31
Adrian se vrátil do Milána. Nezajel však k hotelu, ale pokračoval podle dálničních ukazatelů k letišti. Neměl ucelenou představu, jak dosáhne svého cíle, ale věděl, že udělá, co udělat musí.
Musí se dostat do Champoluku. V okolí se volně pohybuje bezohledný vrah - jeho bratr.
Někde na letišti najde pilota a letoun k pronajmutí. Nebo alespoň osobu, která bude vědět, kde obojí hledat. Za libovolnou finanční částku, jaká bude požadována.
Ujížděl na plný plyn, všechna okénka stažená. Vítr bičující vnitřek kabiny mu pomáhal - nedovoloval mu přemýšlet, protože myšlenky by byly příliš bolestné.
„Nedaleko Champoluku je malé soukromé letiště, které používají bohatí návštěvníci hor,“ informoval ho zarostlý pilot, kterého za tučné spropitné probudil a zavolal na letiště noční úředník u přepážky společnosti Alitalia. „Ale přes noc je uzavřené.“
„Můžete tam se mnou zaletět?“
„No, snad jo. Není to daleko, ale mizerný terén.“
„Zvládnete to?“
„Když ne, budu mít dost benzinu, abych se mohl vrátit. Rozhodnutí bude výlučně na mně, vy mi do toho nebudete mluvit. Ale nevrátím vám ani liru, jasné?“
„To je mi jedno.“
Pilot se obrátil k zaměstnanci Alitalia a promluvil s ním autoritativním tónem - bezpochyby proto, aby udělal dojem na zákazníka, který mu platí tolik peněz za tak krátký let. „Jaké je počasí? Oblast jižně od Zermattu. Kurz od Milána dva devět pět, přiblížení dva osm nula. A potřebuju radarové navádění.“
Úředník pokrčil rameny a povzdechl si.
„Dostanete zaplaceno,“ řekl mu Adrian stroze. Pracovník letecké společnosti zvedl sluchátko červeného telefonu. „Operazioni,“ požádal snaživě.
Přistání v Champoluku nebylo zdaleka tak nebezpečné, jak pilot Adrianovi naznačoval. Pravda, uzavřené letiště znamenalo vypnuté radiomajáky a prázdná stanoviště letových dispečerů, ale jedinou dostatečně dlouhou přistávací dráhu vyznačovala po celé délce červená světla.
Adrian zamířil k jediné osvětlené budově na okraji letiště - asi patnáct metrů širokému a v nejvyšším bodě obloukovité střechy sedm metrů vysokému plechovému hangáru pro malá soukromá letadla. V otevřených dveřích, z nichž se na trávu linulo bledé světlo, se rýsovala silueta v pracovní kombinéze. Muž shrbil ramena a zahleděl se do tmy, pak se napřímil a potlačil zívnutí.
„Mluvíte anglicky?“ zeptal se Adrian.
Mluvil. Lámaně, a ne právě ochotně, ale srozumitelně a chápal, co se od něho chce. Informace, kterou od něj Adrian získal, přesně odpovídala jeho očekávání. Ve čtyři ráno v širokém dalekém okolí otevřenou půjčovnu automobilů nesežene, kdyby se rozkrájel. Copak se ten pilot zbláznil, že ho sem dopravil uprostřed noci? Nemělo by se zavolat na policii?
Adrian vylovil z kapsy několik velkých bankovek a podržel je ve světle z hangáru. Hlídač sklouzl pohledem k penězům; Adrian odhadoval, že tolik si ten nerudný vztekloun nevydělá ani za měsíc.
„Přiletěl jsem z velké dálky, abych našel jistého muže. Neudělal jsem nic špatného. Pronajal jsem si v Miláně letadlo, to se snad může, ne? Policie se o mě ani v nejmenším nezajímá. Musím toho člověka za každou cenu najít. Potřebuju auto a někoho, kdo mi řekne, kam mám jet.“
„Nejste zločinec? Přiletíte si v takovou hodinu...“
„Žádný zločinec,“ přerušil hlídače Adrian. Měl co dělat, aby ovládl netrpělivost a udržel klidný tón. „Jsem právník... Awocato,“ dodal italsky.
„Awocato?“ V hlídačově hlase zazněl respekt.
„Můžete mi říct, kde bydlí Alfredo Goldoni? To je muž, kterého hledám.“
„Ten beznohý mrzák?“
„Nevím, že je mrzák.“
Adrian dostal k dispozici otlučený fiat s potrhaným čalouněním a popraskanými okénky a hlídač ho navíc vybavil náčrtkem trasy. Goldoniho statek leží asi patnáct kilometrů daleko, západně od vesnice. „Nemůžete to minout,“ znělo závěrečné ujištění.
V záři reflektorů viděl ohradu kolem pole, za ním rozeznával obrysy domu. V oknech se svítilo a tlumený odlesk tančil ve svěšených větvích několika borovic, které lemovaly příjezdovou cestu před stavením. Adrian sundal nohu z plynu a uvažoval, jestli…
