28
„Támhle je ten dům, ten za vysokou kamennou zdí,“ řekl důstojník CIA Matthew Richards. Seděl za volantem auta, jež stoupalo do kopce na Victoria Peaku. „Podle našich informací jsou všude kolem námořní stráže a jestli mě s tebou uvidí, tak mi to zrovna neprospěje -“
„Takže mi asi chceš dlužit o pár dolarů víc,“ předklonil se Alex Conklin a zíral skrz čelní sklo. „Můžeme se dohodnout.“
„Já s tím jen nechci nic mít, proboha! A žádné dolary nemám.“
„Ale Matte, nesmíš brát všechno tak doslova.“
„Nevím, o čem to mluvíš.“
„Ani já moc ne, ale projeď kolem domu jako bys jel k někomu úplně jinému. Povím ti, kde zastavíš a vysadíš mě.“
„Ty vystoupíš?“
„Možná. To záleží na těch dolarech.“
„Kurva.“
„Tolik jich zas nebude a možná si je ani nevyberu. Jak to tak vidím, spíš se budu chtít někam zdekovat. Jinými slovy, potřebuju mít vevnitř svého člověka. Několikrát za den ti zavolám a budu se ptát, jestli náš společný oběd nebo večeře pořád platí nebo jestli tě uvidím na dostihu v Happy Valley...“
„Tam ne,“ přerušil ho Richards.
„Fajn, tak třeba v muzeu voskových figurín - prostě všude kromě dostihů. Jestli řekneš ,Ne, mám moc práce’, tak budu vědět, že po mně nejdou. Jestli řekneš ,Ano’, tak vypadnu.“
„Vždyť já ani nevím, kde bydlíš! Řekls mi, abych tě vyzvedl na rohu ulic Granville a Carnarvon.“
„Tipoval bych, že povolají tvoji jednotku. Britové budou trvat na tom, abyste nesli svoji odpovědnost. Nebudou vyjídat všechnu horkou kaši za Washington. Britové to tady teď nemají lehké, takže si kryjí svoje koloniální záda.“
Projeli kolem brány. Conklin nenápadně otočil hlavu a prohlížel si velký viktoriánský vchod.
„Přísahám, Alexi, že nevím, o čem to mluvíš.“
„To je dobře. Takže souhlasíš? Budeš můj guru vevnitř?“
„No jo, sakra. Námořníky zrovna nemusím.“
„Fajn. Tady zastav. Vystoupím a půjdu zpátky. Pokud se někdo bude ptát, jel jsem do Peaku tramvají, taxikář mě odvezl ke špatnému domu a na správnou adresu jsem pak došel kousek pěšky. Spokojen, Matte?“
„Jsem blahem bez sebe,“ zamračil se důstojník a šlápl na brzdu.
„Dobře se vyspi. Od Saigonu už uteklo hodně vody a jak člověk stárne, potřebuje víc odpočinku.“
„Slyšel jsem, že ses dal na chlast. Není to pravda, že ne?“
„Slyšel jsi to, co jsme chtěli,“ odvětil Conklin znuděně a nemotorně vystoupil z auta.
Ozvalo se krátké zaklepání a dveře se rozletěly. Havilland překvapeně vzhlédl. Do pokoje vtrhl smrtelně bledý Edward McAllister. „Conklin je u brány. Chce s vámi mluvit a prý tam klidně zůstane celou noc, když bude muset. A jestli bude zima, tak si prý rozdělá ohýnek na silnici, aby se zahřál.“
„Je to sice mrzák, ale neztratil glanc,“ řekl velvyslanec.
„Tohle jsme vůbec nečekali,“ dodal McAllister a mnul si pravý spánek. „Na konfrontaci nejsme připravení.“
„Zdá se, že nemáme na vybranou. Je to veřejná silnice a jestli se sousedi vylekají, zavolají hasiče.“
„To by určitě ne...“
„Ale udělal,“ skočil mu do řeči Havilland. „Pusťte ho dovnitř. Je to mimořádná situace. Neměl čas shromáždit si fakta, ani zorganizovat útok, jímž by získal něco do ruky. Otevřeně přiznává, že v tom jede, a vzhledem k jeho zkušenostem z tajných až černých operací to pro něj nebylo lehké rozhodnutí. Je to příliš nebezpečné. On sám dal jednou příkaz k likvidaci nepohodlného člověka.“
„Můžeme předpokládat, že je ve spojení s tou ženou,“ zaprotestoval náměstek ministra a zamířil k telefonu na velvyslancově stole. „To znamená, že má v ruce všechno, co potřebuje!“
„Omyl. Ona nic neví.“
„A vy?“ řekl McAllister s rukou na telefonu. „Jak Conklin ví, že má jít zrovna za vámi?“
Havilland se trpce pousmál. „Stačilo, když slyšel, že jsem v Hongkongu. Navíc jsem s ním mluvil a on si určitě dal všechno dohromady.“
„Ale jak ví o tomhle domě?“
„To nám neřekne. Conklin je starý harcovník a Dálný východ zná jako své boty, pane náměstku. Má kontakty, o nichž nic nevíme. A dokud ho nepustíme dál, tak se nedozvíme, co ho sem přivádí.“
„To je fakt.“ McAllister zvedl sluchátko a navolil tři číslic…
