2
V samém kraji zorného pole mám tu bílou smaltovanou tvář v sesterně, tetelí se nad psacím stolem, kroutí se a vlní, aby se zase stáhla do původní podoby. Ostatní chlapi ji taky pozorují, i když dělají, že ne. Dělají, že se pořád ještě koukají jenom na tu prázdnou obrazovku před náma, ale jen slepec by neviděl, že pošilhávají po Velké sestře tam za sklem, stejné jako já. Poprvé za tím sklem poznává, jaké to je, když vás někdo pozoruje ve chvíli, kdy si přejete ze všeho nejvíc, abyste mezi svým obličejem a všema těma očima, kterým se nedá uniknout, mohli zatáhnout zelenou roletu.
Stážisti, černý frajeři a všechny sestřičky ji taky pozorují, čekají, kdy už projde chodbou na schůzi, kterou sama svolala a která by už měla začít, čekají, jak se teď bude chovat, když se ukázalo, že i jí můžou rupnout nervy. Sestra ví, že ji všichni pozorují, ale nehýbá se. Ani když se začnou loudat do místnosti personálu bez ní. Všimnul jsem si, že i všechny stroje ve stěnách ztichly, jako když taky čekají, až se znovu pohne.
Po mlze už není ani památky.
Zničehonic si vzpomenu, že mám uklízet v místnosti personálu. Vždycky tam při těchhle jejich schůzích chodím uklízet, už léta. Ale teď se tak bojím, že ani nemůžu vstát z křesla. Nechávali mě tam uklízet, poněvadž je nenapadlo, že bych je moh poslouchat, ale když teď viděli, jak jsem na McMurphyho rozkaz zdvihnul ruku, nepoznají, že slyším? Nenapadne je, že jsem slyšel všecky ty roky, že jsem poslouchal tajnosti určené jen pro jejich uši? A jestli na to přišli, co se mnou v té jejich místnosti udělají?
Ale přesto čekají, že tam budu. Když se tam neukážu, budou mít jistotu, že slyším, předeženou mě, budou si říkat: Vidíte? Dneska tady neuklízí, není to snad důkaz? To je přece jasné, co s ním uděláme...
Teprv teď si uvědomuju všechna ta hrozná nebezpečí, kterým jsme se vystavili, když jsme McMurphymu dovolili, aby nás vylákal z mlhy.
Tamhle u dveří se opírá o zeď černý kluk, ruce zkřížené na prsou, růžový jazyk mu kmitá po rtech sem a tam, pozoruje nás, jak tady sedíme před televizí. Oči mu kmitají sem a tam, zrovna jako jazyk, a pak se zastaví na mně a já vidím, že se mu ta jeho kožená víčka kapku povytáhla. Dlouze si mě prohlíží a dumá nad mým chováním při sezení. Najednou se těžce odlepí od zdi, přeruší kontakt a jde do komory na smetáky. Vrátí se s kbelíkem mydlinek a houbou, natáhne mi ruce a pověsí na ně kbelík, jako by věšel na hák nad krbem čajovou konev.
"Tak pod, náčelníku," povídá. "Vstávej a běž si po svý práci."
Nehýbám se. Kbelík se mi houpe na rukou. Nedávám znát, že bych ho slyšel. Chce mě oblafnout. Nařídí mi ještě jednou, abych vstal, a když se nepohnu, obrátí oči v sloup a povzdychne si, popadne mě za límec, trochu se mnou zacloumá a já vstanu. Nacpe mi houbu do kapsy, ukáže na konec chodby, kde je místnost personálu, a já jdu.
A jak se tak s kýblem loudám chodbou, frrr, prožene se kolem mě Velká sestra ve své obvyklé rozvážné rychlosti a mohutnosti a zatočí do dveří. Nejde mi to do hlavy.
