Vyhoďme ho z kola ven (Ken Kesey)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Ten nový se na chvilku zastaví a rozhlíží se kolem, aby získal představu, jak to na denním pokoji chodí.

Na jedné straně pokoje mladší pacienti, kterým se říká akuťáci, protože doktoři si o nich myslí, že jsou ještě pořád dost nemocní, že potřebují seřídit, trénují přetlačování rukou a karetní triky, takové ty, jak připočtete a odečtete a pak jich tolik a tolik odpočítáte a máte určitou kartu. Billy Bibbit se pokouší ubalit ukázkovou cigaretu a Martini obchází kolem a objevuje pod stolama a židlema různé věci. Akuťáci jsou pořád na nohou. Vyprávějí si vtipy a chichotají se do dlaní (tady se nikdo jakživ nedovolí odvázat a zasmát od plic, to by hned na něj přiletěl všechen personál s notesama a spoustou všetečných otázek) a žlutýma, krátkýma, ohryzanýma špačkama tužek píšou dopisy.

Fízlujou jeden na druhýho. Někdy o sobě některý chlap něco plácne, něco, co vůbec nechtěl pustit přes jazyk, a jeden z kámošů, co s nima sedí u stolu, zažívá a pak vstane, přitočí se pokradmu k velké denní knize u sesterny a všecko, co slyšel, tam napíše - tahle denní kniha je tam v terapeutickém zájmu celého oddělení, říká Velká sestra, ale já vím, že jenom čeká, až bude mít v rukou dost důkazů, aby mohla někoho poslat na opravu do hlavní budovy, kde mu v hlavě provedou generálku a všecky závady napraví.

Chlapovi, co tu informaci napsal do denní knihy, přidělá k jeho jménu na seznamu hvězdičku a druhý den může spát přes budíček.

Na druhé straně pokoje, naproti akuťákům, jsou zmetky Kombajnu, chronici. Tihle nejsou v nemocnici proto, aby je seřídili, ale aby nemohli běhat venku po ulicích a nekazili výrobkům Kombajnu jméno. Chronici jsou tady nadobro, přiznává personál. Chronici se dělí na chudáky, jako jsem já, kteří se pořád ještě můžou pohybovat, jen když jim dáte najíst, a kolečkáře a vegeťáky. Chronici - tedy většina z nás, jsou vlastně pokažené stroje, co už nejdou opravit, s vrozenýma vadama, nebo pošramocené za všecka ta dlouhá léta, co takový chlap narážel hlavou do každé překážky, takže když ho nemocnice našla, krvácel rzí v nějakém opuštěném koutě.

Ale jsou tady mezi náma taky chronici, na kterých personál před lety něco zvoral; někteří z nás byli akuťáci, když sem přišli, a teprve potom přešli na druhou stranu. Ellis je chronik, který sem přišel jako akuťák, a pak ho pokazili, když mu v tom všivým mozkožravým sálu, kterému černý frajeři říkají "šokárna", pustili do hlavy přesmoc elektřiny. Teď je přibitý na zeď ve stejném stavu, v jakém ho naposledy zdvihli ze stolu, ve stejné poloze, s roztaženýma rukama a pootevřenýma dlaněma, se stejnou hrůzou ve tváři. Takhle je přibitý na zdi, jako vycpaná trofej. Vytahují z něj hřebíky, jen když je čas k jídlu nebo když ho vezou do postele nebo když ho chtějí pošoupnout stranou, abych moh pod ním vytřít louži. Ve starým špitále stál vždycky tak dlouho na jednom místě, až pod ním chcanky vyžraly podlahu i s trámama, takže se propadal do spodního oddělení a ty dole pak měli pěkně zamotanou šišku, když došlo na sčíták.

Ruckly je další chronik, který sem před několika lety přišel jako akuťák, ale s tím to přepískli zase jinak: zpackali nějak to vedení, co instalují v hlavě. Býval postrachem celého špitálu, pořád černý kluky kopal do zadku a studentky ze zdravotní školy kousal do lýtek, a tak ho odvezli, aby ho dali do richtiku. Přivázali ho k tomu stolu a to bylo naposled, co ho někdo z nás zahlíd, než za ním zabouchly dveře; ale ještě než se zavřely, zamrkal na nás a povídá těm černým frajerům, když od něj odstupovali: "Za tohleto mi zaplatíte, dehťáci mizerný."

