Kousek přede mnou ve frontě na oběd vyletí do vzduchu tác, zelený obláček z plastiku, z kterého prší mlíko, hrášek a zeleninová polívka. Sefelt zakřepčí na jedné noze, obě ruce vysoko nad hlavou, a ztuhlý do oblouku vypadává pozpátku z řady a valí na mě oční bělmo. Hlava mu bouchne o podlahu, jako když o sebe pod vodou křísnou dva kameny, ale zůstává prohnutý do oblouku, jako most, kterým lomcuje zemětřesení. Fredrickson a Scanlon mu přiskočí na pomoc, ale ten velký černý kluk je odstrčí a vytáhne ze zadní kapsy plochou špachtli omotanou náplastí s hnědými fleky. Vypáčí Sefeltovi ústa a strčí mu tu špachtli mezi zuby, a já slyším, jak ji Sefelt drtí v zubech. Cítím v puse třísky. Sefeltův třas se zpomalí, zato nabude na síle a přejde do táhlých křečovitých záškubů, které ho zdvihají do mostu a zase jím bijí o zem - zdvihá se, klesá, pomaleji a pomaleji, až přijde Velká sestra, postaví se nad ním a Sefelt se rozteče po podlaze do mazlavé šedivé louže.
Sestra před sebou sepne ruce, mohla by v nich držet svíčku, a dívá se, co z něj zbylo, jak teče z nohavic a rukávů. "Pan Sefelt?" povídá černýmu klukovi.
"Nojo - von." Černý frajer škube za špachtli, aby mu ji zase vytáhnul ze zubů. "Pan Sefel'."
"A to nás pan Sefelt ujišťoval, že již žádné léky nepotřebuje." Zakývá hlavou a ustoupí o krok zpátky, protože se už roztek až k jejím bílým střevícům. Zdvihne hlavu a rozhlídne se po kroužku akuťáků, kteří zvědavě okounějí kolem. Znova zakývá hlavou a opakuje: "...žádné léky nepotřebuje." Obličej má usměvavý, soucitný, trpělivý a znechucený současně - natrénovaný výraz.
McMurphy nikdy nic takového neviděl. "Co je s ním?" ptá se.
Upírá oči na kaluž u svých nohou a na McMurphyho se nepodívá. "Pan Sefelt je, epileptik, pane McMurphy. To znamená, že ho může kdykoli postihnout takovýhle záchvat, když se neřídí lékařskou radou. Ale on má svoji hlavu. Říkali jsme mu, že k tomu dojde, když nebude užívat léky. Ale nedal si říci, a teď na svou pošetilost takhle doplatil."
Fredrickson vystoupí z řady, obočí divoce rozježené. Je to šlachovitý, bledý chlap s blonďatýma vlasama, huňatým blonďatým obočím a dlouhou bradou, a často se chová zrovna tak drze, jako se vždycky choval Cheswick - řve, řeční a sakruje na sestřičky, že chce z tyhle všivý díry pryč! Nechají ho křičet a hrozit pěstí, dokud se neutiší sám, a pak mu řeknou, jestli jste skončil, pane Fredricksone, půjdeme s vámi sepsat propouštěcí list - a pak v sesterně uzavírají sázky, za jak dlouho přijde s provinilým pohledem zaklepat na sklo, aby se omluvil, aby prostě zapomněli na všecky zbrklosti, co zas napovídal, jenom ty formuláře ještě na pár dnů založte, jo, prosím?
Stoupne si před sestru a zahrozí jí pěstí. "Jo, tak takhle? Takhle je to, he? Chcete starýho Sefa ukřižovat, jako kdyby vám to udělal naschvál nebo co?"
Vezme ho chlácholivě za loket a pěst se mu zas rozevře.
"To nic není, Bruci. Váš kamarád bude opět v pořádku. Zřejmě nepolykal svůj dilantin. Já prostě nevím, co s ním dělá."
Ale ví to stejně dobře jako my všichni; Sefelt si nechává kapsle v puse a pak je dává Fredricksonovi. Sefelt je užívá nerad, pro jejich "katastrofální vedlejší účinky", jak tomu říká, a Fredrickson zase milerád svou dávku zdvojnásobí, poněvadž má ze záchvatů panický strach. Sestra o tom ví, slyšíte to z jejího hlasu, ale když se na ni podíváte, jak soucitné a laskavé se tváří, řekli byste, že nemá o dohodě mezi Fredricksonem a Sefeltem nejmenší ponětí.
"Nojo," povídá Fredrickson, ale jeho bojovná nálada už opadla. "Tak ale nemusíte dělat, že záleží jen na tom, jestli ty léky bere nebo nebere. Víte přece, že si Sef pořád dělá hlavu, jak vypadá a že si ženský myslej, že je ošklivej a tak, a víte, že si myslí, že ten dilantin -"
"Já vím," povídá sestra a položí mu znova ruku na loket. "Svádí na svůj lék i to, že mu padají vlasy. Chudáček starý."
"Tak starej zas není!"
"Já vím, Bruci. Pročpak se hned rozčilujete? Nechápu, co vy dva spolu máte, že ho najednou tak bráníte!"
"Ale, na tom n…
