13. kapitola
Když uznali, že toho pěchování předpisů do našich hlav bylo dost, poslali nás proti proudu jako praktikanty. Jistě. ještě než jsme se sešli na instruktážních schůzkách, všichni jsme už v minulosti byli; vyzkoušeli si, jestli v nás cestování časem nevyvolává nějaké psychické komplexy. Teď chtěli, abychom viděli průvodce v akci, a tak nás přiřadili jako stopaře k turistickým výpravám.
Rozdělili nás tak, aby ke každým šesti až osmi turistům nepřibyli víc než dva. V rámci úspor nás všechny poslali k událostem, které se staly přímo tady, v New Orleansu. (Aby nás mohli odpálit řekněme k bitvě u Hastingsu, museli by nás napřed dopravit do Londýna. Cestování časem nemá s cestováním prostorem nic společného; před skokem musíte být na místě, které chcete navštívit, fyzicky přítomni.)
New Orleans je pěkné město, ale moc důležitého se v jeho historii neudálo. Navíc mi není tak úplně jasné, proč chce někdo zacálovat takové prachy jen proto, aby si vyrazil proti proudu zrovna tam, když může být za stejné peníze při podpisu Deklarace nezávislosti, při pádu Konstantinopole nebo při zavraždění Césara. Časová služba je ovšem ochotná zajistit přepravu ke každé větší historické události, ať se stala kdekoliv – s jistým omezením chutí, samozřejmě – nenajde-li se aspoň osm zájemců, kteří mají na lístky. Souhlasím, že neworleánští patrioté mají právo podívat se do minulosti svého města, když je to láká víc.
A tak pana Chudnika se slečnou Dalessandrovou poslali do roku 1815 fandit Andrewu Jacksonovi v bitvě u New Orleans, pánové Burlingame a Oliveira byli přepraveni do roku 1877, aby se podívali jak z města vypráskali poslední seveřanské politické prospěcháře, pan Hotchkiss a paní Notabene odjeli do ruku 1803, aby byli při tom, když Spojené státy zabíraly Louisianu odkoupenou od Francouzů, no a slečnu Chambersovou a mě poslali proti proudu do roku 1935, podívat se na atentát na Hueye Kingfishe Longa.
Takový atentát je obvykle odbytý v mžiku a je samozřejmé, že si nikdo nezaplatí cestu proti proudu jen proto, aby viděl výstřel z pistole. W skutečnosti Časová služba zájemcům nabízí pětidenní zájezd do Louisiany na počátku 20. století a zastřelení Kingtish je jenom vyvrcholení. Měli jsme šest spolucestujících, tři zazobané louisianské páry, všichni ve věku kolem šedesátky. Jeden z mužů byl právník, druhý doktor a ten třetí velké zvíře v představenstvu Louisiana Power & Light Company. Náš průvodce byl k těm oporám společnosti ten pravý pastýř: jemným, uhlazený charakter, který se jmenoval Madison Jefferson Monroe: „Říkejte mi Jeff,“ vyzval nás.
Dřív než jsme vůbec někam odjeli, měli jsme několik orientačních schůzek.
„Tady máte časovače,“ řekl Jeff Monroe. „Mějte je po celou dobu na sobě. Jakmile si je v budově Časové služby připnete, nesundávejte je dřív, než se z minulosti vrátíte. Koupejte se s nimi, spěte s nimi, mějte je při všech – ehm intimních činnostech. Důvod by vám měl být zřejmý. Kdyby časovač padnul do rukou osobě z dvacátého století, mohlo by dojít k vážnému narušení dějin. Proto vám zakazujeme se od přístroje třeba jen na okamžik odloučit.“
(„Lže,“ prohlásil Sam, když jsem mu to zopakoval. „Pravý důvod je ten, že občas je potřeba, aby turisté danou oblast urychleně vyklidili, třeba proto, aby se vyhnuli lynčování. Průvodce si nemůže dovolit riskovat, že někdo zapomene svůj časovač v hotelovém pokoji. Jenže nemá odvahu jim to říct.“)
Časovače, které nám Jeff Monroe rozdal, byly trochu jiné, než ten, který jsem měl na sobě tu noc, kdy jsem vyrazil proti proudu se Samem. Ovládání bylo zablokované a fungovalo jen tehdy, když průvodce vyslal ovládací signál příslušné frekvence. Pochopitelně. Časová služba nemá zájem na tom, aby turisté podnikali výlety v čase na vlastní pěst.
Monroe nám dlouze kázal o možných následcích zásahů do minulosti a opakovaně nás prosil, abychom něco nevyvedli. „Pokud vás někdo neosloví, raději sami nemluvte. A když k tomu přeci jen dojde, omezte konverzaci na minimum. Nepoužívejte slango…