A pak ho po dvou týdnech přivezli zpátky na pokoj, s holou lebkou, obličej vepředu jedna mastná fialová podlitina, nad každým okem přištychovaná zdířka velká jako knoflík. Poznáte z těch jeho očí, jak mu hlavu uvnitř vypálili: má je očouzené, šedivé a prázdné jako vyražené pojistky. Celý den teď jenom drží před tím vypáleným obličejem starou fotku, převrací ji ve studených prstech, fotka je už celá šedivá, jak ji pořád okoukává z obou stran, že se ani nedá poznat, kdo na ní byl.

Personál teď považuje Rucklyho za jeden ze svých průšvihů, ale nejsem si jistý, jestli přece jen nedopad líp, než kdyby jim ta instalace dokonale vyšla. Ty instalace, co dělají dneska, se obvykle povedou. Technici mají víc cviku a zkušeností. Ty knoflíkový dírky do čela už nedělají, ani vás neřežou - dostávají se vám do hlavy očníma důlkama. Někdy odvezou chlapa na instalaci, opustí pokoj jako mizera a pošuk, co štěká na celej svět, a za pár neděl se vrátí zpátky s černomodrýma očima, jako kdyby dostal přes hubu, a je z něj ten nejsladší, nejhodnější, nejzpůsobnější chlapeček, jakýho jste kdy viděli. Možná že ho dokonce za měsíc nebo za dva pustí domů, klobouk hluboko stažený do tváře náměsíčníka bloudícího v prostinkém, šťastném snu. Říkají tomu úspěch, ale já říkám, že je to jen další robot pro Kombajn a že by na tom byl líp jako průser, tak jako Ruckly, co tamhle sedí, žmoulá tu svou fotku a slintá blahem. Jakživ skoro nic jiného nedělá. Černý trpaslík ho tu a tam vyprovokuje k životu, když se k němu nakloní a zeptá se: "Pověz, Ruckly, copak asi dneska večer dělá tvoje stará v městě?" Rucklyho hlava vyletí nahoru. Někde v tom zpřeházeném soustrojí zašeptá vzpomínka. Zčervená a žíly se mu na jednom konci ucpou. Tak ho to nafoukne, že se mu z krku stěží vydere slabé zapískání. Z koutku úst cedí bublinky, jak se úporné snaží něco říct. Když se konečně zmůže na pár slov, je to hluboký, dusivý chropot, z kterého vám naskakuje husí kůže - "Do prrrdele se starrrou! Do prrrdele se starrrou!" a pak z tý námahy padne do mdlob.

Ellis a Ruckly jsou nejmladší chronici. Plukovník Matterson je nejstarší - starý, zkamenělý kavalérista z první světové války, který ustavičné zdvihá svou holí procházejícím sestřičkám sukně, nebo každému, kdo ho vydrží poslouchat, přednáší z knížky v levé ruce nějaký dějepis. Je z celého oddělení nejstarší, ale ze všech nejdýl tady není - manželka ho sem šoupla teprv před pár lety, když to s ním došlo tak daleko, že už o něho sama nemohla pečovat.

Já jsem tady ze všech nejdýl, už od druhé světové války. Jsem na oddělení dýl než všichni ostatní. Dýl než všichni ostatní pacienti. Jen Velká sestra je tady dýl než já.

Chronici se s akuťákama obyčejně nemísí. Jedni i druzí zůstávají na svojí straně denního pokoje, jak si to taky černí kluci přejí. Černí kluci říkají, že takhle je to lepšejší, a každýmu taky dávají najevo, že takhle by to rádi viděli napořád. Po snídani nás naženou do pokoje, koukají, jak se rozdělujeme, a pokyvují hlavama. "To je vono, páni, tak se nám to páčí. A takhle už pěkné zůstaňte."

