OSM
Terén se nepochybně měnil. Srdce rovníkové džungle už nechali za sebou a vstoupili na vysočinu, která se táhla až k mlžným krajům. Podnebí bylo stále ještě tropické, ale vlhkost už nebyla tak vysoká; místo aby ji ovzduší drželo všechnu ve formě páry, tu a tam ji uvolnilo jako déšť a po dešti byl vzduch čistý a svěží, dokud se vlhkost zase nevrátila na původní stupeň. Také vegetace se lišila: podstatnou část porostu tvořily hranaté rostliny s listy ostrými jako nože. Mnohé stromy měly světélkující listy, které v noci zaplavovaly les studeným světlem. Bylo tam méně lián a koruny stromů už netvořily souvislou vrstvu zachytávající většinu světla; tu a tam se na zem prodraly paprsky slunce, místy se vytvořily dokonce rozsáhlé mýtiny a louky. Půda, vylouhovaná častými dešti měla na rozdíl od černé půdy v džungli bledou, nažloutlou barvu. V houští neustále přebíhali drobní živočichové. Pomalým krokem se kolem pohybovali slimákovití tvorové, modrozelení s ebenově černými pláštíky, ve kterých Gundersen rozeznal pohyblivé houboidy z vysočiny – rostliny, které se přesouvaly z místa na místo pátrajíce po ulomených větvích nebo bleskem poražených stromech. Nildoror i lidé je považovali za vybranou lahůdku.
Navečer třetího dne po zastávce u horkého jezírka dohnal Srin'gahar s Gundersenem ostatní čtyři nildoror, kteří šli napřed. Tábořili u paty rozeklané hory ve tvaru hřebene, a soudě podle míry zničení okolní vegetace, tam byli už nejméně jeden celý den. Choboty a tváře pomazané světélkující šťávou jim jasně zářily. Byl s nimi i jeden sulidor, největší, jakého kdy Gundersen viděl, skoro dvakrát větší než on, s čenichem dlouhým jako mužská ruka. Sulidor stál vzpřímeně poblíž balvanu obrostlého modrým mechem, opíraje se o široce rozkročené nohy a ocas. Jeho štěrbinovité oči si Gundersena prohlížely zpod přivřených huňatých víček. Dlouhé ruce zakončené hrozivými zahnutými drápy mu visely volně podél těla. Sulidorova srst mela barvu starého bronzu a byla nezvykle hustá.
Jeden z kandidátů na znovuzrození, nildoří samice Luu'khamin, Gundersenovi řekla: „Sulidor se jmenuje Na-sinisul. Chce s tebou mluvit.“
„Ať tedy mluví.“
„Chtěl by, aby ses před tím dozvěděl, že není obyčejný sulidor. Je jedním z těch, kteří zařizují obřad znovuzrození, a setkáme se s ním znovu, až dojdeme do mlžných krajů. Je to sulidor vysokého postavení a vážnosti a jeho slova není dobré brát na lehkou váhu. Budeš to mít na vědomí, až s ním budeš rozmlouvat?“
„Budu. V tomto světě neberu na lehkou váhu ničí slova, ale jeho vyslechnu zvlášť pozorně. Ať mluví.“
Sulidor několika kroky překonal krátkou vzdálenost mezi nimi a zase se pevně postavil, zatínaje drápy na svých nohou hluboko do země. Mluvil nildororu s lehkým seveřanským přízvukem: obtížně, pomalu, ale srozumitelně.
„Byl jsem na cestě do Moře prachu,“ řekl sulidor, „a teď se vracím do svého rodného kraje, abych přispěl svou pomocí k obřadu znovuzrození, který podstoupí těchto pět poutníků. Má přítomnost zde je čistě náhodná. Chápeš, že na tomto místě nejsem z žádného určitého důvodu, který by se týkal tebe nebo tvých společníků?“
„Chápu,“ odpověděl Gundersen překvapen přesným a důrazným způsobem sulidorovy řeči. Až dosud znal sulidoror pouze jako temné, divoké a hrozivě vyhlížející bytosti plížící se tajemnými mýtinami.
Na-sinisul pokračoval: „Když jsem tudy včera procházel, náhodou jsem narazil na bývalou stanici Společnosti. Opět náhodou jsem nahlédl dovnitř, třebaže se mě toto místo nijak netýkalo. Uvnitř jsem našel dva Pozemšťany, jejichž těla jim přestala sloužit. Nebyli schopni se pohybovat a mohli stěží mluvit. Žádali mne, abych je zbavil života, ale to nemohu na svou vlastní zodpovědnost udělat. Proto tě žádám, abys mne následoval do té stanice a dal mi potřebné instrukce. Nemám mnoho času, a proto je třeba udělat to okamžitě.“
„Jak je to daleko?“
„Můžeme tam být dřív, než vyjde třetí měsíc.“
„Nevzpomínám si, že by tu měla Společnost nějakou stanici,“ řekl Gundersen Srin'gaharovi. „Jedna…