Jsem teď na chodbě docela sám a koukám, jak je všude jasno - po mlze ani stopa. V místech, kudy proběhla, se trochu ochladilo, v bílých trubicích na stropě obíhá zmrzlé světlo, jiskří jako ledové tyče, jako ojíněné spirály mrazáku, naštelované tak, aby vydávaly bílé světlo. Tyče se táhnou až ke dveřím místnosti personálu na konci chodby, do kterých zrovna zahnula sestra - k těžkým ocelovým dveřím, úplně stejným jako dveře šokárny v budově číslo jedna, jenom s tím rozdílem, že na těchhle je namalovaný číslo a ve výšce hlavy mají malé skleněné kukátko, aby bylo vidět, kdo ťuká. Když přijdu blíž, vidím, že kukátkem prosakuje světlo, zelené světlo, hořké jako žluč. Schůze tam začne každou chvíli, proto odtud prosakuje ta zeleň; až se dostanou do poloviny, bude už rozlezlá po všech stěnách a oknech a já ji budu muset stírat houbou a ždímat do kbelíku a pak ještě tou vodou propláchnout žlábek na latríně.
Úklid místnosti personálu je vždycky zlá věc. Nikdo by mi nevěřil, co jsem už při těchhle schůzích musel uklízet - jedy, vylučované z kožních pórů, kyseliny, rozptýlené ve vzduchu a tak silné, že by natošup člověka rozpustily. Já to viděl.
Zažil jsem schůze, kdy se nohy stolů zbortily a pokroutily, kdy se zauzlovala křesla a stěny se dřely jedna o druhou, že jste z místnosti nestačili ždímat pot. Zažil jsem schůze, kdy si tak dlouho povídali o nějakém pacientovi, až se jim ten pacient . zhmotnil před očima, živý a nahatý na kávovém stolku, dočista bezbranný proti všem ďábelským choutkám, co je zrovna posedly; a než skončili, pomazali a zasvinili s ním celou místnost.
Proto mě na těch schůzích personálu mají k ruce, protože můžou nadělat spoustu svinstva a někdo to musí uklidit, a poněvadž jindy se místnost personálu neotvírá, jen při těchhle schůzích, musí to být někdo, o kom si myslí, že nic z toho, co tam uvidí, neroznese dál. A to jsem já. Dělám to už dlouho, omejvám v téhle místnosti personálu stěny, utírám prach a vytírám podlahu, dělal jsem to už v té dřevěné místnosti ve staré nemocnici, takže si mě obvykle nikdo nevšímá. Dělám si svoje a všichni skrz mě koukají, jako bych byl sklo - kdybych nepřišel, scházela by jim akorát houba a kbelík s vodou, co vždycky poletují vzduchem.
Když ale tentokrát zaťukám na dveře a Velká sestra se podívá do kukátka, upírá oči přímo na mě a ještě nikdy jí tak dlouho netrvalo, než otevřela a pustila mě dovnitř. Obličej se jí vrátil do normální podoby, zas je v něm ta stará síla, nebo mi to tak aspoň připadá. Všichni ostatní míchají lžičkama cukr v kafi a půjčují si cigarety jako při každé jiné schůzi, ale vzduch je plný napětí. Zkraje si myslím, že je to kvůli mně. Pak si ale všimnu, že se Velká sestra ještě neposadila, že se ani neobtěžuje vzít si svoje kafe.
Nechá mě vklouznout do dveří, a když se kolem ní protahuju, znova do mé zabodne obě oči, a pak dveře zase zavře, zamkne, otočí se a ještě chvíli si mě prohlíží. Vím, že mě podezřívá. Počítal jsem, že ji McMurphyho vzpurnost vyvedla z míry a že si mě třeba vůbec nevšimne, ale nijak otřeseně nevypadá. Hlavu má docela jasnou a vrtá jí v ní otázka, jak to přijde, že pan Bromden slyšel, když mu pacient McMurphy řek, aby zdvihnul ruku a hlasoval. Vrtá jí hlavou, jak moh vědět, že má položit smeták a jít si sednout s akuťákama před televizi. Nikdo jiný z chroniků to neudělal. Vrtá jí hlavou, jestli není načase mrknout se panu náčelníkovi Bromdenovi trochu na zoubek.