Je vlastně zbytečné, aby vůbec něco říkali, protože chronici, tedy mimo mé, toho moc nenachodí, a akuťáci říkají, že radši zůstávají na své straně, než aby někam chodili, prý proto, že strana chroniků smrdí hůř než podělaná plena. Ale já vím, že to není smrad, co jim brání přejít na stranu chroniků, nechtějí si připomínat, že by takhle mohli jednou skončit sami. Velká sestra o tomhle strachu ví a šikovně ho využívá; jak se nějaký akuťák začne stavět na zadní, hned mu to připomene, chlapci, chovejte se jako hodní chlapci a spolupracujte s personálem, má na mysli jen vaše uzdravení, nebo jinak skončíte na támhleté straně.

(Všichni na oddělení jsou strašně pyšní, jak pacienti spolupracují. Dostali jsme malou mosaznou destičku na prkýnku z javorového dřeva, na které je tiskace psáno: BLAHOPŘÁNÍ K ÚSPĚCHŮM DOSAŽENÝM S NEJMENŠÍM POČTEM ZDRAVOTNÍCH PRACOVNÍKŮ ZE VŠECH ODDĚLENÍ NEMOCNICE. Je to cena za spolupráci. Visí na zdi přímo nad denní knihou; přesně uprostřed mezi chronikama a akuťákama.)

Tenhle nový zrzavý příjem, McMurphy, ví hned od začátku, že není žádný chronik. Sotvaže se v denním pokoji trochu rozkouká, tak pozná, že patří na stranu akuťáků, namíří si to rovnou k nim, zubí se na celý kolo a s každým, ke komu přijde, si podává ruce. Nejdřív vidím, že jsou z něj všichni nesví, z toho jeho tlachání a vtipkování, z toho, jak drze pokřikuje na toho černýho kluka, co za ním běhá s teploměrem, ale hlavně z toho jeho halasného nespoutaného smíchu. Ručičky ciferníků na kontrolní desce při zvuku jeho smíchu pocukávají. Akuťáci jsou celí vylekaní a zaražení, když se chechtá, úplné jako žáčci ve třídě, kde zrovna není učitelka a jeden docela normální kluk tam dělá brajgl a ostatní mají nahnáno, že by se mohla učitelka zčistajasna zjevit ve dveřích a umanout si, že je všechny nechá po škole. Vrtí se a cukají sebou, reagují jako ty ciferníky na kontrolní desce; vidím, že McMurphy si taky všimnul, že jsou z něj na větvi, ale nezabrzdí ho to.

"Kruci, na vás je teda žalostnej pohled. Nezdá se mi, že byste byli takový cvoci, mládeži." Snaží se je odvázat, zrovna jako licitátor, když před dražbou vysype pár anekdot, aby odvázal kunčafty. "Kdo z vás se tady vydává za největšího cvoka? Kdo z vás je největší magor? Kdo je tady přeborník v karbanu? Jsem tu první den a rád bych si hned ze začátku udělal voko u toho pravýho, když mi dokáže, že je ten právej. Kdo je tady magor číslo jedna?"

Říká to všecko Billymu Bibbitovi. Naklání se nad ním a provrtává ho očima, takže se Billy cítí nucen vykoktat, že on ještě není c-c-cvok číslo jedna, i když k tomu nemá da-da-daleko.

McMurphy nastrčí před Billa svou obrovskou pracku a Billymu nezbývá nic jiného než mu podat svou. "Nojo, kámo," povídá Billymu, "to mě strašně těší, že k tomuhle cíli nemáš da-da-daleko, ale já chci tenhle celej podnik převzít se vším všudy a všady, a tak asi bude lepší, když si promluvím s chlapem, kterej je tu jednička." Otočí se ke stolku, kde několik akuťáků nechalo karet, přikryje si jednu ruku druhou a vytáhne si kotníky, až to zapráská. "Víš, kámo, mám v plánu stát se na tomhle oddělení něčím jako karbanickým baronem, rozehrát tady ďábelskou partičku vočka. Tak mě radši honem zaved k vašemu vůdci, ať máme jasno, kdo tady bude šéfem."

