Hra běží pořád kolem dokola, chrastí kostky, šustí peníze.
Jsou dlouhá období - tři dny, roky - kdy nevidíte vůbec nic, kde jste, víte jen podle reproduktoru nad hlavou, který vyzvání jako zvonová bóje do mlhy. Když zase prohlídnu, chlapi obyčejně nevšímavě chodí kolem, jako kdyby o nějakém mžení neměli ani ponětí. Myslím, ta mlha nějak ovlivňuje jejich paměť, ale na mou neplatí.
Ani McMurphy nevypadá, že by o tom zamlžování věděl. A jestli o něm ví, rozhodně nedává najevo, že by mu to vadilo, dobře ví, že nejvíc naštvete někoho, kdo vám chce dávat kapky, tím, že budete dělat, že vám to nevadí.
Chová se k sestřičkám i k černým frajerům pořád stejně nóbl, ať mu řeknou co řeknou, ať na něj zkoušejí jaké chtějí triky, aby ho vyvedli z míry. Sem tam ho nějaké pitomé nařízení fakticky dožere, ale to si pak postaví hlavu a chová se dvojnásob zdvořile a vychovaně, až mu pomalu začne docházet, že je to všechno vlastně k popukání - ta nařízení, ty nesouhlasné pohledy, kterýma si ta svoje nařízení vynucují, to, jak s váma mluví jako s tříletýma škvrňatama - a když mu dojde, že je to vlastně psina, rozchechtá se a to je vždycky příšerně naštve. Myslí, že pokavaď se může chechtat, je pořád v bezpečí, a zatím to celkem funguje. Akorát jednou se přestane ovládat a dá najevo, jak je nakrknutej, ale vůbec ne kvůli tomu, že by mu černí frajeři nebo Velká sestra něco udělali, ale kvůli pacientům a něčemu, co oni neudělali.
Došlo k tomu na jednom ze skupinových sezení. Rozčilil se na chlapy, že si dávají majzla - že jsou předposraný, jak to nazval. Vybíral ode všech sázky na baseballový světový šampionát, co měl začít v pátek. Počítal s tím, že se jim povede uvidět všecky zápasy v televizi, i když podle denního řádu televize zrovna být neměla. Několik dní předtím se na sezení zeptá, jestli by nevadilo, kdyby se úklid přesunul na večer, kdy se kouká na televizi, aby se odpoledne mohly sledovat zápasy. Sestra mu řekne ne, což taky víceméně čekal. Řekne, že denní řád je pečlivě vybudovanou stavbou, kterou by změna zavedeného programu zbortila jako domek z karet. Nijak ho to od sestry nepřekvapí; zato ho překvapí, jak se zachovají akuťáci, když se jich zeptá, co tomu nápadu říkají. Nikdo ani nehlesne. Všichni se ponoří do chuchvalečků mlhy a ztratí se v nich. Sotva je vidím.
"Tak podívejte," povídá jim, ale oni se nedívají. Čeká, že někdo něco řekne, že odpoví na jeho otázku. Na nikom ale není vidět, že by ji vůbec slyšel. "Tak podívejte, ksakru," povídá, když se nikdo nepohne, "co já vím, aspoň dvanáct z vás má na výsledkách těchhle zápasů jistej osobní zájem. Copak je vám fuk, jestli je neuvidíte?"
"Já nevím, Macku," povídá konečně Scanlon, "já už jsem si docela zvyknul na zprávy o šestý večer. A jestli by prohození programu opravdu tolik nabouralo denní řád, jak říká slečna Ratchedová -"
"Děte do háje s tím vaším řádem. Příští tejden, až bude po šampionátu, se k tomu pitomýmu programu můžete zase vrátit. Co vy na to, kámoši? Poďte vo tom hlasovat. Že se budem koukat na telinu odpoledne místo večír. Kdo je pro?"
"Já," zařve Cheswick a vyskočí na nohy.
"Myslím to tak, aby všichni, kdo jsou pro, zdvihli ruku. Kdo je teda pro?"
Cheswickovi vyletí ruka vzhůru. Někteří z chlapů se rozhlížejí, jestli se najdou další ňoumové. McMurphy tomu nemůže uvěřit.
