Velkou sestru dokáže doopravdy rozčilit, když jejímu týmu něco brání v hladkém, přesném chodu dokonale seřízeného stroje. Nejmenší klopýtnutí, vypadnutí z rytmu nebo překážka ji zadrhnou do bílého uzlíku křečovitě usměvavé zlosti. Chodí po oddělení se stejným panenkovským úsměvem zvlněným mezi bradou a nosem, z očí jí vychází stejné klidné víření jako vždycky, ale hluboko uvnitř je napružená jako ocelové pero. Vím to, cítím to. A nepovolí ani o vlásek, dokud se ta mrzutost nevyřeší - dokud ji "nepřizpůsobí prostředí", jak tomu říká.
Pod jejím vedením se svět Uvnitř skoro beze zbytku přizpůsobil prostředí. Ale problém je v tom, že pořád na oddělení být nemůže. Musí taky nějaký čas trávit Venku. A tak dělá co může, aby přizpůsobila i svět Venku. Pracuje na tom spolu s ostatníma, jako je sama, já jim říkám "Kombajn", což je obrovská organizace, která se snaží přizpůsobit. Venek, tak jako ona přizpůsobila Vnitřek, a to z ní udělalo opravdickou přizpůsobovací veteránku. Byla Velkou sestrou už ve staré nemocnici, když jsem tenkrát před lety přišel z Venku, a věnuje se přizpůsobování už bůhvíjak dlouho.
A já sledoval, jak je za ta léta pořád šikovnější a šikovnější. Praxe ji zatvrdila a posílila, a teď už vládne spolehlivou mocí, která sahá do všech stran, vedená vlasově tenkýma drátkama, příliš tenkýma, aby si jich ještě někdo jiný než já vůbec povšimnul; vidím, jak sedí uprostřed téhle drátěné pavučiny jako ostražitý robot, ošetřuje svou síť s šikovností mechanického pavouka, ani na vteřinu nezapomíná, kam který drátek vede a jaký přesný proud po něm vyslat, aby dosáhla žádaného výsledku. Byl jsem ve výcvikovém táboře pomocným elektrotechnikem, než mě armáda poslala do Německa, a studoval jsem elektroniku jeden rok na vysoký škole, takže vím dobře, jak se s těmahle věcma zachází.
Sní uprostřed těch drátů o světě dokonalé přesnosti, výkonnosti a úhlednosti, jako v kapesních hodinkách se skleněným zadním pláštěm, o místě, kde vládne nezlomný řád a všichni pacienti, kteří nejsou Venku, poslušni jejího signálu, jsou chronici v pojízdných křeslech s močovými trubicemi vyvedenými od každé nohavice do kanálu pod podlahou. Rok po roce shromažďuje svůj ideální tým: přicházejí doktoři nejrůznějšího stáří a typu a vynášejí před ní vlastní nápady na řízení oddělení, někteří s dost pevnou páteří, aby se za svoje nápady dokázali taky postavit, a ona tyhle doktory den co den provrtává očima jako ze suchého ledu, dokavad s nepřirozeným mrazením v zádech necouvnou sami. "Povídám ti, že nevím, čím to je," říkají tomu chlápkovi z personálního oddělení. "Co s tou ženskou dělám, mám takový pocit, jako by mi v žilách obíhal čpavek. Pořád se třesu, děcka mi doma nechtějí sedět na klíně, manželka se mnou nechce spát. Trvám na přeložení - neurologická poradna, alkoholická záchytka, pediatrie, všecko jedno!"
Dělá to takhle dlouhý léta. Doktoři vydrží tři týdny, tři měsíce. Až se konečně rozhodne pro mrňouse s mohutným širokým čelem, odděleným od naducaných pytlovitých tváří úžinou v místě očí, jako kdyby někdy před lety nosil moc malé brejle a nosil je tak dlouho, až mu znetvořily obličej, a tak teď radši nosí brejle zavěšené na šňůrce u knoflíkové dírky; houpají se mu na rudém můstku drobného nosíku a věčně mu klouzají na jednu nebo na druhou stranu, takže když mluví, musí vyklánět hlavu, aby je udržel v rovině. To je doktor jejího gusta.
Ty svoje tři denní černé kluky získala po mnoha létech testování a zamítla jich celé tisíce. Táhnou se k ní v dlouhé černé řadě nerudných, velkonosých škrabošek, od prvního pohledu plni nenávisti k ní i k té její sádrové bělosti panenky. Asi tak měsíc pozorně váží jejich nenávist a pak je vyrazí, protože nenávidí málo. Když si konečně vybere tyhle tři - získá je jednoho po druhém za dlouhou řádku let, když je celou dobu zaplítala do svého plánu a své pavučiny - je si zatraceně jistá, že nenávidí natolik, aby na ně byl spoleh.
Prvního získala pět let potom, co jsem přišel na oddělení, pokrouceného šlachovitéh…