Nikdo neví určitě, jestli to tenhle vazoun s hrudníkem jak sud, s tou jizvou a rozšklíbenou hubou jenom hraje nebo jestli je fakticky takový blázen, jak mluví, nebo oboje dohromady, ale všichni z toho začínají mít náramnej hec a chtějí hrát spolu. Pozorují, jak pokládá svou velkou zrzavou pracku na Billyho tenkou ruku, a čekají, co mu Billy odpoví. Billy vidí, že se čeká jenom na něj, že musí prolomit to ticho, a tak se rozhlídne a vybere si jednoho z hráčů binoklu: "Hardingu," povídá Billy, "počítám, že to bu-bu-budeš ty. Ty seš předseda pa-pa-pacientský rady. Tady ten č-č-člověk chce s tebou mluvit."

Akuťáci se usmívají, nervozita z nich spadla, jsou rádi, že se děje něco mimo program. Dělají si z Hardinga srandu, ptají se ho, jestli je fakt magor číslo jedna. Harding složí karty.

Harding je nanicovatý, nervózní chlápek s obličejem, který ve vás někdy budí pocit, že ten jeho obličej znáte z kina, je to až moc hezký obličej; aby moh patřit jen tak někomu z ulice. Má široká, štíhlá ramena, a když se chce schovat do sebe, stáčí je kolem prsou. Ruce má tak dlouhé a bílé a jemné, až mám dojem, že jedna druhou vyřezaly z mejdla, a někdy mu utečou a klouzavě před ním poletujou, volné jak dva bílí ptáci, dokud si jich nevšimne a nelapí je mezi kolena; má z těch hezkých rukou mindrák.

Je předsedou rady pacientů, protože má papír, že vyštudoval univerzitu. Má ho zarámovaný a postavený na nočním stolku vedle fotografie ženské v plavkách, která taky vypadá, jako kdybyste ji znali z filmovýho plátna - má strašně velký prsa, vytahuje si přes ně hořejšek plavek a dívá se úkosem do foťáku. Za ní sedí na ručníku Harding, v plavkách je kost a kůže, jako když čeká, že po něm nějaký velký chlápek začne kopat písek. Harding se pořád vytahuje, že má tuhle ženskou za manželku, říká, že je to nejrajcovnější ženská na světě a že ho v noci nikdá nemá dost.

Když na něj Billy ukáže, Harding se v židli pohodlně opře, nasadí důležitou masku a mluví do stropu, na Billyho nebo McMurphyho přitom ani nepohlídne: "Je ten pán... ohlášený, pane Bibbite?"

"Jste ohlášený, pane McMu-mu-murphy? Pan Harding je hrozně zaneprázdněný člověk, bez ohlášení nepřijímá."

"Tenhle zaneprázdněnej pan Harding je tady magor číslo jedna?" Zašilhá na Billyho jedním okem a Billy rychle zakývá hlavou nahoru a dolů; Billy je ze vší té pozornosti, které se mu dostává, šťastný jako blecha.

"Tak teda panu Magorovi Hardingovi řekněte, že pan R. P. McMurphy očekává, že ho přijme, a že tenhle špitál pro nás dva není dost velikej. Mám ve zvyku bejt všude jednička. Byl jsem jednička mezi šoférama pásáků ve všech dřevorubeckejch lágrech na Severozápadě, jednička mezi karbaníkama vodsaď až do Koreje, dokonce i jednička mezi plečema hrachu na tý hrachový farmě v Pendletonu - takže počítám, že když mám bejt magor, tak musím bejt magor, jako když ho vymaluje. Řekněte tomu Hardingovi, že buď se mi postaví jako chlap chlapovi, nebo je u mě zbabělej skunk a udělá nejlíp, když do slunce západu vypadne z města."

