mu padá vedle hladiny adále podzem za potokohněm zhry sušné ale flšné och sands spojující každého se sandsem sands sands písek řesýpcí hodný odměřují dny rulety zapal oheň adále napřč úzkými tunely bytí kráčíme potokoheň rozděluje role stát nové sny, že by se moci dotknout šamana pod amuletem potokohně přes hnanévětrem dni adále stav nalezení opět znova přes čočky ohněpovodně vědomí oběti získává deštěvlhkost sněhozávan větrovýpad ůderoden nožopíchnutí vylitíohně jsou vědomi obětí a lovců krajina snemohraničená od vrcholu mysli přes srdce hvězd aby utišit rychlost rozkvétání věčnoběhu vždyběh vždy první skk a zblsk blesku žertozřeni vždytekutý ohňojotem rozděluje části navždy a padá
Mercy Spenderová se probudila. Měla chuť dát si šálek čaje a zajit si na psi dostihy. Divný nápad. Zavolala Fisherovi a poprosila ho, aby jí dělal v jídelně společnost. Pak se osprchovala, učesala a poprvé od doby, kdy přestala hrát, pomyslela na make-up.
Fisher se právě prohrabával ve svém vědomí, pozastavuje se nad tím, zda by se k jeho iluzím přece jen nehodilo trochu noblesy. Kdy byl naposled na nějaké výstavě? Prohlédl si svůj odraz v zrcadle. Neměl by nosit raději delší vlasy?
Za oknem se pomalu probouzel nový den. Venku tál sníh, všude kapala voda. Zpíval si nějakou melodii… Železného Medvěda, vzpomněl si za chvíli. Nemá špatný rytmus…
Alex Mancin se rozhodl schovat se v klášteře, o kterém slyšel v Kentucky. Trh s akciemi se bez něho nezhroutí. Psi budou krmeni a hlídáni dozorcem, tím bídným zkurvysynem. Byli přece tak hloupí.
Železný Medvěd se protáhl bokem úzkou průrvou zasypanou kamením. Stále zřetelněji rozeznával stopy před sebou, možná, že ještě lépe, než během těch už dávno zapomenutých dní v Bráně Arktiky. Nyní, když vstoupil do kaňonu, cítil, že se blíží konec jeho cesty.
Nezůstal stát, aby si prohlédl ruiny, ale mířil přímo na místo, kde spálené kráviny a udusaná země svědčily o tom, že zde došlo k boji. Když tam dorazil, dřepl si a dlouho zůstal v podřepu, pečlivě si prohlížeje stopy na zemi. Úlomky tyrkysu, zaschlá krev. Ať zde došlo k čemukoliv, muselo to být více než drsné…
Konečně vstal a vydal se nalevo, směrem k ruinám. Něco k nim bylo přivlečeno nebo něco se k nim připlazilo. Otevřel svou mysl a důkladně si to místo prosondoval. Nic však nenašel.
Přicházel k ruinám a v jeho mysli vznikaly nevýrazné obrazy. Byl tady jako část bytosti vytvořené Sandsovým vědomím v roli neobvykle symbolické postavy. Cítil emise telekinetické síly, pamatoval si výbuch. Ale pak už nic. Byl odstrčen, ponechán o samotě, aby šel po stopách.
…A pak ho uviděl, sedícího pod stěnou u rohu zřícené budovy. Nejdříve nevěděl, zda ještě dýchá, i když měl otevřené oči a díval se přímo na něho.
Když k němu přišel blíž, uviděl piktogram, který Zpěvák namaloval svou vlastní krví na stěně budovy. Byl to malý kruh a v něm dvě malé kapky, těsně vedle sebe, asi ve dvou třetinách jeho výšky. Hned pod nimi byl malý oblouk ohnutý nahoru.
Nasávaje do sebe tento přechodný okamžik, Železný Medvěd sklonil hlavu před tím, co bylo malé, co nebylo tak časté, ale co bylo nesmírně silné. Určitě to nebude žít věčně tak jako bizon. Život je hra. Ale právě teď, v tomto okamžiku, než přistoupil blíže a prolomil kouzlo pocitů, tam něco bylo.
To něco bylo jako bizon.
Vysoko na hoře ohně
ve ztraceném městě Pradávných,
uprostřed ohně padajícího napravo
a nalevo ode mne,
přede mnou, za mnou, nahoře a dole,
jsem potkal chindi mého já
a já mého chindi.
Mohu si nyní dát jméno,
když jsem ho vsál do sebe?
Jdu duhovou stezkou.
V době ledu a ohně
ve ztraceném městě Pradávných
potkal jsem chindi svého já
stal jsem se vědomím chindi.
Putoval jsem mnoha světy.
Všude jsem lovcem.
Moje srdce bylo rozděleno na čtyři části
a rozneseno větrem.
Získal jsem je zase zpátky.
Sedím uprostřed světa
a posílám svou píseň.
Všude jsem u sebe,
všechny věd mi byly vráceny.
Kráčím po stezce svého života
a na jejím konci jsem potkal sebe.
Krása žije kole…
