32. kapitola
V noci, když znavení turisté usnuli, jsem se vytratil, abych se věnoval jistému soukromému výzkumu.
Bylo tu těžké porušení předpisů. Průvodce má být se svými klienty neustále, pro případ nouze. Sami vlastně ani nevědí, jak se svými časovači zacházet, takže jedině průvodce jim ve složité situaci může pomoci rychle se vytratit.
Přesto jsem skočil šest století po proudu a, zatímco moji turisté vyspávali, navštívil dobu svého úspěšného předka Nikefora Duka.
Jistě, když uvážíte, že to byla moje první sólová cesta, chtělo to asi určitou dávku drzosti. Ale ve skutečnosti jsem žádné větší riziko nepodstupoval.
Metaxas mi poradil bezpečný způsob, jak takové boční výlety provádět. To se časovač pečlivě nastaví a zařídí se to tak, aby čistá doba nepřítomnosti u turistů byla minuta nebo i míň. Opouštěl jsem je 27. prosince 537 ve 23.45. Z toho okamžiku jsem mohl odcestovat kamkoli proti proudu či po proudu a strávit tam hodiny, dny, týdny nebo měsíce. Jediné, co jsem po vyřízení svých záležitostí musel udělat, bylo nastavit svůj časovač tak, aby mě přenesl do 27. prosince 537, 23.45. Z pohledu spících turistů bych byl pryč pouhých šedesát sekund.
Samozřejmě by nebylo vhodné přistát při návratu ve 23.44, to znamená vrátit se minutu před svým zmizením. Potom bychom byli v jedné místnosti dva a nastal by paradox duplikace, což je podskupina paradoxu kumulace, a je jisté, že kdyby se o tom dozvěděla Časová patrola, byla by z toho důtka, ne-li něco horšího. Ne: přesná koordinace je nutná.
Další problém spočívá ve složitosti přesného přesunu z místa na místo. Hostinec, v němž se naše skupina ubytovala v roce 537, nebude v roce 1175, tedy v roce, do kterého jsem měl namířeno, takřka stoprocentně existovat. Nemohu si dovolit jen tak naslepo skočit z místnosti, protože bych se mohl zmaterializovat na nějakém ne právě nejpříhodnějším místě vystavěném tady později, řekněme uvnitř hradního vězení.
Jediným bezpečným způsobem by bylo vyjít na ulici a skočit odtamtud, při cestě tam i zpátky. To ovšem vyžaduje, abyste se od svých turistů vzdálili na víc než šedesát sekund; jen si spočítejte, jak dlouho by trvalo sejít schody, najít si pro skok tiché a bezpečné místo atd. A kdyby šel náhodou kolem patrolák při běžné pochůzce, poznal vás na ulici a zeptal se, proč sakra nejste u svých turistů, máte průšvih.
Stejně jsem ale po proudu odcestoval a obešlo se to bez problémů.
Nikdy předtím jsem v roce 1175 nebyl. Byl to pravděpodobně poslední dobrý rok, který Byzanc zažila.
Měl jsem pocit, že atmosféra blížících se těžkých okamžiků obestírá celé město. Dokonce i mraky věštily něco neblahého. Vzduch řinčel nastávající pohromou.
Subjektivní kecy. Možnost volně se pohybovat po časové ose snadno pokřiví perspektivu a přebarví interpretace. Já jsem věděl, co tyhle lidi čeká; oni ne. Byzanc roku jedenáctistého sedmdesátého pátého byla pyšná a naladěná optimisticky; všechna ta zlá znamení žila jen v mě představivosti.
Na trůně byl Manuel 1. Komnénos. Dobrý muž. Jeho dlouhá, oslnivá kariéra se chýlila ke konci. Blížila se na něj pohroma. Císaři z rodu Komnénů se po celé 12. století snažili vyrvat Malou Asii zpět z rukou Turků, kteří se jí zmocnili o století dřív. Věděl jsem, že za rok po proudu, roku 1176, ztratí Manuel v jediném dni celé své asijské panství v bitvě u Myriokefalonu. Pak už to půjde s Byzancí pořád z kopce. Manuel to však ještě neví. Nikdo to neví. Jen já.
Zamířil jsem ke Zlatému rohu. Horní konec města byl v tomto období tou nejvýznamnější částí; centrum dění se přesunulo z prostoru Hagia Sofia – Hippodrom – Augusteum do čtvrti Blacherny v nejsevernější části města, mezi sbíhající se zdi městských hradeb. Když na konci 11. století opustil císař Alexios I. starý a chaotický Velký palác, přestěhoval svůj dvůr bůhvíproč právě sem. Nyní tu v přepychu vládl jeho vnuk Manuel a významné feudální rody si vystavěly nové paláce poblíž, podél Zlatého rohu.
Jedna z těch nejkrásnějších mramorových budov patřila Nikeforu Dukovi, …