Harding se rozvalí ještě pohodlněji a zahákne si palce za klopy. "Bibbite, řekněte tomu mladému nafoukanci McMurphymu, že se s ním setkám v pravý poledne na hlavní chodbě a vyřídíme si to mezi sebou jednou provždy, rozsoudí nás libida." Harding se snaží protahovat slova jako McMurphy; je to psina, když tak mluví tím svým vysokým, zadýchaným hlasem. "Můžete ho taky upozornit, aby bylo jasno, že jsem na tomhle oddělení magor číslo jedna už bezmála dva roky a že jsem největší magor, co kdy přišel na svět."

"Pane Bibbite, upozorněte pana Hardinga, že já jsem takovej cvok, že se přiznám i k tomu, že jsem volil Eisenhowera."

"Bibbite! Řekněte panu McMurphymu, že já jsem takový cvok, že jsem Eisenhowera volil dvakrát!"

"A rovnou panu Hardingovi řekněte," - položí obě ruce na stůl, opře se o ně a ztiší hlas - "že já jsem takovej cvok, že chci Eisenhowera v listopadu volit znova!"

"Smekám klobouk," povídá Harding, uklání se a podává McMurphymu ruku. Je mi úplně jasný, že McMurphy vyhrál, ale nejsem si jistý co vlastně.

Všichni ostatní akuťáci teď všeho nechají a tlačí se blíž, aby si omrkli, co je tenhle nový chlápek zač. Takového ještě na odděleni neměli. Vyptávají se ho, odkud je a co dělá, a takovýhle zájem u nich nepamatuju. Povídá jim, že je zasvěcenec. Povídá, že byl prostě tulák a drvoštěp, než ho čapli do armády, kde ho naučili tomu, k čemu měl odjakživa buňky; tak jako naučili některý chlapy ulejvce a jiný zas práci švindlovat, povídá, jeho naučili hrát poker. Od té doby se usadil a zasvětil svůj život karbanu ve všech podobách. Prostě hrát poker, zůstat svobodnej a žít si podle svýho, kde se mu zachce, když ho lidi nechaj na pokoji, povídá, "ale víte, jak společnost stíhá zasvěcence. Vod chvíle, co jsem našel svoje poslání, bručel jsem v tolika maloměstskejch, lapákách, že bych moh vo nich napsat průvodce. Jsem prej nenapravitelnej násilník. Jako že se rád peru. Pěkný hovno. Když jsem byl pitoměj drvoštěp, tak to jim nevadilo, když jsem se s někým serval; to je prej vomluvitelný, tak si prej těžce pracující našinec běžně ulevuje. Když je ale člověk karbaník, když vo vás vědí, že si občas vzadu za lokálem rozdáte partičku, stačí, abyste jen křivě plivli, a je z vás zatracenej kriminálník. Páni, jeden čas div že nepřišli na buben, jak mé furt honili z basy do basy."

Vrtí hlavou a odfrkuje.

"Ale takhle to šlo jen nějaký čásek. Naučil jsem se v tom chodit. Po pravdě povědíno, tohle násilnictví, za který jsem kroutil v Pendletonu, bylo moje první uklouznutí za skoro celej rok. Proto mě taky zašili. Vyšel jsem ze cviku; ten řízek dokázal vstát z podlahy a zavolat poldy dřív, než jsem stačil pláchnout z města. Byl to tvrdej chlápek..."

Znovu se zachechtá a podává chlapcům ruce, a jak se k němu ten černý kluk s teploměrem přitočí blíž, posadí se a rozdá si to s někým v přetlačování rukou, až se takhle seznámí se všema akuťákama. A když si potřese rukou s posledním akuťákem, přejde rovnou ke chronikům, jako kdyby mezi náma nebyl žádný rozdíl. Nepoznáte, jestli je fakticky tak kamarádský nebo ho k tomu vede nějaký hráčský záměr, že se chce seznámit s chlápkama, z nichž většina je na tom tak, že už ani nevědí, jak se jmenují.

Odtahuje Ellisovi ruku od zdi a pumpuje mu s ní jako nějaký politik, co kandiduje bůhví na co a Ellisův hlas má pro něj stejnou cenu jako každý jiný. "Kámo," povídá Ellisovi vážným hlasem, "jmenuju se McMurphy a moc nerad vidím, když se dospělej chlap plácá ve vlastní vodě. Proč si pod sebou nevytřeš?"

