Příští den začal sepisovat chlapy, co chtěli jet s sebou a co mohli vysolit deset dolarů na pronájem člunu, a sestra chodila s dalšíma a dalšíma výstřižkama o ztroskotaných lodích a nečekaných bouřích v pobřežních vodách. McMurphy si z ní a z těch jejích výstřižků jenom utahoval, říkal, že jeho dvě tetičky strávily většinu života houpáním na vlnách, hned s tím a hned zase s jiným námořníkem v tomhle nebo támhletom přístavu, a že nám obě garantují, že to bude vyložený školní výlet, že budem jak ve vatičce, že se není čeho bát. Ale sestra znala svoje pacienty. Výstřižky postrašily daleko víc chlapů, než si McMurphy představoval. Myslel, že se budou hlásit jako diví, ale nakonec musel chlapy, o které stál, přemlouvat a slibovat jim hory doly. Den před vyjížďkou na moře potřeboval ještě dva, aby moh za člun zaplatit.
Já žádné peníze neměl, ale pořád se mi honilo hlavou, jak rád bych se na ten jejich seznam připsal. A čím víc mluvil McMurphy o lovu činuků, tím víc jsem toužil jet s nima. Věděl jsem, že je to hloupost, chtít něco takovýho; kdybych se k nim připsal, bylo by to to samý, jako kdybych se veřejně přiznal, že vůbec nejsem hluchej. Když bych slyšel všecko tohle povídání o člunech a o lososech, bylo by hned jasný, že jsem slyšel taky všecko to, co se přede mnou celých těch deset let důvěrně povídalo. A kdyby Velká sestra přišla na to, že jsem vyslechnul všecko, co se plánovalo, všecky ty zrady, co spřádala, když netušila, že ji někdo poslouchá, šla by po mně s elektrickou pilkou a postarala by se, abych byl fakticky hluchý a němý. Ale i když bych tolik rád s nima, stejně mi to bylo trochu k smíchu: když chci slyšet, musím dělat, že jsem hluchý.
Ležel jsem v noci před tou rybářskou výpravou na posteli a přemýšlel o tom všem, o svojí hluchotě, o všech těch letech, co jsem na sobě nedával znát, že slyším, co se kolem povídá, a uvažoval jsem, jestli bych se ještě dokázal chovat jinak. Ale pak jsem si na něco vzpomněl: nebyl jsem to já, kdo začal dělat, že je hluchý; to lidi kolem mě začali dělat, že jsem příliš tupý, abych něco slyšel, chápal a povídal.
Nezačalo to ani mým příchodem do nemocnice; lidi se ke mně chovali, jako když neslyším a nemluvím, už dávno předtím. V armádě se tak choval ke mně každý, kdo měl třeba jen o frčku víc. Takové chování k lidem, jako jsem byl já, bylo pro ně docela samozřejmé. A pamatuju se, že už na základní škole říkali některý lidi, že snad ani neslyším, co mi povídají, a přestali poslouchat, co jsem povídal já. Ležel jsem v posteli a snažil se myslet dozadu, vzpomínat, kdy jsem si toho všimnul prvně. Myslím, že to bylo, ještě když jsme žili v naší vesnici na Columbii. Bylo léto...
... a mně je asi deset a jsem venku před naší chajdou a solím lososí maso, co přijde pověsit na sušáky za domem, když najednou z dálnice odbočí nějaké auto, kodrcá přes vyježděné koleje mezi šalvěji a vleče za sebou náklad tak hustého červeného prachu, že vypadá jak řada vagónů.
Dívám se, jak auto vyjíždí do kopce a zastavuje dole pod naším dvorkem, ale prach se valí dál, naráží zezadu do auta, rozlévá se do všech stran a konečně se usadí na šalvěji a na mydlici kolem, které pod tím prachem najednou vypadají jako kusy červených, kouřících trosek. Auto sedí uprostřed oblaku prachu a třpytí se ve slunci. Vím, že to nejsou turisti s fotoaparátama, protože ti takhle blízko k vesnici nikdy nezajíždějí. Kdyby chtěli koupit ryby, koupili by je u dálnice; do vesnice se neodvažují, poněvadž si nejspíš myslí, že ještě pořád lidi skalpujeme a smažíme u kůlu. Nevědí, že někteří z našeho kmene jsou v Portlandu advokáty, a kdybych jim to řek, asi by mi nevěřili. Dokonce i jeden z mých strejdů je opravdovým advokátem a táta říká, že se stal advokátem jen proto, aby dokázal, že na to stačí, i když by radši lovil lososy ve vodopádech. Táta říká, že když si člověk nedá bacha, lidi ho tak nebo onak donutí, aby dělal to, co si lidi myslí, že by dělat měl, nebo aby se postavil na zadní a najust dělal pravý opak.
Najednou se …
