54. kapitola
Dřív, než jsem se vrátil do té dlouhé noci v roce 1204 a odeslal své druhé já sem, aby pokračovalo v pátrání, užil jsem si pár dnů odpočinku. Koupal jsem se, spal, párkrát přefikl česnekem vonící otrokyni, rozjímal. Vrátil se Kolettis: nic. Vrátil se Plastiras: nic. Odjeli po proudu, kde na ně čekaly průvodcovské povinnosti. Místo nich se objevili Gompers, Herschel a Melamed, obětující nastávající volné dny, a okamžitě se zapojili do pátrání po Sauerabendovi. Čím víc průvodců mi dobrovolně přicházelo na pomoc v nouzi, tím hůř mi bylo.
Rozhodl jsem se najít útěchu v náručí Pulcherie.
Když už jsem byl v té správné době a když už se u ní opomenul zastavit Jud B, připadalo mi to jedině správné. Na nějaké schůzce jsme se přece domluvili. Bylo to skoro to poslední, co mi Pulcherie po té noci řekla: „Sejdeme se ode dneška za dva dny, ano? Všechno zařídím.“
Jak je to vlastně dávno?
V přítomnostní bázi roku 1105 aspoň dva týdny. Možná i tři.
Měla mi k Metaxovi poslat vzkaz se sdělením, kdy a kde se můžeme znovu sejít. Jak jsem měl hlavu plnou Sauerabenda, úplně jsem na to zapomněl. Teď jsem pobíhal po celém domě a zpovídal vrchní sluhy a majordoma, jestli mi z města nějaký vzkaz nepřišel.
„Ne,“ říkal. „Žádný vzkaz.“
„Vzpomínejte pořádně. Čekám důležitou zprávu z paláce Duků. Od Pulcherie Duky.“
„Od koho?“
„Od Pulcherie Duky.“
„Žádný vzkaz nepřišel, pane.“
Oblékl jsem se do svých nejparádnějších šatů a vyrazil tryskem do města. To jsem měl odvahu přijít k Dukovým do paláce bez pozvání? To se ví, že měl. Případné porušení etikety bez nesnází ospravedlňovala moje krycí totožnost venkovského balíka.
U brány paláce jsem zazvonil na služebnictvo. Ven vyšel ten starý sluha, který mě tenkrát v noci odvedl do komnaty, v níž se mi odevzdala Pulcherie. Přátelsky jsem se usmál. Jeho tvář zůstala bez výrazu. Zapomněl, napadlo mě.
„Nejuctivěji zdravím pana Lea a paní Pulcherii. Byl byste tak laskav a oznámil jim, že jsem je přišel navštívit?“
„Pana Lea a paní…,“ opakoval sluha.
„Pulcherii,“ řekl jsem. „Znají mě. Jsem bratranec Themistokla Metaxe a…“ Zaváhal jsem. Přece nebudu vysvětlovat svůj původ obyčejnému sluhovi. Připadal jsem si jako ještě větší blázen než obvykle.
„Přiveďte mi majordoma,“ vyštěkl jsem.
Sluha polekaně zmizel za dveřmi.
Po delší době vyšla ven osoba velitelského vzhledu oblečená do byzantské obdoby livreje a přeměřila si mě pohledem.
„Nejuctivěji zdravím pana Lea a paní Pulcherii. Byl byste tak laskav a oznámil jim –“
„Kterou paní?“
„Paní Pulcherii, manželku Leóna Duka. Jsem Georgios Markezinis z Epiru, bratranec Themistokla Metaxe a před několika týdny jsem se zúčastnil večírku pořádaného –“
„Manželka Leóna Duka se jmenuje Euprepie,“ pronesl majordomus mrazivě.
„Euprepie?“
„Euprepie Duka, paní tohoto domu. Co tu vlastně chcete, člověče! Jestli jste přišel v poledne opilý obtěžovat pana Lea, tak –“
„Počkejte!“ vyhrkl jsem. „Euprepie? Ne Pulcherie?“ V ruce se mi zaleskl zlatý byzantius, vzduchem se jen kmitl a přistál na majordomově čekající dlani.
„Nejsem opilý a jde o vážnou věc. Kdy se León oženil s tou – s tou Euprepií?``
„Před čtyřmi lety.“
„Před – čtyřmi – lety. Ne, to není možné. Před pěti si vzal Pulcherii, která –“
„To musí být omyl. Pan León se oženil pouze jednou, a to s Euprepií Makrembolitissou, matkou jeho syna Basileia a dcery Zoé.“
Ruka vystřelila vpřed. Upustil jsem do ní další byzantius. Šla na mě závrať. „Jeho nejstarší syn je Niketas, ale ten se ještě nenarodil,“ mumlal jsem si pro sebe. „Syna, který se jmenuje Basileios, nemá mít vůbec a – proboha, jakou hru to tu se mnou hrajete?“
„Přísahám při Kristovi Pantokrátorovi, že jsem neřekl jediné slovo, které by nebylo pravdivé,“ prohlásil majordomus zvučně.
Poklepal jsem na měšec s byzantii a – teď již zoufalý – řekl jsem: „Bylo by možné, aby mě přijala paní Euprepie?“
„Za jistých okolností ano, ovšem. Bohužel není přítomna. Už tři měsíce odpočívá v paláci Duků na pobřeží u Trapezuntu, kde očekává narození t…