Ellis se s nelíčeným úžasem zadívá na louži kolem svých nohou. "Nojo, díky," řekne a dokonce udělá pár kroků k latríně, než mu zas hřebíky přitáhnou ruce ke zdi.

McMurphy postupuje podle řady chroniků, podává si ruce s plukovníkem Mattersonem a s Rucklym a se starým Petem. Podává si ruce s kolečkáři, chudáky i vegeťáky, potřásá rukama, které musí zdvihat z klínů jak mrtvá ptáčata, mechanické ptáky, zázraky tenkých kůstek a drátků, co se unavily a spadly. Podává ruku každému, ke komu přistoupí, jenom Velkýmu Georgeovi ne, vodomilnýmu pošukovi, který se zazubí a ucukne před tou nehygienickou rukou, a McMurphy mu tedy jenom zasalutuje, a jak jde dál, řekne své pravičce: "Ruko, jakpak se ten děda asi dozvěděl o všech svinstvech, co máš za sebou?"

Nikdo nechápe, co tím sleduje, proč mu na tom tak záleží, aby se s každým poznal, ale je to lepší než kombinovat skládačky. Pořád opakuje, že je nutné, aby obešel a poznal každého, s kým tady přijde do styku, že to už patří k hráčské živnosti. Ale musí přece vědět, že nebude kamarádit s žádným osmdesátiletým organikem, který si hrací kartu dokáže nanejvýš strčit do huby a chvilku ji přežvejkávat. A přesto vypadá, jako když se dobře baví, jako když patří k těm chlápkům, co mají z lidí pořád jen srandu.

Já jsem poslední. Pořád ještě přikurtovaný k židli v koutě. McMurphy se zastaví, když ke mně dojde, zahákne si znovu palce do kapes a zakloní se a rozchechtá, jako kdyby na mně bylo něco srandovnějšího než na všech ostatních. Až mi najednou zatrnulo, že se směje proto, že z toho, jak tady sedím, s kolenama pod bradou a rukama ovinutýma kolem nich, a dívám se rovnou před sebe, jako že nic neslyším, že z toho všeho poznal, že to jen hraju.

"Fuííí," řekl, "heleme, co nám to tady sedí."

Pamatuju si tuhle chvíli úplně jasně. Pamatuju se, jak přivřel jedno oko, zaklonil hlavu a zašvidral přes tu nevyhojenou, vínově červenou jizvu na nose a vysmíval se mi. Nejdřív jsem si myslel, že je mu k smíchu, když někdo jako já má indiánskou vizáž a černé, umaštěné indiánské vlasy. Myslel jsem, že se možná chechtá tomu, jaký jsem střízlík. Ale pak si vzpomínám, jak mě v tu chvíli napadlo, že se směje proto, že se ani na moment nedal oblafnout mou hluchoněmou maskou; najednou bylo fuk, jak chytře to hraju, přečet mě na první pohled a smál se a mrkal, abych to věděl.

"Copak je s tebou, Velkej náčelníku? Vypadáš jak Sedící bejk při stávce vsedě." Podíval se k akuťákům, jestli se jeho fóru taky zařehtají; když se jen uchichtli, obrátil se ke mně zpátky a znova na mě mrknul. "Jak se jmenuješ, náčelníku?"

Billy Bibbit zavolal přes pokoj. "J-j-jmenuje se Bromden. Náčelník Bromden. Všichni mu tady říkají náčelník Hbitý ko-ko-koště, protože ošetřovatelé ho nechávají většinu dne za-za-za-metat. Počítám, že ň-ň-nic jinýho ani neumí. Je němý" Billy složil bradu do dlaní. "Kdybych já byl ň-ň-němej -" povzdychnul si - "zabil bych se."

McMurphy ze mě nespouštěl oči. "Že nám ale výrost, bude mít asi pěknou vejšku, co? Zajímalo by mé, jak je vysokej."

