7
Byl jako povodeň - prudký, nespoutaný příval nenávisti, strachu, úzkosti, nedůvěry, utrpení, hořkosti, výsměchu, ošklivosti, pohrdání, zoufalství, zlomyslnosti, vzteku, beznaděje, vzrušení, nervozity, horečnosti, zármutku, bolesti, pobouření, zuřivosti. Rawlins ustoupil o několik kroků dozadu, jako kdyby se bál, že ho sežehne plamen. Muller se zmítal v hlubinách deprese. Podvod, podvod, všechno je podvod! Zase ho chtěli jenom zneužít. Pěšák na Boardmanově šachovnici. Mullerovi z očí sálal hněv. Nahlas neřekl víc než pár slov. Zbytek sršel odněkud z jeho nitra, rozléval se jako voda, která protrhla přehradní hráz a už se ničím nedá zastavit. Jenže místo vody z něj prýštila zlost.
„Boardman by mě předhodil cizincům bez ohledu na to, jestli bych souhlasil nebo ne?“ řekl Muller, když ho přešel nejdivočejší záchvat zuřivostí. Stál rozkročený uprostřed široké ulice, připravený ke všemu.
„Přesně tak. Povídal, že nemůže spoléhat na tvé rozhodnutí, že v sázce je příliš mnoho. Tvůj souhlas ho vůbec nezajímá. Neměl bys šanci odmítnout.“
„Ty jsi součástí jejich komplotu,“ řekl Muller s vražedným klidem. „Proč mi to tedy celé vyprávíš?“
„Skoncoval jsem s nimi.“
„Pochopitelně.“
„Ne, já to myslím vážně, Dicku. Patřil jsem k nim. Skákal jsem přesně podle toho, jak si Boardman pískal. Ano, lhal jsem ti skoro ve všem. Ale to poslední jsem nevěděl - nevěděl jsem, že se k tobě chtějí zachovat tak sprostě. Musel jsem jim utéct. Musel jsem jim v tom zabránit. Musel jsem ti říct pravdu.“
„Ó, jak ušlechtilé! Díky, Nede. Teď mám místo jedné možnosti dvě. Můžu se odtud nechat odvléct, abych zas tahal za Boardmana kaštany z ohně - nebo se můžu zabít. Okamžitě. A lidstvo poslat ke všem čertům. Co?“
„Nemluv tak,“ řekl Rawlins podrážděně.
„Proč ne? Jinou možnost nemám. Jsem ti vděčný, žes mi vysvětlil moji skutečnou situaci, ale teď už se zařídím podle svého. Ty jsi mě vlastně odsoudil k smrti, Nede.“
„To ne.“
„A co mi zbývá? Zase vám dělat sluhu?“
„Můžeš... spolupracovat s Boardmanem,“ řekl Rawlins. Olízl si rty. „Já vím, že to zní šíleně. Ale aspoň bys mu dal za vyučenou. Kdybys zapomněl na svou hořkost. Kdybys nastavil i druhou tvář. Uvědom si, že Boardman není jediný člověk na světě. Co ty miliardy nevinných lidí...“
„Bože, odpusť jim. Oni nevědí, co činí.“
„Právě!“
„A kdo z těch miliard by mi byl ochotný podat ruku? Kdo z nich přede mnou nebude utíkat?“
„A co má být? Oni si nemůžou pomoct! Ale jsou to přece tvoji vlastní lidé!“
„A já jsem přece také jejich. Na to docela určitě nemysleli, když mě odkopli.“
„Ty nemáš rozum.“
„Ne, nemám. A už o něj ani nestojím. Když - ačkoliv tomu příliš nevěřím - vezmu v úvahu, že by má cesta k těm vašim rádiovým kašparům mohla sebeméně ovlivnit osud lidstva, tak se na tuhle svatou povinnost s největší radostí vykašlu. Moc ti děkuju za tvé varování. Konečně vím, na čem jsem. Konečně vím, co mě čeká. A znám tu stovky míst, kde smrt bude rychlá a bezbolestná. Ať si pan Charles Boardman promluví s cizinci sám. Já...“
„Nehýbej se, Dicku,“ ozval se náhle Boardmanův hlas ani ne třicet metrů za Mullerovými zády.