Obrátím se k ní zádama a vrhnu se s houbou do kouta. Zdvihnu houbu nad hlavu, aby všichni viděli, jak je obalená zeleným slizem a jak se tady nadřu. Potom se shýbnu a vytírám podlahu jako nikdy. Ale třeba se dřu jako kůň, třeba se snažím dělat, jako když nevím, že ji mám za zádama, přesto pořád cítím, že stojí ve dveřích a provrtává mi lebku, až se mi zdá, že co nevidět bude uvnitř, že se co nevidět vzdám, rozječím se a všecko jim povím, jestli ze mě ty oči nespustí.
Ale pak si sestra uvědomí, že na ni se taky upírají oči - oči celého zdravotního týmu. A tak jako sestra přemýšlí o mně, přemýšlejí oni zas o ní, o tom, co hodlá udělat s tím zrzkem v denním pokoji. Čekají, co o něm řekne, a nějaký hloupý Indián, co klečí shrbený na všech čtyřech v koutě, je vůbec nezajímá. Čekají jenom na ni, a tak se na mě konečně přestane. dívat, dojde si pro kafe, posadí se a rozmíchává v šálku cukr s takovou péčí, že o něj lžička ani jednou nezacinká. Schůzi zahájí doktor. "Tak co, lidičky, nerozjedeme to?" Vyšle úsměv ke stážistům, kteří usrkávají kafe. Velká sestra se jeho pohledu snaží vyhnout. Sedí jako pěna a doktora to
znervózňuje a neklidně sebou šije. Vytáhne brejle a nasadí si je, aby se moh podívat, kolik je hodin, a jak mluví, natahuje si přitom hodinky.
"Už máme čtvrt. Nejvyšší čas začít. Tak tedy. Jak asi většinou víte, svolala toto valné shromáždění slečna Ratchedová. Volala mi ještě před začátkem dnešního sezení terapeutické skupiny a vyslovila názor, že pacient McMurphy zřejmě vyvolá nějakou výtržnost. Skutečně intuitivní, když uvážíme, co se stalo před několika minutami, nemyslíte?"
Přestane hodinky natahovat, poněvadž pero je už tak natažené, že by je další otáčka rozmetala po celé místnosti, a sedí, usmívá se na hodinky, bubnuje si na hřbet ruky růžovými prstíky a čeká. V tuhle chvíli přebírá obyčejně vedení schůze sestra, ale dneska mlčí jako zařezaná.
"Po dnešním dnu," pokračuje doktor, "rozhodně nemůžeme říci, že bychom měli co dělat s běžným pacientem. Ne, to určitě ne. A je také nabíledni, že je znepokojujícím elementem. Takže - ehm - jak to vidím já, měli bychom v diskusi dospět k závěru, jaké v jeho případě podniknout kroky. Domnívám se, že sestra tuto schůzku svolala - opravte mne, prosím, pokud se mýlím, slečno Ratchedová - abychom společné prohovořili situaci a sjednotili se v názoru, jak s panem McMurphym naložíme?"
Upře na ni prosebný pohled, ale sestra pořád nic neříká. Zdvihla tvář ke stropu, nejspíš tam hledá špínu, a zdá se, že dosud nezaslechla jediné jeho slovo.
Doktor se obrátí k řadě stážistů na protější straně pokoje; všichni mají přehozenou stejnou nohu přes druhou a šálek s kafem na stejném koleně. "Mládenci," povídá doktor, "uvědomuji si, že jste ještě neměli dostatek času, abyste dospěli k správné diagnóze pacienta, zato jste měli příležitost vidět ho v akci. Co si o něm myslíte vy?"
