedívá se napravo ani nalevo. Zabloudil, avšak kráčí téměř jako by se nadnášel. Jeho bytost naplňuje láska, všeobjímající, bez určitého předmětu, čistá jako perlově měkká žhoucí záře rohové svítilny v mlze.
Dochází k tomu rohu a chystá se přejít ulici.
Objevuje se auto; pak je pryč, žene se křižovatkou, v tlumiči výfuku tiché brumlání, jeho světla protínají tmu. Červená zadní světla se zhoupnou kolem něj, zmenšují se, mizí; pneumatiky zaječí, jak zahýbá kolem neviditelného rohu.
Muž ustoupil a přitiskl se ke zdi. Upřeně hledí směrem, kterým vozidlo mizí. Dívá se ještě dlouho po tom, co se ztratilo z dohledu. Pak z vnitřní kapsy vytahuje pouzdro, vyjímá z něj tenký doutník a zapaluje si ho. Ruce se mu přitom třesou.
Okamžik paniky.
Rozhlíží se kolem, vzdychne, pak sbírá do novin zabalený balíček, který nesl, z místa nedaleko obrubníku, kam mu upadl.
Opatrně, opatrně přechází ulici. Brzy nato se ho opět zmocňuje láska.
O kus dál narazí na zaparkované auto, zastavuje se vedle něj, vidí dvojici, objímající se uvnitř, pokračuje dál v cestě. Ulicí projíždí další auto, pomalu. Vpředu planou světla.
Postupuje dál ke světlu. Svítí se v malé kavárničce a v několika výkladních skříních. Uprostřed bloku pronikavě září světelný nápis nad vchodem do kina. Tady jsou lidé, kráčejí po chodnících, přecházejí silnici. Automobily vylévají na ulici své cestující. Je cítit slaboučký pach smažících se ryb. Kino, jak vidí, se jmenuje Regent Street.
Zastavuje se pod nápisem, který oznamuje:
EXOTICKÉ MIMOŘÁDNÉ PŮLNOČNÍ PŘEDSTAVENI
POLIBEK SMRTI
Potahuje z doutníku a dívá se na řadu fotografií v zasklené skříni. Přichází dlouhovlasý student medicíny se skvrnami akné v obličeji a prohlíží si snímky na stěně, neškodné, přesto však lechtivě vzrušující. „To by mě teda nenapadlo, že to někdy ještě budou dávat,“ mručí.
„Prosím?“
„Tohleto porno s vraždama. Zrovna to vyhráli u soudu. To jste neslyšel?“
„Ne. O tom nevím. Tohle?“
„Jo, tohle. Jdete na to?“
„Nevím. O čem to je?“
Student se otočí a zírá na muže, nakloní hlavu na stranu, nepatrně se usměje. Když to muž vidí, usměje se také. Student se tlumeně uchechtne a pokrčí rameny.
„Mohla by to bejt poslední možnost, kdy takovou věc můžete vidět,“ říká. „Vsadím se, že to zase stáhnou a dají to k vyššímu soudu.“
„Možná, že na to půjdu.“
„Mizerný počasí, co? Že přej Sou-hou byl starej loveckej pokřik. Nejspíš lidí, co se pokoušejí najít jeden druhýho, he?“
Pochechtává se. Muž se pochechtává v odpověď a přikyvuje. Klid ovládnuté vášně, která ho má v moci, jako by ho držela jemně v pěsti a postrkuje jej k tomuto zážitku.
„Ano, půjdu,“ říká a míří k okénku pokladny.
Člověk za okénkem vzhlédne, když mu podává peníze.
„Opravdu za to chcete ty peníze dát? Je to vykopávka.“
Přikyvuje.
Prodavač vstupenek odsunuje minci na stranu, podává mu jeho lístek a drobné nazpět.
Vchází do vstupní haly, rozhlíží se a následuje ostatní.
„Uvnitř se nekouří. Protipožární opatření.“
„Oh, promiňte.“
Upouští doutník do nedaleko stojící odpadní nádoby, dává vstupenku ke kontrole a vchází dovnitř. Na začátku uličky se zastavuje a dívá se na promítací plátno, jde dál, když ho kdosi hrubě postrčí, nachází si místo po levé straně a usedá.
Pohodlně se usazuje a nechává se zaplavit svým vřelým citem. Je to p…
