KAPITOLA SEDMÁ
1
Muller byl zvyklý žít sám. Když sepisoval smlouvu pro své první manželství, trval na doložce týkající se dočasného odstoupení od smlouvy - a Lorayn proti tomu nic nenamítala. Věděla, že ho práce čas od času zavede do míst, kam by s ním nechtěla, nebo ani nemohla jít. Za osm let trvání jejich manželství uplatnil tu doložku třikrát, celkem to vydalo na čtyři roky.
Mullerova častá nepřítomnost však nebyla skutečnou příčinou toho, že nechali smlouvu vypršet. Rozešli se z jiných důvodů. Muller totiž během těch dlouhých let zjistil, že mu samota nejenom vůbec nevadí, ale dokonce mu svým způsobem vyhovuje. V samotě můžeme rozvíjet všechno, jenom osobnost nikoliv - tak to napsal Stendhal, Muller tomu příliš nevěřil, i když jeho osobnost se konec konců zformovala mnohem dřív, než se při plnění svých úkolů začal vydávat sám do pustých, nepřátelských světů. Tuhle práci si vybral dobrovolně a sám o své vůli se rozhodl i k odchodu sem na Lemnos. Jeho samota však ještě nikdy nebyla konejšivější a současně tíživější než teď. A přece se odtud nechtěl vrátit. To jak se dokázal přizpůsobit novým podmínkám, ho vždy udivovalo, a zároveň děsilo. Nemyslel si, že se své společenské povahy dokáže zbavit tak snadno. Chyběly mu tu ženy, ale ne zas tolik, jak si před devíti lety myslel. A i to ostatní - povzbuzující účinky rozhovorů s lidmi, změny prostředí, kontakt s lidskou společností, to všechno časem nějak ztrácelo svůj význam. Aby se dokázal zabavit, na to tu měl dostatek boxů, navíc tu bylo bludiště se svými záhadami. A také vzpomínky.
A Muller opravdu měl na co vzpomínat. V jeho paměti se skládaly obrazy stovek světů. Člověk už pronikl do nejrůznějších koutů vesmíru, jeho kolonie se rozptýlily po planetách, obíhajících kolem tisícovek hvězd, jako semínka rozfoukaná větrem daleko od mateřské rostliny. Například Delta Pavonis VI, vzdálená dvacet světelných let od Země, se začala rychle odcizovat. Planeta se jmenovala Loki (Mullerovi to připadalo poněkud nepatřičné, protože takové jméno mu připomínalo spíš něco malého, rychlého a hbitého). Kolonisté na Loki po padesáti letech izolace od Země propadli uctívání kultu umělé obezity, dosahované glukostatickou regulací. Muller tam byl deset let před svou neblahou cestou k Betě Hydry. Šlo v podstatě o konzultační misi na planetu, která ztratila kontakt s mateřským světem. Nikdy nezapomněl na horké ovzduší té planety, obyvatelné jen v úzkém pásmu mírného podnebí. Na putování zelenou, neprostupnou džunglí, lemující jakousi černou řeku. Na pozorování zvířat s rubínovýma očima, prodírajících se bažinatým pobřežím. A konečně na setkání s obyvateli, na osadu, kde před chatrčemi s doškovou střechou seděli upocení Buddhové o hmotnosti několika set kilogramů, zabraní do vznešené meditace. Ještě nikdy neviděl takové množství masa na jeden krychlový metr prostoru. Obyvatelé Loki si tak dlouho hráli se svými periferními glukoreceptory, až se jim skutečně podařilo vyvolat akumulaci podkožního tuku. Tahle adaptace neměla žádný praktický užitek, neměla nic společného s problémy zdejšího prostředí. Oni se prostě zhlédli v mohutnosti. Mullerovi navždy zůstaly v pamětí paže, silné jako stehna, stehna jako sloupy a břicha, která se při dýchání triumfálně nadouvala do obludných rozměrů.
Jak se slušelo, nabídli vyslanci ze Země některou ze svých žen. Pro Mullera to byla lekce kulturní relativity. V osadě žily dvě nebo tři ženy, z hlediska místních poměrů tak vychrtlé, že se svou tloušťkou sice vzdáleně, ale přece jen přibližovaly Mullerovým estetickým normám. Ovšem oni mu tyhle nebohé a nedomrlé, stokilové trosky odmítli dát. Urazilo by je, kdyby se jejich host měl spokojit s tak podprůměrnou společností. Místo nich ho obšťastnili plavovlasým kolosem, který měl ňadra jako dělové koule a hýždě jako dva žoky mletého masa.
To byl tedy vskutku nezapomenutelný zážitek.
Tehdy před ním otevíral svou náruč celý svět. A Muller byl neúnavný cestovatel. Jemné politické machinace přenechával lidem jako …