Doktorova otázka jim vymrští hlavy vzhůru. Chytře je zatahuje do hry. Zaletí pohledama k Velké sestře. V několika minutách se jí veškerá stará síla zase navrátila. Prostě sedí, usmívá se do stropu a mlčí, ale všecko má zas v hrsti a nenechává nikoho na pochybách, že ona je tu hlavní silou, s kterou je třeba počítat. Když jí kluci nebudou hrát do ruky, můžou taky uzavřít stáž v alkoholické léčebně v Portlandu. Začínají se už ošívat jako doktor.
"Ano, zcela očividně má znepokojující vliv na ostatní," zahrává první kluk malou domů.
Srkají kafe a rozvažujou to. Pak se ozve další: "A mohl by přerůst ve skutečné nebezpečí."
"To je pravda, to je pravda," povídá doktor.
Kluk má dojem, že klepnul hřebíček na hlavičku, a mluví dál. "Dokonce značné nebezpečí," povídá a nakloní se v křesle dopředu. "Nezapomínejme, že tento člověk páchal násilnosti jenom proto, aby se dostal z nápravného zařízení do poměrného přepychu této nemocnice."
"Záměrné násilnosti," povídá ten první.
A třetí kluk mumlá: "Ačkoli už sama povaha tohoto záměru by mohla naznačovat, že jde jen o fikaného podvodníka a nikoli duševně nemocného člověka."
Podívá se po sestře, jak se jí to líbí, a vidí, že se pořád ještě nehýbe a nijak neprojevuje. Ale ostatní z týmu po něm loupají očima, jako kdyby řek nějakou strašnou sprosťárnu. Vidí, že to přepísknul, a rád by to obrátil v žert, a tak se uchichtne a přidá: "Víte, jak se říká: Ten, co nedrží krok, poslouchá nejspíš jiný buben," ale už je pozdě. První stážista odloží kafe, sáhne do kapsy pro fajfku velkou jak pěst a začne mu dávat lekci.
"Upřímně, Alvine," povídá tomu třetímu, "ale teď jsi mě zklamal. I kdyby člověk jeho záznamy vůbec neviděl, stačí si povšimnout jeho chování na oddělení a musí ti být jasné, jak je takovýto náznak absurdní. Ten člověk není jen těžce, přetěžce chorý, ale podle mého mínění i potenciálně nebezpečný. Mám za to, že právě toto měla na mysli slečna Ratchedová, když naši schůzku svolávala. Copak nerozpoznáš archetyp psychopata? Jakživ jsem neslyšel o jasnějším případu. Tenhle člověk je Napoleon, Čingischán, Attila."
Přisadí si i další. Pamatuje si sestřiny poznámky o narušenejch. "Robert má pravdu; Alvine. Nevšimnul sis, jak se ten člověk dneska choval? Jakmile se jeden z jeho plánu zhatil, rázem byl na nohou a jen taktak, že se neuchýlil k násilí. Povězte nám, doktore Spivey, co se v jeho materiálech říká o násilných sklonech?"
"Projevuje zjevnou neúctu vůči disciplíně a autoritě," povídá doktor.
"Správně. Z jeho záznamů jasně vyplývá, Alvine, že se soustavně dopouští nenávistných činů vůči představitelům každé autority - ve škole, ve vojenské službě, i ve vězení! A jsem přesvědčen, že jeho výstup po tom dnešním hlasovacím furóre byl velice příznačnou ukázkou jednání, jaké od něho můžeme čekat do budoucna." Zmlkne a mračí se do své faji, pak ji zase strčí do pusy, rozškrtne sirku a s hlasitým puknutím vcucne plamen do hlavičky. Když se fajfka rozdýmá, vrhne žlutým oblakem čoudu letmý pohled po sestře; určitě si její mlčení vykládá jako souhlas, protože hned zas pokračuje, ještě rozpáleněji, ještě sebejistěji.
