V.
”Hej!”
Z houští zazněl šelest, nahněvané uk-uk a praskání tyček.
,Hej!” zopakoval prozíravě ukrytý zaklínač. ”Tak se ukaž, rokyto.”
”Sám jsi rokyta.”
”Takže jak? Čert?”
”Sám jsi čert,” kozorohý vystrčil hlavu z konopí a vycenil zuby. ”Co chceš?”
”Pohovořit.”
”Děláš si srandu, nebo co? Myslíš, že nevím, co jsi zač? Sedláci si tě najali, abys mě odtud vyhnal, ne?”
”Souhlasí,” přiznal Geralt lhostejně. ”A právě o tom jsem si s tebou chtěl promluvit. Tak co, domluvíme se?”
”Nebolí tě tady?” zaťukal si čert na čelo. ”Chtěl by ses z toho dostat levně, co? Bez námahy, co? Tak tohle na mě neplatí, méé! Život, člověče, to je boj! Vyhrává lepší. Chceš mě porazit, dokaž, že jsi lepší. Nebudeme se dohadovat, budeme závodit. Vítěz určí podmínky. Navrhuji běh ke staré vrbě na hrázi.”
”Nemám tušení, kde je hráz, ani kde je stará vrba.”
”Kdybys to věděl, tak bych ti takový závod nenavrhoval. Rád závodím, ale nerad prohrávám.”
”To jsem si všiml. Ne, nebudeme závodit. Na to je dneska hrozné horko.”
”Škoda. Můžeme spolu zápasit jinak?” čert vycenil žluté zuby a zvedl ze země veliký polní kámen. ”Znáš hru 'Kdo hlasitěji houkne'? Já houkám první. Zavři oči.”
”Měl bych jiný návrh.”
”To jsem zvědavý.”
”Vypadneš odtud bez závodů, zápasů a houkání. Sám, dobrovolně.”
”Strč si takový návrh a d'yeabl aép arse,” prokázal čert znalost Starší mluvy. ”Nikam nepůjdu, Mně se tu líbí.”
”Jenže jsi tady nadělal velký binec. Přehnals to s žerty.” ”Düvvelsheyss ti po mých žertech.” Sylván, jak se ukázalo, znal i trpaslicky. ”A ten tvůj návrh má cenu taky jako Düwelsheyss. Nikam nepůjdu. Jedině, že bys mě porazil v nějaké hře. Mám ti dát příležitost? Zahrajeme si na hádanky, když nemáš rád silové hry. Hned ti položím hádanku a jestli ji uhodneš, vyhráls a já jdu pryč. Jestli se ti to nepodaří, já zůstávám a ty jdeš pryč. Napni mozek, protože hádanka není snadná.”
Než Geralt stačil protestovat, čert zamečel, zadupal kopýtky, šlehl zemi ocasem a začal recitovat:
”Růžové lístečky, plničké lusky,
rostou v měkké hlíně opodál řeky.
Na dlouhé lodyze s puntíky květ,
neukazuj kocourovi, on by to sněd.”
”No, co je to? Hádej.”
”Nemám tušení,” přiznal zaklínač lhostejně, aniž by se i jen pokusil zamyslet. ”Mohl by to být popínavý hrášek.” ”Špatně. Prohráls.”
”Jaká je správná odpověď? Co má… hm… kropenaté lusky?”
”Zelí.”
”Poslyš,” vyštěkl Geralt. ”Začínáš mi jít na nervy.”
”Varoval jsem tě,” zařehtal se čert, ”že hádanka není lehká. Co se dá dělat. Vyhrál jsem, zůstávám. A ty odcházíš. Loučím se s tebou - chladně.”
”Ještě moment,” zaklínač nepozorovaně strčil ruku do kapsy. ”A moje hádanka? Mám snad právo na odvetu, ne?”
”Kdepak,” protestoval čert. ”Proč bys měl mít? Vždyť bych nemusel uhádnout. Máš mě za pitomce?”
”To ne,” zakroutil Geralt hlavou. ”Mám tě za vzteklého, drzého spratka. Hned si zahrajeme úplně novou hru, kterou ještě neznáš.”
”Ha! Takže přece! Jaká je to hra?” ”Hra se jmenuje,” pronesl zaklínač zvolna, ”'Nedělej druhému, co sám nemáš rád'. Nemusíš zavírat oči.”
Geralt se sklonil do prudkého rozmachu, palcová železná kulička zasvištěla ostře vzduchem a s lupnutím zasáhla čerta přímo mezi rohy. Netvor padl naznak jako zasažený bleskem. Geralt se vrhl mezi tyčky a chytil ho za chlupatou nohu. Sylván zamečel a kopl, zaklínač skryl hlavu za paži, ale i tak mu zazvonilo v uších, protože čert, přes svou nepříliš statnou postavu, kopal silou rozzuřené muly. Zaklínač se pokoušel chytit kopající kopýtko, ale nestačil to. Kozorohý sebou mlel, mlátil po zemi rukama a nepřestával kopat, tentokrát se snažil zasáhnout protivníka přímo do čela. Zaklínač zaklel, protože cítil, že mu čertova noha vyklouzává z prstů. Odtrhli se od sebe a odkutáleli se každý na opačnou stranu, s praskáním lámali tyče a zamotávali se v lodyhách konopí.
Čert se zvedl první a zaútočil skloněnou rohatou lebkou. Jenže Geralt už stál pevně na nohou a bez potíží se útoku vyhnul, uchopil netvora za roh, silně s ním trhl, porazil ho na zem a přitlačil koleny. Če…