"No tak, co blbnete. Myslel jsem, že vo takovejchhle věcech tady hlasujete, chlapi. No je to tak, ne, doktore?"
Doktor přikývne, ale oči nezdvihne.
"Tak znova: kdo se na ty zápasy chce koukat?"
Cheswick vytrčí ruku co nejvýš a blýská kolem očima. Scanlon zavrtí hlavou a pak zdvihne ruku, ale loket přitom nechá na opěradle. A pak už nikdo. McMurphy se nezmůže na jediné slovo.
"Když je tedy rozhodnuto," povídá sestra, "mohli bychom snad pokračovat v sezení."
"Jo," povídá McMurphy a sveze se do křesla, až se mu kšilt od čepice bezmála dotýká prsou, "jo, teď už v tom zkurveným sezení klidně mužem pokračovat."
"Jo," povídá Cheswick, jednoho po druhém spraží chlapy pohledem a posadí se, "jo, jen si v tom požehnaným sezení pokračujte." Prkenné přikývne, položí si bradu na prsa a škaredí se. Je rád, že sedí vedle McMurphyho, že si může připadat jako hrdina. Je to poprvé, co se Cheswickovi v jedné z jeho ztracených pří dostalo podpory.
Po sezení nepromluví McMurphy na nikoho ani slovo, jak je nasířený a otrávený. Nakonec k němu přijde Billy Bibbit.
"Některý z nás jsou ta-tady už p-p-pět let, Randle," povídá Billy. V rukou žmoulá srolovaný časopis. Na jejich hřbetech vidíte spáleniny po cigaretách. "A některý z nás ta-tady bu-bu-budou možná jednou t-t-tak dlouho, až tu ty dávno ne-ne-nebudeš, a bude dávno po š-š-šampionátu, copak nechápeš..." Odhodí časopis a jde pryč. "Eh, stejně to nemá cveka."
McMurphy ho sleduje očima a zmatené chmury mu už zase proplítají vybledlé obočí dohromady.
Po zbytek dne se hádá s několika chlapama, proč nehlasovali, ale nechtějí se o tom bavit a už byste řekli, že to pustil k vodě, už se o tom nezmíní, až zase den před začátkem šampionátu. ,A máme tady čtvrtek," povídá a smutně třese hlavou.
Sedí na stole v koupelně, nohy na židli a zkouší točit čepici na ukazováčku. Ostatní akuťáci nepřítomně bloumají po místnosti a snaží se mu nevěnovat pozornost. Nikdo už s ním nehraje poker ani voko o peníze - když pacienti odmítli hlasovat, dožral se a oškubal je v kartách dohola, takže mu všichni dluží tolik prachů, že se dál bojí hrát - a o cigára hrát nemůžou, poněvadž sestra chlapy přemluvila, aby si dávali kartóny na stůl v sesterně, a každému z nich vydává denně po škatulce, že prý kvůli jejich zdraví, ale všichni vědí, že proto, aby je na nich McMurphy nevyhrál všecky v kartách. Bez pokeru a bez voka je v koupelně ticho, jen hudba z repráku v denním pokoji sem zaléhá. Je tady takové ticho, že slyšíte i toho chlápka z narušenejch, jak leze po zdi a občas ze sebe vyloudí signál, hůů hůů hůůů, znavený, lhostejný nářek, jako když brečí mimino, aby se uřvalo do spánku.
"Čtvrtek," opakuje McMurphy.
"Hůůůůůů," vyje ten chlápek nahoře.
"To je Rawler," povídá Scanlon s pohledem upřeným na strop. McMurphy je pro něj vosk. "Rawler Houkačka. Před pár lety taky prošel tímhle oddělením. Pořád ne a ne držet jazyk za
zubama, jak by se to hodilo slečně Ratchedový, pamatuješ, Billy? Hůůů hůůů hůůů, pořád kolem dokola, už jsem si říkal, že z toho ztrojčím. Udělali by nejlíp, kdyby těmhle raplům hodili do ložnice pár granátů. Beztak k ničemu nejsou a nebudou -"
"A zejtra máme pátek," povídá McMurphy. Nedovolí Scanlonovi převekslovat řeč jinam.