"Pozastav se na moment a představ si, Alvine," povídá, slova hebká kouřem, "představ si, co by se mohlo stát, kdyby někdo z nás prováděl s panem McMurphym individuální terapii. Představ si, že dospíváš k obzvláště bolestivému průniku do jeho podvědomí, a on usoudí, že už má toho tvého - jak by to asi řekl? - tvého ‚pitomýho školometskýho čmuchání!' právě dost. Řekneš mu, že se musí oprostit od všech nepřátelských pocitů, a on ti odpoví, aby sis ‚trhnul nohou'. Požádáš ho, aby se uklidnil, pochopitelně že autoritativním hlasem, a vzápětí se na tebe přes konferenční stolek vrhne metrák živé váhy zrzavého psychopatického Ira. A teď mi pověz, zdali dokážeš - anebo kdokoli z nás, co se toho týče - pana McMurphyho zvládnout, když k něčemu takovému dojde?"
Postrčí si tu svou nadměrnou fajfku do koutku úst, opře si ruce o kolena a čeká. Všichni v duchu vidí McMurphyho svalnaté rudé paže a zjizvené ruce, vidí, jak mu jako zrezivělý píst vybíhá z nátělníku šlachovitý krk. Stážista, co mu říkají Alvin, při tom pomyšlení zezelenal, jako kdyby mu ten žlutý čoud z kámošovy fajfky zaneřádil obličej.
"Takže se domníváte, že by bylo moudré," ptá se doktor, "přeložit jej na oddělení narušených?"
"Domnívám se, že by to bylo přinejmenším prozíravé," odpoví mládenec s fajfkou a zavře oči.
"Obávám se, že musím svoji poznámku vzít zpátky a připojit se k Robertovi," obrátí se k nim Alvin, "i kdyby jen v zájmu vlastní bezpečnosti."
Všichni se rozesmějou. Ulevilo se jim, jsou si jisti, že kápli sestře do noty. Všichni si zase srknou kafe, kromě toho mládence s fajfkou; pořád mu zhasíná a kluk se s ní v jednom kuse morduje, škrtá sirku za sirkou, nasává kouř, bafá a puká. Konečně ji zase rozdýmá a kapku namyšleně povídá: "Ano, oddělení pro narušené, to je to pravé místo pro Zrzouna McMurphyho. Víte, co si po těch několika dnech, co ho pozoruji, myslím?"
"Schizofrenická reakce?" zeptá se Alvin.
Fajfka zavrtí hlavou.
"Latentní homosexualita s reaktivní formací?" řekne ten třetí.
Fajfka znova zavrtí hlavou a zavře oči. "Ne," řekne a usměje se kolem dokola, "negativní oidipák."
Všichni mu blahopřejí.
"Ano, myslím, že tomu mnohé nasvědčuje," povídá. "Ale ať už bude konečná diagnóza jakákoli, jedno nesmíme pouštět ze zřetele: běžný pacient to rozhodně není."
"Ale - to se mýlíte, velice se mýlíte, pane Gideone."
To je Velká sestra.
Všechny hlavy se k ní rázem otočí - moje taky, ale rychle se zase vzpamatuju a dělám, že chci jen utřít šmouhu, kterou jsem zrovna objevil nahoře na zdi. Všichni jsou z toho na větvi. Mysleli, že navrhují přesné to, co chce slyšet, přesně to, co na téhle schůzce chtěla navrhnout sama. Taky se mi to zdálo. Viděl jsem ji už odlifrovat nahoru k narušenejm poloviční chlapy, než je McMurphy, a jenom proto, aby snad, probůh, po někom neplivnuli; a tohle je chlap jak bejk, chlap, který se jí a celému týmu postavil na odpor, chlap, o kterém sama odpoledne řekla, že je už jednou nohou z oddělení, a teď říká ne.