"Myslím, že mu jednou někdo na-na-naměřil metr de-de-devadesát sedm, ale i když je tak velkej, bojí se i vlastního s-s-stínu. Je to v-v-velkej neměj Indián."

"Hned jak jsem ho uviděl, napadlo mě, že vypadá jak Indián. Ale Bromden přece není indiánský jméno. Z jakýho je kmene?"

"To nevím," řekl Billy. "Už tady byl, k-k-když jsem p-p-přišel."

"Podle našeho doktora," řekl Harding, "je jen poloviční Indián, myslím, že columbijský Indián. Z toho vymřelého kmene v údolí řeky Columbie. Doktor povídal, že jeho otec byl kmenovým náčelníkem, proto se mu taky říká ‚náčelník'. Co se toho ‚Bromdena' týče, obávám se, že tak daleko moje znalosti indiánské tradice nesahají."

McMurphy sklonil hlavu až k mojí, abych se na něj musel podívat. "Je to fakt? Seš neměj, náčelníku?"

Je ň-ň-němej i hluchej."

McMurphy sešpulil rty a dlouze se mi zahleděl do obličeje. Potom se napřímil a natáhl ruku.

"No co, ksakru, ruku mi snad podat může, ne? Hluchej nehluchej. Přísámbůh, náčelníku, buď si velkej jak chceš, ale jestli mi nepodáš ruku, budu to mít za urážku. A urážet novýho magora číslo jedna v tomhle špitálu není zrovna dobrej nápad."

Když to dopověděl, otočil se na Hardinga a na Billyho a zašklebil se, ale ruku přede mnou nechal nataženou, ruku jako talíř.

Pamatuju se úplně jasně, jak ta ruka vypadala: za nehty měl smír, jak svého času makal v garáži; nad kotníky měl vytetovanou kotvu; na prostředním kotníku měl špinavou náplast, na kraji odloupnutou. Ostatní kotníky měl plné šrámů a škrábanců, zahojených i docela čerstvých. Pamatuju, že měl dlaň od dřevěných topůrek seker a motyk vyhlazenou a tvrdou jako kost, ani by vás nenapadlo, že by tahle ruka mohla rozdávat karty. Dlaň měl mozolnatou a mozoly rozpukané a v jejich puklinách zadřenou špínu. Silniční mapa jeho putování křížem krážem po Západě. Tahle dlaň zašustila o mou ruku. Pamatuju se, jak se jeho silné a tvrdé prsty zavíraly kolem mých, jak mi rukou proběhl takový divný pocit, jak mi ruka na klacku paže začala narůstat, jako by mi do ní přelíval vlastní krev. Zvonila krví a silou. Pamatuju se, že mi nabubřela tak, že byla skoro stejně velká jako jeho...

"Pane McMurry."

To je Velká sestra.

"Pane McMurry, šel byste prosím ke mně?"

To je Velká sestra. Ten černý frajer s teploměrem odešel a přived ji. Stojí a poklepává si teploměrem o náramkové hodinky, v očích jí bzučivě víří, jak se toho nového pacienta snaží otipnout. Rty má do trojúhelníku, jako panenka, co nastavuje pusu na dudlík.

"Ošetřovatel Williams mi říká, pane McMurry, že děláte jisté potíže kolem vaší přijímací sprchy. Je to pravda? Pochopte, prosím, že oceňuji vaši snahu obeznámit se s ostatními pacienty našeho oddělení, ale všechno pěkně po pořádku, pane McMurry. Je mi líto, že vás a pana Bromdena musím vyrušit, ale pochopte: u nás každý... musí dbát pravidel."

Zakloní hlavu dozadu a mrkne, že ho tahle ženská neoblafne o nic víc než já, že jí vidí až do žaludku. Chvíli se tak na ni dívá jedním okem.

"Víte, madam," povídá, "víte - přesně tohle mi povídaj pořád, to vo těch pravidlech..."

Zazubí se. Oba na sebe vysílají úsměvy, navzájem se odhadují.

"... než jim dojde, že já budu dělat pravej opak."

Pak mi ruku pustí.

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023