"Jo," povídá Cheswick a mračí se, "zejtra je pátek."
Harding otočí stránku ve svém časopise. "Takže to už bude skoro týden, co je náš přítel McMurphy mezi námi, ale svrhnout vládu se mu dosud nepodařilo, to máš na mysli, Cheswičíku? Bože, když jen pomyslím, do jaké jsme upadli propasti apatie - hanba, ostudná hanba."
"Děte do háje," povídá McMurphy. "Cheswick má na mysli, že zejtra dávaj v televizi první zápas šampionátu, a my budem dělat co? Zase jak blbci vytírat tuhle pitomou mateřskou školku."
Jo," povídá Cheswick. "Terapeutickou školku matky Ratchedový."
Připadám si u zdi koupelny jako špión, násada smetáku v mojí ruce je místo ze dřeva z kovu (kov je lepší vodič) a uvnitř dutá; je v ní dost a dost místa, aby se tam schoval miniaturní mikrofon. Jestli Velká sestra tohle slyší, má Cheswicka v hrsti. Vytáhnu z kapsy tvrdou kouličku žvejkací gumy, onípám z ní chlupy a žmoulám ji v puse, dokud nerozměkne.
"Tak tedy znova," povídá McMurphy. "Kolik z vás, vy ptáci, by se mnou hlasovalo, kdybych to prohození rozvrhu nanes ještě jednou?"
Asi polovina akuťáků přikývne své ano, mnohem víc, než by jich opravdu hlasovalo. McMurphy si nasadí čepici zase na hlavu a opře si bradu do dlaní.
"Tohle je mi teda záhada, fakt. Hardingu, co je s tebou, propánajána? Bojíš se, že by ti ta stará megera usekla ruku, kdybys ji zdvihnul?"
Harding vytáhne jedno tenké obočí. "Možná je to tak; možná se bojím, že by mi ji usekla, kdybych ji zdvihnul."
"A co ty, Billy? Ty se toho taky bojíš?"
"Ne. Já po-po-pochybuju, že by něco u-u-udělala, ale - ale -" pokrčí ramenama, povzdychne si a vyšplhá na velký rozvodný blok, odkud se pouštějí sprchy, balancuje tam jak opičák - "ale já si prostě nemyslím, že by nám hlasování nějak po-po-pomohlo. Z dlouhodobý p-p-perspektivy rozhodně ne. Nemá to cveka, Macku."
"Že by nám neprospělo? Ale, ale! Prospělo by vám to už jen tím, že byste si protáhli ruku."
"Pořád je to riskantní, milý příteli. Vždycky nám nějak dokáže ztrpčit život. Za takové riziko baseballový zápas nestojí," povídá Harding.
"Jak něco takovýho ksakru můžeš říct, kruciprdel? Ježíši, nepropás jsem baseballovej světověj šampionát celý léta. I když jsem jednou v září seděl v lapáku, dovolili nám na celu přinýst televizi a koukat na šampionát; taky by měli na krku vzpouru, kdyby to neudělali. Klidně se taky může stát, že ty pitomý dveře vykopnu z pantů a pudu se na zápas podívat do ňákýho baru do města, jen tady s kámošem Cheswickem."
"To je vskutku po mnoha stránkách vynikající návrh," povídá Harding a odhodí svůj časopis. "Co kdybyste jej zítra na skupinovém sezení předložil k odhlasování? ‚Slečno Ratchedová, rád bych navrhl, aby se celé oddělení přemístilo en masse do nejbližšího lokálu na pivo a televizi.'"
"Já bych pro takovej návrh hlasoval," povídá Cheswick. "To si teda pište."
"Děte do háje s vaším masovým stěhováním," povídá McMurphy. "Už toho mám plný zuby dívat se na ten váš babskej spolek; až tady s Cheswickem vemem draka, mám takovej dojem, že za sebou přisámbohu zatluču dveře coulákama. Pro vás bude lepší, když tady zůstanete; mamička by vás stejně přes ulici nepustila."