"Ne. Nesouhlasím. Ani v nejmenším." Usmívá se napravo nalevo. "Nesouhlasím, aby byl přeložen na oddělení pro narušené, neboť to by byl jen snadný způsob, jak náš problém přenést na bedra jiného oddělení, a dále nesouhlasím, že by šlo o nějakou mimořádnou bytost - o nějakého ‚super' psychopata."
Počká si, ale nikdo jí nehodlá odporovat. Poprvé usrkne ze svého kafe, a když odtrhne šálek od úst, zůstane na okraji oranžově červený flek. Nemůžu od toho okraje šálku odlepit oči; takovouhle rtěnku přece nepoužívá. Určitě se tak zbarvil žárem, roztavil se, sotva ho přitiskla ke rtům.
"Připouštím, že když jsem v panu McMurphym začala rozpoznávat zneklidňující element, bylo mojí první myšlenkou přemístit ho s konečnou platností na oddělení pro narušené. Ale teď se domnívám, že je už pozdě. Napravilo by snad jeho přeložení škodu, kterou na našem oddělení již napáchal? Po dnešním odpoledni o tom silně pochybuji. Domnívám se, že kdybychom ho teď přemístili mezi narušené, udělali bychom jenom to, co od nás pacienti očekávají. Stal by se pro ně mučedníkem. Nedostalo by se jim příležitosti spatřit na vlastní oči, že tento muž není - jak jste se vyjádřil, pane Gideone - žádná ‚mimořádná osobnost'."
Znova usrkne a postaví šálek na stůl; jeho třesknutí zní jako rána soudcovského kladívka: všichni tři stážisti sedí, jako kdyby spolkli pravítko.
"Ne. Vůbec není mimořádný. Je to jen a jen člověk, nic víc, stejně plachý, stejně bázlivý a stejné zbabělý jako každý jiný. Dopřejme mu pár dní a já pevně věřím, že to nám i pacientům potvrdí sám. Jsem přesvědčena, že když ho necháme na oddělení, jeho drzost postupně splaskne, jeho okázalá vzpurnost se vytratí jako pára nad hrncem a náš zrzavý hrdina," usměje se nad něčím, o čem ví jen ona, "se scvrkne v cosi, co pacienti lehce rozpoznají a k čemu ztratí všechnu úctu: ve chvástala a křiklouna toho typu, který vylézá na židle a verbuje stoupence, ostatně, jak jsme ho už všichni poznali v osobě pana Cheswicka, aby pak při první známce osobního rizika vzal do zaječích."
"Pacient McMurphy," - kluk s fajfkou má pocit, že by měl své stanovisko hájit, aby docela neztratil tvář - "mi nepřipadá jako zbabělec."
Počítám, že ji naštve, ale kdepak; jen se na něj podívá, že aby dočkal času jako husa klasu, a povídá: "Neřekla jsem výslovně, že by byl zbabělec, pane Gideone, ach, to ne. Je jen do kohosi velice zamilovaný. A jako psychopat je do pana Randla Patricka McMurphyho až příliš zamilovaný, aby ho vystavoval zbytečnému nebezpečí." Obdaří kluka úsměvem, který mu tentokrát uhasí fajfku nadobro. "Když si počkáme, náš hrdina - jakže se to říká mezi vámi mladými? - půjde od válu? Ano?"
"Ale to může trvat celé týdny -" načne kluk.
"Máme na to celé týdny," řekne sestra. Vstane a takhle blaženou nad sebou samou jsem ji od chvíle, co před týdnem přišel McMurphy a začal jí dávat kapky, namouduši neviděl. "Máme na to celé týdny, celé měsíce, a když to bude nutné, třeba i celé roky. Nezapomínejte, že pan McMurphy je u nás ze soudního rozhodnutí. Délka jeho pobytu v nemocnici záleží pouze na nás. A pokud nikdo z vás nic dalšího nemá..."
