16
Lekce z Loch Torridonu se nezapomínají, pomyslel si Viktor, když stál před recepcí hotelu opřený lokty o mramorový pult a sledoval, jak se mu noční služba snaží vyjít vstříc. Požádal o půjčení automobilu - dost hlasitě, aby přilákal pozornost. Vzhledem k pozdní hodině šlo o těžko splnitelné přání; vozidla se obtížně opatřovala ve dne, natož uprostřed noci. Ale za dostatečnou sumu bylo k mání všechno. I finanční handrkování proběhlo natolik bouřlivě, aby upoutalo případného pozorovatele. A pak šaty, které měl na sobě - tmavozelené kalhoty, vysoké boty a hnědý lovecký kabát. Sezóna honů ještě dávno nezačala.
V hotelové hale se zdržovalo jen málo opozdilců. Několik obchodníků, kteří na nejistých nohou vrávorali ke svým pokojům po úspěšném jednání zakončeném v baru, rozhádaná manželská dvojice, která si vzájemně vytýkala nemožné chování, u pultu se právě zapisoval nervózní, podle oblečení zjevně bohatý mladík, na kterého čekala prostitutka postávající diskrétně opodál. A pak už jen černovlasý snědý muž s tváří námořníka ošlehanou větrem, který seděl v křesle, listoval v časopise a zdánlivě se vůbec nezajímal o dění kolem sebe. Korsičan, pomyslel si Viktor.
Člověk, který předá zprávu jiným Korsičanům. A Angličanovi jménem Stone.
Další postup se zjednodušil na správné načasování a koordinaci sledu událostí. Viktor teď musí zjistit, jestli někde na ulici - nejspíš schovaný ve stínu - opravdu čeká zelený fiat připravený ho nenápadně sledovat, jakmile dorazí pronajatý automobil. Jestli žádné podezřelé vozidlo neuvidí, najde si vhodnou záminku a počká, dokud se nepřátelé neobjeví.
Ukázalo se, že čekání nebude nutné. Fiat stál uprostřed sousedního domovního bloku. Kapitán Geoffrey Stone si byl svou kořistí skutečně jistý, protože zaparkoval před Viktorovým vozem směrem na silnici do Varese a do Campo di Fiori.
Barzini seděl vedle Viktora vpředu a začal se na něm projevovat vypitý koňak; hlava mu neustále padala na prsa.
„Spěte,“ poradil mu Fontine. „Čeká nás dlouhá cesta a chci, abyste byl odpočatý, až dojedeme na místo.“
Projeli otevřenou bránou Campo di Fiori a pokračovali po točité příjezdové cestě k domu. I když se Viktor duševně připravil, pohled na rodinné sídlo mu naplnil srdce bolestí a ve spáncích se mu rozbušil tep. Blížil se k popravišti a znovu prožíval zvukové a vizuální vjemy mučivé agónie. Věděl však, že nesmí podlehnout emocím. Lekce z Loch Torridonu: Nepozornost znamená smrtelné nebezpečí.
Zaťal břišní svaly a zabrzdil.
Barzini se probudil a zamžoural na něj. Z masivních dubových dveří nad mramorovým schodištěm se vynořil noční hlídač a posvítil si silnou baterkou na automobil a jeho posádku.
Barzini otevřel a vystoupil. „Přivážím syna Fontini-Cristiů. On je pánem tohoto domu.“
Hlídač sjel kuželem světla na Viktora, který rovněž vystoupil a stál vedle přední kapoty. „Je mi ctí, padrone,“ vydechl hlasem naplněným bázlivou úctou.
„Můžete se vrátit domů do Lavena,“ řekl mu Viktor. „Pokud vám to nevadí, použijte severní cestu. Stejně tudy asi jezdíte, protože to máte nejblíž.“
„Ano, severní cesta je mnohem kratší, signore. Děkuju vám mockrát, signore.“
„U stájí na mě možná čekají dva přátelé. Nebojte se, sám jsem je požádal, aby přijeli severní bránou. Jestli je uvidíte, buďte tak hodný a řekněte jim, že za nimi za chvíli zajdu.“
„Jistě, padrone, spolehněte se.“ Noční hlídač se uklonil na rozloučenou a spěšně sešel po mramorovém schodišti ke kolu, které bylo opřeno o živý plot lemující příjezdovou cestu. Nasedl, šlápl do pedálů a zmizel v temnotě.
„A teď rychle!“ vyzval Viktor Barziniho. „Řekněte mi, zůstaly telefony tam, kde byly? A co linka mezi domem a stájemi?“
„Ano. Linka funguje a jeden telefon je pořád v pracovně vašeho otce, druhý v hale.“
„Výborně. Jděte dovnitř a rozsviťte všechna světla v hale a v jídelně. Pak se vraťte do pracovny, nechte tam zhasnuto a stoupněte si k oknu. Až se setkám s vašimi přáteli, zavolám vám ze stáje a řeknu, co máte dělat. Korsičané se každou chvíli ukážou. …