"Jo? Tak takhle je to?" Fredrickson přistoupil blíž a stojí McMurphymu za zádama. "Prosté zdvihneš jedno z těch svejch chlapáckej bagančat a vykopneš dveře? To seš teda řízek."
McMurphy se na Fredricksona sotva podívá; přišel už na to, že Fredrickson tu a tam dělá ramena, ale stačí na něj bafnout a hřebínek mu spadne.
"Jo takhle, chlapáku," hustí to do něj Fredrickson dál, "tak ty teda vykopneš dveře z pantů a předvedeš nám, co seš za řízka?"
"Ne, Frede, asi to neudělám. Nerad bych si to svoje baganče vokopal."
"Jo? No dobrý, ale když máš takový silácký řeči, tak mi pověz, jak bys vodsaď chtěl zdrhnout?"
McMurphy se dlouze rozhlídne kolem. "No co, vzal bych židli a vyrazil pletivo na jednom z těch voken, když by se mi to zrovna hodilo..." "Jo? Tak takhle, takhle? Vyrazil bys pletivo? No tak to zkus. Do toho, chlapáku, vsadím se s tebou o deset dolarů, že se ti to nepovede."
"Ani to nezkoušej, Macku," povídá Cheswick. "Fredrickson ví, že bys akorát rozflákal židli a skončil nahoře u narušenejch. Předvedli nám tyhle sítě hned první den, co jsme sem přišli. Jsou dělaný extra na zakázku. Jeden technik vzal židli, zrovna takovou, co na ní máš nohy, a mlátil do sítě tak dlouho, až z tý židle zbyly loučky na podpal. A síť se sotva vyboulila."
"Nojo, dobrý," povídá McMurphy a rozhlíží se. Vidím, že ho to začíná vážné zajímat. Doufám jen, že Velká sestra neposlouchá, za hodinku by byl u narušenejch. "Potřebujem něco bytelnějšího. Co takhle stůl?"
"To je to samý jako židle. Stejný dřevo, stejná váha."
"No dobře, ale proboha, poďte zkusit vykoumat, čím by se ta síť dala vyrazit, abych moh vzít draka. A jestli si, pánové, myslíte, že bych to neudělal, kdyby mě to posedlo, tak to ste na velkým omylu. Jo - takže něco většího než stůl nebo židle... No, kdyby to bylo v noci, moh bych ji vyrazit tím tlustým lapiduchem; ten je dost těžkej."
"Ale příliš měkký," povídá Harding, "Proletěl by sítí pokrájený na kostičky."
"A co teda postel?"
"Postel je moc veliká, i kdybyste ji dokázal zdvihnout. A neprošla by oknem."
"Zdvihnul bych ji klidně. Ale kruciprdel, dyť na to čumíme: no to, co na tom sedí Billy. Ten velkej rozvodnej blok se všema těma kohoutama a kolečkama. Ten je přece dost bytelnej, ne? A těžkej musí bejt zatraceně."
Jistě," povídá Fredrickson. "To je ta samá písnička jako ty vykopnutý ocelový dveře na oddělení."
"Proč by to s tím blokem nemělo jít? Nezdá se mi, že by byl přimontovanej."
"Ne, přišroubovanej není - drží ho pravděpodobně jen pár drátů - ale podívej na něj, krindapána."
Všichni se podívají. Blok je z oceli a betonu, velký jak půl stolu, a určité váží kolem dvou metráků.
"No co, dívám se. Nevypadá vo moc větší než balíky sena, co jsem házel na valňáky."
"Obávám se, milý příteli, že toto zařízení bude vážit o trochu víc než vaše balíky sena."
"Vsadím se, že nejmíň o čtvrt tuny," povídá Fredrickson.
"Má pravdu, Macku," povídá Cheswick. "Bude to hrozně těžký."
"Kruci, tak vy mi chcete tvrdit, že tuhle mrňavou blbinku neuzdvihnu?"
"Vážený příteli, nevzpomínám si, že bych slyšel o psychopatech, kteří by ke všem svým pozoruhodným schopnostem dokázali ještě přenášet hory."
"Tak dobře, povídáte, že to neuzdvihnu. No, přisámbohu..."
Hupsne ze stolu a začne ze sebe loupat zelenou kazajku; z rukávů trička mu leze tetování kolem bicepsů.
"Kdo z vás je tedy ochotnej vsadit pět lupenů? Nikdo mě tady nebude přesvědčovat, že něco nedokážu, dokavaď to nezkusím. Pět lupenů..."
"McMurphy, tohle je stejné šílenství jako ta vaše sázka proti sestře."
"Kdo má pět lupenů a chce vo ně přijít? Jeďte nebo seďte..."
Chlapi okamžitě začnou podepisovat směnky; tolikrát je už porazil v pokeru a ve voku, že se nemůžou dočkat, jak mu to vrátí i s úrokama, a tohle je pro ně tutovka. Nechápu, co tím sleduje; pravda, udělaný a velký je dost, ale na tenhle blok by museli být takoví aspoň tři, a jistě to ví sám. Stačí, aby se na něj podíval, a musí vidět, že ho nejspíš ani nepřekotí, natož uzdvihne. Něco takovýho by zdvihnul ze země jedině obr. Ale když všichni akuťáci mají svoje dlužní úpisy sepsané, přistoupí k bloku, sundá Billyho Bibbita dolů, plivne si do mozolnatých dlaní, pleskne si do nich a pak si promasíruje ramena.
"Uhněte z cesty. Když někdy zabejčím, vypotřebuju kolem dokola všechen vzduch a dospělí chlapi se dusej a vomdlívaj. Držte se zpátky. Bude tady praskat beton a budou lítat fláky vocele. Ženy a děti ukliďte do bezpečí. Nepřibližovat se..."
"Propána, on to snad dokáže," mumlá Cheswick.
"Jisté, ukecá to, aby se to zdvihlo samo," povídá Fredrickson.
"To si spíš pořídí parádní kýlu," povídá Harding. "No tak, McMurphy, přestaňte už dělat hlouposti; tohle přece nikdo nezdvihne."
"Nepřibližujte se, sralbotkové, ubíráte mi kyslík."
McMurphy několikrát zašoupe nohama po podlaze, aby se moh pořádně zapřít, znova si utře ruce o stehna a pak se skloní a popadne blok za postranní železa. Zabere a chlapi ho začnou hecovat a dělat si z něj srandu. Povolí, napřímí se a znovu zašourá nohama po zemi.
"Vzdáváš se?" ušklíbne se Fredrickson.
"Jenom se protahuju. Teď to teprv příde -" a popadne znovu za železa.
A najednou ho už nikdo nehecuje. Paže mu začnou nabíhat, žíly vystoupí na povrch. Zavírá oči, otvírá ústa, cení zuby. Zaklání hlavu a napjaté šlachy mu jak zkroucené provazy sbíhají od naběhlého krku po obou pažích dolů k dlaním. Celé tělo se mu chvěje napětím, jak se snaží zdvihnout něco, o čem ví, že to nezdvihne, něco, o čem každý ví, že to nezdvihne.
Ale potom, jenom na vteřinku, když nám u nohou zapraští drcený beton, přisámbůh, projede nám hlavou, že to snad přece jen dokáže.
Pak z něj vyrazí dech a McMurphy bezvládně padne na zeď. Železa, o která si rozdrásal ruce, jsou samá krev. Chvíli supí se zavřenýma očima proti zdi. Není slyšet nic než jeho sípavý dech; nikdo se neopováží hlesnout.
Otevře oči a rozhlídne se po nás. Dívá se z jednoho na druhýho - i na mě - a pak vyloví z kapsy všechny dlužní úpisy, co za posledních pár dní vyhrál v pokeru. Skloní se nad stolem a chce je roztřídit, ale ruce mu ztuhly do krvavých pařátů a nemůže ohnout prsty.
Nakonec hodí celý štos na podlahu - jistě aspoň čtyřicet nebo padesát dolarů od každého - obrátí se a jde z koupelny. Ve dveřích se zastaví a otočí se po všech, co tam stojí.
"Ale stejně sem to zkusil," povídá. "Kruciprdel, aspoň tohleto mi upřít nemůžete."
